Čarodějka a vynálezce
7. 6. 2009
Zadání: Krabatice, ekologie, lýkožrout, slává(slavný), mikologie, víno, kronika, mládenec, je to na draka, láska
Hlavní postavu necham na tobe..
Výsledek:
Lejla postávala na okraji zástupu. Kristie už to udělala zase. A já na ní mám dávat pozor, pomyslela si rozlobeně. Potřeštěné malé děcko to je, a ne správná čarodějka. A budou se muset zase stěhovat. Potřebovala by ji poslat někam do školy. Ať si, třeba i do té nové, jakže se to tam jmenuje…jako taková ta nepříjemná kožní nemoc…ano Bradavice. Povzdechla si, když dav začal jásat, jak přiváděli Kristie k hranici. Samozřejmě, že se jí nic nestane. Věděla to tak jistě, jakože byla oblečená. A stejně jí to bylo nepříjemné pozorovat, jak její pod její mladší sestrou zapalují hranici. A přitom že městečko bylo docela fajn. A bylinkářku, která svoje řemeslo uměla, tady skutečně potřebovali. Právě ve chvíli, kdy se rozhodla, že napíše své dávné přítelkyni Roweně z Havraspáru, dotkla se jejího lokte něčí ruka.
„Všechno je připravené.“ Mládenec stojící za ní se na ni váhavě usmál. Přikývla a věnovala mu vděčný pohled. Byl to génius, který se jim při posledním stěhování připletl pod nohy. Za tu dobu, co se znali, stihl vynalézt brýle (takové legrační sklo, za kterým se zdálo všechno větší), přepracoval plány válečného stroje na máselnici a umýchal mast na kuří oka. Kromě toho neustále vařil lektvary. Většina z nich se nedala použít pro svůj původní účel, zato byly výjmečně chutné. Jednou uvařil i víno. Merlin (dostal to jméno po svém neobyčejně slavném pradědečkovi) byl taky celkem fajn. Měl jenom trochu slabost pro mykologii. Budou ho muset opustit. Lejla to věděla. Dříve nebo později se Kristie zase neudrží a budou se muset znovu stěhovat. A takový život není pro výstředního génia.
„Je to na draka.“ Povzdechla si Lejla, když Kristie v plamenech děsivě zasténala, „Mohla bych o tom napsat knihu. Nebo kroniku, neb něco takového. Za pár set let by se tomu možná lidi s chutí smáli.“
„Máš už představu, kam se přestěhujeme?“ zeptal se Merlin. Lajla jenom zavrtěla hlavou, „Jestli bych mohl mít přání,“ osmělil se Merlin, „Tak já bych chtěl někam na venkov,“ Lajla se na něj podívala se zvednutým obočím, „Víš,“ vysvětloval rychle, „Chtěl bych se teď zabývat,“ pečlivě slabikoval, „E-ko-lo-gi-í.“
„Eko-co?“
„Je to věda, která lidem poradí, jak chránit přírodu, víš.“ Lajla jenom zavrtěla hlavou.
„Já měla spíš dojem, že jsou to lidé, kteří potřebují být chráněni před přírodou.“
„No ono je to tím špatným hospodářstvím. Třeba takový lýkožrout…“ Dál už ho neposlouchala. Otočila se, když hranice zahučela plamenem a odešla. Věděla, že Kristie na ně už bude čekat schovaná za vesnicí. Bude ho muse poslat pryč dřív, než si myslela.
A kvůli tomuhle všemu teď stála proti obrovskému hadovi sama. Kristie svá kouzla neovládá a ona poslala Merlina pryč. A řekla mu tolik zlých slov. Doslova mu utekli.
„To není bazilišek.“ Přesvědčovala spíš sama sebe, než Kristie krčící se jí za zády, „To je jenom taková Krabatice.“
„Krabatice nekrabatice, musíme utéct.“ Vypískla Kristie. Utéct ale nebylo kam. Za nimi byla příkrá stěna jeskyně a bazilišek už se otáčel.
„Kristie, zavři oči!“ přikázala Lajla pevným hlasem a okamžitě se řídila svou vlastní radou. Naslepo strhla svou sestru na stranu a obě upadly na zem. Lajla slyšela, jak se nad nimi sklání strašlivý netvor a jenom čekala, až se do ní zatnou jeho prudce jedovaté zuby. Ucítila ostrou bolest v rameni, jak se jí do něj zatínaly tesáky tlusté, jako její nohy. Byla odhodlaná neotevřít oči. Pak ji ten tvor zvedl za rameno a mrskl s ní proti zdi. Kristie strašlivě vykřikla. Strašně to bolelo. Lajla cítila, jak se jí lámou žebra. Takže já mám umřít? Tak tedy dobrá, ale bude to co nejrychleji. Pomalu otvírala oči, slepené krví, která jí vytékala z rány na čele.
