Povídky

Crrr. Zvonek zvonil. Karolína vstala z postele, až když usoudila, že půlnoční návštěvník sám od sebe neodejde. Ještě sice nespala a ani nebyla oblečená do nočního úboru, ale písemka, na kterou se na další den učila, nebyla už sama o sobě lehká. Ještě, že jsou spolubydlící pryč, pomyslela si. Byly by asi hodně rozzlobené, kdyby je ten zvonek zbudil.

Stál před domem ohnutý v pase a snažil se nesténat. Doma nikdo není. Kluci jsou v práci. Když se mu podařilo na chvilku se narovnat, všiml si, že se ve třetím patře svítí. Tam bydlí holky z filosofie. Ale ty mají teď prázdniny, tak co… Dokulhal k svítícím ciferníkům a zmáčkl ho. Držel ho, pak pustil a chvíli čekal. Bolest ho donutila se znovu ohnout v pase.

„Haló?“ ozval se známý hlas. No ovšem, jak na ni mohl zapomenout. Karolína, která chodila o rok níž na medicínu. Nikdy spolu pořádně nemluvili, ale znali se. Dřív spolu taky chodili do školy.

„Haló? Kdo je tam?“ ozvalo se netrpělivě. Nadechl se, aby odpověděl.

„Haló? Kdo je tam?“ Karolína byla netrpělivá. Když už se ale chystala odložit sluchátko, ozval se v něm hlas pozdního návštěvníka.

„Karolíno? Tady Ondřej.“ Hlas zněl vyděšeně.

„Jaký Ondřej?“ nechápala.

„Ondřej Pavel.“ To nebylo zděšení. Spíš bolest. Každopádně jeho hlas zněl velmi naléhavě, „Prosím tě, já potřebuju, abys mě pustila nahoru. Potřebuju, abys mi pomohla.“

„Chvíli počkej.“ Požádala ho, „Sejdu ti dolů otevřít.“ Co tu proboha dělá, pomyslela si. Zrovna on se ke mně musí dobývat v jednu ráno. Nějaký vtip? A proč by měl zrovna on potřebovat pomoc ode mě? Vzala klíče a seběhla schody. Přes prosklené dveře viděl, že ve vchodě stojí opravdu Ondra. Co tu dělá? Ve světle z chodby mu viděla do obličeje. Byl bílý, jako stěna a jedno oko mu natékalo. Vypadal, že se brzo pozvrací. Strčila klíč do zámku. Potřeboval pomoc. Když otevřela dveře, udělal krok a zhroutil se na ní.

V chodbě se rozsvítilo. Za okamžik se objevila drobná postava se světlými rusými vlasy. Vždycky měl pro ni slabost, i když jí to nikdy nedal najevo. Spíš naopak. Na základce, kam spolu také chodili, ji často s partou kamarádů pronásledoval a trýznil. Ona byla o rok mladší a vždycky se někde zahloubala do některé ze svých knih. Nosívala brýle. Pamatoval si, jak jí její knihy a sešity sebrali, rozházeli je kolem školy a pak si házeli s jejími brýlemi a pozorovali, jak za nimi zoufale běhá a brečí. Pamatoval si, i jak vzal její nejoblíbenější knihu a osobně s ní vylezl až nahoru do koruny dubu, kam se v žádném případě Karolína v sukni nemohla vyškrábat. Teď toho všeho hořce litoval.

Sledoval, jak se na něj dívá a znovu se mu udělalo špatně. Měla teď plné právo se otočit a zase odejít. Nevyčítal by jí to. Dokonce čekal, že to udělá. Základkou totiž jeho týrání neskončilo. Byl o rok starší, takže od něj měla v devítce pokoj. Jenomže když pak nastoupila na stejný gympl, jako on, nemohl si pomoc. Nikdy spolu vlastně pořádně nemluvili. Přesto měl pocit, že se dobře znají. Až ve třeťáku si pomalu začal uvědomovat, že jí tím ubližuje. Tím, že jí neustále nastavoval nohu, bral jí a ničil věci a nadával jí. Přestal s tím až někdy před maturitou, ale nikdy neměl odvahu zajít se omluvit. Litoval toho. Moc.

Na to všechno si vzpomněl, když se mu teď skrz skleněné dveře podívala do očí. Pak k jeho úžasu strčila klíč do zámku a po chvíli zápolení s ním dveře otevřela. Chtěl jí poděkovat, omluvit se, zlíbat jí ruce, ale místo toho když udělal krok směrem k ní, všechno kolem zčernalo a on cítil, jenom jak padá dopředu a jak ho malé ruce chytají.

Když se probíral, bylo to, jakoby vyplouval z hlubiny na hladinu. Uslyšel nad sebou hlasy. Poznal, že jeden z nich patří Karolíně. Druhý byl mužský.

„…přece nejde.“ Říkal muž.

