Brána světů
Bylo to jako sen, znovu sem jít. Jenifer šla po louce plné květin. A vracely se jí vzpomínky. Vzpomínky plné dětského smíchu a štěstí. Potom si vzpomněla jak ji odvedli. Dobrý materiál, řekl tenkrát kapitán, když se snažila bránit se, a jeden z čarodějů jí vymazal z paměti všechno hezké. V podstatě všechno, co si pamatovala. A teď se jí vracely vzpomínky na věci...co se nestaly. Nechtěla se sem vrátit. Nikdy se nevracela. Nikdy nevzpomínala. Vrátit se znamenalo, že se přestanete dívat na to, co teprve přijde. Dětský smích...znovu to uslyšela. Pak přišli verbíři a celou osadu, bůhví proč, vypálili. Jí bylo tenkrát sotva deset let. A potom ta strašná bolest ze ztráty rodičů a obou bratrů.
Za loukou, posetou barevnými kvítky nejrůznějších rostlin, se tyčila Skála. Nikdy neměla jméno. I staré babky, které o ní občas vyprávěly hrůzostrašné pověsti, jí říkaly jenom Skála. Ve Skále byla malá jeskyně. Jenifer se bála. Bála se hodně, ale najali si ji. Babky z vesnice často povídaly o podivné velikánské místnosti ve Skále. Uprostřed té místnosti měla být Brána světů. Jenifer byla najatá, aby jí našla a prošla jí.
Jeskyně se zdála málá, ale Jenifer věděla, kde má hledat. Došla až k protější stěně, právě, když se jí za zády ozval hlas.
„Vítej Jeni.“ Bleskurychle se otočila a tasila meč. O stěnu jeskyně se zády opíral elf. Vypadal velmi mladě. I když, pomyslela si Jenifer, u elfů čert ví, kolik jim vlastně je. Elf na sobě měl pouze zelenošedou tuniku s vykládaným páskem. A...neměl zbraň.
„Vítej Jeni.“ Pronesl znovu a mírně jí pokynul hlavou.
„Vítej Mótimere.“ Usmála se. Znala ho už z dřívějška. Byl to čaroděj.
„Co tu pohledáváš ? Chceš snad odpovědi ?“ zeptal se jí posměšně.
„Ne,“ Jenifer zavrtěla hlavou, „chci projít bránou světů.“ Musela se mu obdivovat, za to, jak se ovládal. Nezbledl, nezrudl, jeho tvář však potemněla a když promluvil, jeho hlas byl, jako kus ledu.
„Neopovažujte se. Neopovažujte se, byť jen myšlenkou se přiblížit k Bráně světů. Odejdi hned a dobrovolně, jinak už neodejdeš nikdy, Jeni !“ Jenifer se ušklíbla, věděla, že trefila do černého. Kromě toho nesnášela, když jí někdo říkal Jeni.
„Je tu něco, na co jsi zapomněl,“ upozornila ho, „Já mám zbraň a ty ne.“ Vrhla se k němu. Elf se ani nepohnul, jenom zvedl ruku. Jenifer se zatmělo před očima. Víc už si nepamatovala.
* * *
Jenifer se probudila. Ležela v posteli. Vedle ní na židli seděla dcera hostinského. Byla zpátky v hostinci u Draka a plamene.„Co se stalo ?“ zeptala se Jenifer a pokusila se posadit. V hlavě se jí však ozvala taková bolest, že raději zůstala ležet. Dívka ji soucitně pozorovala. Jenifer si vzpomněla, že se jmenuje nějak jako Maruška, nebo Marjánka.
„Spala jste hodně dlouho, paní.“ Prohlásila.
„Jak jsem se sem dostala ?“
„Je to zvláštní, paní. Přinesl vás a hned zase odešel. Ani nepočkal, i když jsme ho zvali.“
„Kdo ?“
„Takový mladý elf – tedy alespoň vypadal mladě – neřekl ani, jak se jmenuje. Ptala jsem se co se vám stalo, ale on jenom mlčel. Měla byste vidět, jak se na vás díval, paní. A taky se říká, že on byl poslední elf, kterého kdo viděl.“
„Jak to ? Co se ještě říká ?“
„Oni povídají, že všichni odešli Bránou světů, paní. A já se bojím, paní.“ Samozřejmě, že se bojíš, pomyslela si Jenifer. Bránu světů máte div né za humny.
„Kdo všichni ?“ zeptala se však jenom.
„Elfové, draci, trpaslíci, skřítci a víly, paní.“ Odpověděla Marjánka.
„Děkuji ti, můžeš jít.“ Dívka se poslušně zvedla a odešla. Jenifer znovu usnula.
Jenifer už byla v pořádku. A...byla v jeskyni. Chtěla zjistit, kam odešly všechny nadpřirozené bytosti. Prohledávala a ohmatával stěny. Pak omylem zatlačila na výstupek skály a před ní se objevil temný vstup. Jenifer vkročila přímo do tmy. Dveře se za ní samy zavřely. Místnost se jakoby rozsvítila. Byla obrovská. Na strop nebylo vidět a na druhý konec místnosti také ne. Ale uprostřed sálu – tam pod vysokou klenbou – zářil půlkruh modrého světla. Byl ohraničen obloukem z bílého mramoru s vytesanými hieroglyfy.
Jenifer se rozeběhla přímo k němu. Těsně před modrým světlem se na okamžik zastavila. Jen na okamžik. Potom udělala poslední krok. Obklopila ji modrá zář. A pak, najednou, jí to došlo. Bylo to moc jednoduché.
Když si to uvědomila prostoupila jí bolest. Po celém těle ji bodali stovky ba tisíce nožů rozžhavených do ruda. A všechny najednou. Zkroutila se do bolestivého uzlíčku. Vykřikla. Napůl bolestí. Napůl vztekem. Byla naštvaná na sebe, pro svou hloupost.
„Mótimere, Móti. Nezabils mě před tím, proč to chceš udělat teď ?“
„Přišlas až se. Varoval jsem tě.“ Pronesl Mótimer a stanul nad ní, „chceš něco vědět, než umřeš ?“ Jenifer zaůpěla.
„Jo. Chci. Kdo jsi ? A proč jsi mě před tí ušetřil ?“
„Odpověď na tvou první otázku zní : jsem Strážce Brány světů.“ Odmlčel se. Svět kolem Jenifer začal tmavnout. Věděla, že omdlévá bolestí. Přes šedý závoj ještě uslyšelaJeho hlas.
„Odpověď na tvou druhou otázku zní,“ chvilka zaváhání, „Miluju tě, Jenifer.“ Pak už byla jenom tma.