„A dost!“ Hlas, který se rozléhal jeskyní, přece Lajla znala. Jenom ho slýchávala v trochu jiném tónu. Ozvalo se strašlivé zachroptění, pak rány, jak se plazí tělo zmítalo ve smrtelné křeči. Lajla se donutila otevřít oči. Stál tam Merlin. Drobounký, proti obrovskému hadovi, ale přesto vypadal vyžší, než si Lajla zvykla. Had měl kolem hlavy bublinu s vodou a tak se pomalu, ale jistě topil ve své osobní louži. Smyčky jeho těla se v jediném okamžiku přestaly zmítat a dopadly na zem. Lajle se zavřely oči. Rychlé kroky, pak ji někdo převrátil na záda. Lajla by si bývala přála, aby to nedělal. Pak se jí na místě, kde ji bazilišek kousl, dotkla nějaká tekutina.
„Lajlo!“ černou mlhou se prodral Merlinův hlas. Teď zněl sice trochu vylekaně, ale byl to ten cílevědomý druh strachu, „Lajlo, otevři oči.“ Přikázal, „Kde tě to ještě bolí?“
„V…všude.“ Zajíkla se Lajla. Podstatná část bolesti – ta, kterou způsoboval baziliškův jed – už zmizela, jenom…, „Žebra.“ Zasténala. Slyšela, jak nad ní vyslovuje slova kouzelných formulí. Bolest napřed ustoupila do pozadí a pak úplně zmizela. Lajla konečně otevřela oči. Nad ní se s ustaraným výrazem skláněl Merlin. Nebyl to ten samý ustrašený génius, kterého nechala na paloučku za vesnicí. Vypadal teď…starší. Za ním ležela Kristie.
„Nic jí není.“ Odpověděl Merlin Lajle na nevyřčenou otázku, „Prostě se strašně lekla, když s tebou ten had praštil o stěnu.“ Lajla si vzpomněla na všechna ty lži, které na něj křičela, když se posledně viděli. A jeho jsem se já snažila uchránit.
„Vrátil ses.“ Řekla něžně. Usmál se a přikývl. Možná, že je to láska, pomyslela se Lajla. Pokud je láska ten nezměrný pocit štěstí, který mě zavalí pokaždé, když vidím jeho úsměv.
„Promiň.“ Zašeptala a objala ho kolem krku, „Zkazily jsme ti tvůj výzkum.“
„Myslím,“ přitáhl si ji do náručí a políbil ji, „že jsou na světě i důležitější věci, než elektřina.“
Výsledek:
Lejla postávala na okraji zástupu. Kristie už to udělala zase. A já na ní mám dávat pozor, pomyslela si rozlobeně. Potřeštěné malé děcko to je, a ne správná čarodějka. A budou se muset zase stěhovat. Potřebovala by ji poslat někam do školy. Ať si, třeba i do té nové, jakže se to tam jmenuje…jako taková ta nepříjemná kožní nemoc…ano Bradavice. Povzdechla si, když dav začal jásat, jak přiváděli Kristie k hranici. Samozřejmě, že se jí nic nestane. Věděla to tak jistě, jakože byla oblečená. A stejně jí to bylo nepříjemné pozorovat, jak její pod její mladší sestrou zapalují hranici. A přitom že městečko bylo docela fajn. A bylinkářku, která svoje řemeslo uměla, tady skutečně potřebovali. Právě ve chvíli, kdy se rozhodla, že napíše své dávné přítelkyni Roweně z Havraspáru, dotkla se jejího lokte něčí ruka.
„Všechno je připravené.“ Mládenec stojící za ní se na ni váhavě usmál. Přikývla a věnovala mu vděčný pohled. Byl to génius, který se jim při posledním stěhování připletl pod nohy. Za tu dobu, co se znali, stihl vynalézt brýle (takové legrační sklo, za kterým se zdálo všechno větší), přepracoval plány válečného stroje na máselnici a umýchal mast na kuří oka. Kromě toho neustále vařil lektvary. Většina z nich se nedala použít pro svůj původní účel, zato byly výjmečně chutné. Jednou uvařil i víno. Merlin (dostal to jméno po svém neobyčejně slavném pradědečkovi) byl taky celkem fajn. Měl jenom trochu slabost pro mykologii. Budou ho muset opustit. Lejla to věděla. Dříve nebo později se Kristie zase neudrží a budou se muset znovu stěhovat. A takový život není pro výstředního génia.
„Je to na draka.“ Povzdechla si Lejla, když Kristie v plamenech děsivě zasténala, „Mohla bych o tom napsat knihu. Nebo kroniku, neb něco takového. Za pár set let by se tomu možná lidi s chutí smáli.“
„Máš už představu, kam se přestěhujeme?“ zeptal se Merlin. Lajla jenom zavrtěla hlavou, „Jestli bych mohl mít přání,“ osmělil se Merlin, „Tak já bych chtěl někam na venkov,“ Lajla se na něj podívala se zvednutým obočím, „Víš,“ vysvětloval rychle, „Chtěl bych se teď zabývat,“ pečlivě slabikoval, „E-ko-lo-gi-í.“
„Eko-co?“
„Je to věda, která lidem poradí, jak chránit přírodu, víš.“ Lajla jenom zavrtěla hlavou.
„Já měla spíš dojem, že jsou to lidé, kteří potřebují být chráněni před přírodou.“
„No ono je to tím špatným hospodářstvím. Třeba takový lýkožrout…“ Dál už ho neposlouchala. Otočila se, když hranice zahučela plamenem a odešla. Věděla, že Kristie na ně už bude čekat schovaná za vesnicí. Bude ho muse poslat pryč dřív, než si myslela.
A kvůli tomuhle všemu teď stála proti obrovskému hadovi sama. Kristie svá kouzla neovládá a ona poslala Merlina pryč. A řekla mu tolik zlých slov. Doslova mu utekli.
„To není bazilišek.“ Přesvědčovala spíš sama sebe, než Kristie krčící se jí za zády, „To je jenom taková Krabatice.“
„Krabatice nekrabatice, musíme utéct.“ Vypískla Kristie. Utéct ale nebylo kam. Za nimi byla příkrá stěna jeskyně a bazilišek už se otáčel.
„Kristie, zavři oči!“ přikázala Lajla pevným hlasem a okamžitě se řídila svou vlastní radou. Naslepo strhla svou sestru na stranu a obě upadly na zem. Lajla slyšela, jak se nad nimi sklání strašlivý netvor a jenom čekala, až se do ní zatnou jeho prudce jedovaté zuby. Ucítila ostrou bolest v rameni, jak se jí do něj zatínaly tesáky tlusté, jako její nohy. Byla odhodlaná neotevřít oči. Pak ji ten tvor zvedl za rameno a mrskl s ní proti zdi. Kristie strašlivě vykřikla. Strašně to bolelo. Lajla cítila, jak se jí lámou žebra. Takže já mám umřít? Tak tedy dobrá, ale bude to co nejrychleji. Pomalu otvírala oči, slepené krví, která jí vytékala z rány na čele.
„A dost!“ Hlas, který se rozléhal jeskyní, přece Lajla znala. Jenom ho slýchávala v trochu jiném tónu. Ozvalo se strašlivé zachroptění, pak rány, jak se plazí tělo zmítalo ve smrtelné křeči. Lajla se donutila otevřít oči. Stál tam Merlin. Drobounký, proti obrovskému hadovi, ale přesto vypadal vyžší, než si Lajla zvykla. Had měl kolem hlavy bublinu s vodou a tak se pomalu, ale jistě topil ve své osobní louži. Smyčky jeho těla se v jediném okamžiku přestaly zmítat a dopadly na zem. Lajle se zavřely oči. Rychlé kroky, pak ji někdo převrátil na záda. Lajla by si bývala přála, aby to nedělal. Pak se jí na místě, kde ji bazilišek kousl, dotkla nějaká tekutina.
„Lajlo!“ černou mlhou se prodral Merlinův hlas. Teď zněl sice trochu vylekaně, ale byl to ten cílevědomý druh strachu, „Lajlo, otevři oči.“ Přikázal, „Kde tě to ještě bolí?“
„V…všude.“ Zajíkla se Lajla. Podstatná část bolesti – ta, kterou způsoboval baziliškův jed – už zmizela, jenom…, „Žebra.“ Zasténala. Slyšela, jak nad ní vyslovuje slova kouzelných formulí. Bolest napřed ustoupila do pozadí a pak úplně zmizela. Lajla konečně otevřela oči. Nad ní se s ustaraným výrazem skláněl Merlin. Nebyl to ten samý ustrašený génius, kterého nechala na paloučku za vesnicí. Vypadal teď…starší. Za ním ležela Kristie.
„Nic jí není.“ Odpověděl Merlin Lajle na nevyřčenou otázku, „Prostě se strašně lekla, když s tebou ten had praštil o stěnu.“ Lajla si vzpomněla na všechna ty lži, které na něj křičela, když se posledně viděli. A jeho jsem se já snažila uchránit.
„Vrátil ses.“ Řekla něžně. Usmál se a přikývl. Možná, že je to láska, pomyslela se Lajla. Pokud je láska ten nezměrný pocit štěstí, který mě zavalí pokaždé, když vidím jeho úsměv.
„Promiň.“ Zašeptala a objala ho kolem krku, „Zkazily jsme ti tvůj výzkum.“
„Myslím,“ přitáhl si ji do náručí a políbil ji, „že jsou na světě i důležitější věci, než elektřina.“
Komentáře
Přehled komentářů
Moc děkuju, promin, že to štu až teď, ale nenapdalo mě, že už to máš hotový, je to moc pěkný....sem zvědavá, co bude dál :)
heeeeeeeeej
(wOCASS, 8. 6. 2009 16:33)
heej to je fakt dobrý... palec nahoru!!! mo c se ti to povedlo
Fakt dobrý
(Alasea, 8. 6. 2009 16:18)Je to moc pěkné. Já bych na zadání nedokázala napsat vůbec nic.
dik
(majja, 1. 9. 2009 16:09)