„Ale jde. Mě taky léčíš, ne?“ odpovídala nasupeně Karolína. Ondřej tenhle tón řeči neznal. Nikdy ji neslyšel mluvit naštvanou.

„A to si jako myslíš, že si nebude pamatovat, že měl zlámaná žebra?“ oponoval jí muž.

„Prosím, Martine, udělej to pro mě.“ Naštvaný tón zmizel.

„Řekni mi proč? Vždyť ho nenávidíš. Šikanoval tě a teď má tu drzost přijít zrovna za tebou?“ Ondřejovi přestal být ten muž sympatický. Pořád ale nedokázal otevřít oči. Uvědomil si, že leží v posteli.

„To je právě ono.“ Chytila se toho Karolína, „Přišel za mnou. A já mu nemůžu přece odmítnout pomoc.“

„Dobře.“ To znělo, jako by si muž založil ruce na prsou, „Jestli ty nemůžeš, tak já ale ano. Nechápu, jak se taková zrůda, jako on mohla dostat ke studiu lékařství.“

„Martine,“ Karolína si povzdechla, „Já vím, že ho nemáš rád, ale leží mi v posteli, a kdybych zavolala záchranku, musela bych jim vysvětlovat, jak jsem ho dostala do třetího patra v domě, kde nefunguje výtah.“

„Super. Fakt super. Takže tě mám zase vytahovat z kaše, do které ses dostala, co?“

„Ano.“ To znělo nanejvýš pokorně.

„Ale slib mi, že hned, jak se probere, ho vyhodíš ven. Nenech ho, aby ti ublížil ještě víc, jasné.“

„Děkuju.“

Ondra cítil, že se nad ním někdo sklání. I přes zavřená víčka uviděl pronikavou záři a pak ho najednou všechny zlomeniny přestaly bolet. Byla to příjemná změna.
„Už budu muset letět.“ Prohlásil muž, který už zase mluvil s Karolínou.

„Leť. A ještě jednou děkuju.“ Záblesk modrého světla. Pak naprostá chvíle ticha. Pak uslyšel lehké kroky, jak Karolína přešla po pokoji. Ucítil, že se posadila vedle něj na postel a urovnává mu to, čím byl přikrytý. Pak si povzdechla a vstala. Chtělo se mu strašně spát. Tak usnul.

Když se Ondřej probudil po druhé, venku už bylo světlo. Pořád ještě ležel v posteli. Byl v malé místnosti s jediným oknem s výhledem na druhý panelák. Zjistil, že mu někdo svlékl tričko. Vzpomněl si, že ho měl zakrvácené. Když se rozhlédl po pokoji, zjistil, že visí pečlivě vyprané přes židli u psacího stolu. Ten někdo, kdo mu svlékl tričko, mu sundal i boty. Stály vedle postele. Ten někdo mu stáhl ponožky. Vysely také pečlivě vyprané vedle trička přes židli. Ten někdo ho starostlivě přikryl a podložil mu hlavu tak akorát na spaní. Ten někdo seděl naproti posteli v proutěném křesle.

Karolína spala. Spala v křesle se stříškou s nohama složenýma pod sebou a s hlavou položenou na rukách na opěrátku. Vypadala nevině s lehkým úsměvem na tváři.

Ondřej se posadil. S údivem zjistil, že rozhovor, který v noci vyslechl, nebyl sen a že ho zlámaná žebra nebolí.

Spustil nohy přes okraj postele a postavil se, aby vzápětí přešel k proutěnému křeslu. Chvíli se díval, jak spí, ale pak jí položil ruku na rameno a lehounce s ní zatřásl.

Zamrkala, zvedla hlavu a zamžourala na něj. Pak, jako by si uvědomila, kdo to je, rychle ucukla, setřásla jeho ruku ze svého ramene a vypadala, že se snaží vmáčknout, co nejhlouběji do svého křesla. Připadal si hloupě. Ona se ho bála.

„Ahoj…“ začal.

„Vezmi si svoje věci a odejdi.“ Řekla. Znělo to roztřeseně. Vmáčkla se ještě hlouběji do křesla, aby mezi nimi bylo, co nejvíce místa.

„Já chtěl jenom…“

„Prosím.“ Tohle bylo taky roztřesené, ale znělo to naléhavě. Byla vyděšená. Najednou neměla kam před ním utéct. Děsil ji už od první třídy. Zdávaly se jí o něm strašlivé sny. A teď se najednou všechny ty sny staly skutečností.

„Prosím,“ zopakovala, „Prosím, nemluv. Jenom odejdi.“ Poslechl jí. Přetáhl si tričko přes hlavu, navlékl si ponožky a nazul si boty. Věděl, že celou dobu se na něj dívá. Věděl, že se bojí, co jí zase udělá. Nenáviděl se za to, že byl tak hnusný rozmazlený spratek.

„Chtěl jsem jenom říct…“ zkusil to naposled.

„Prosím. Neříkej nic a už odejdi.“ Viděl, jak ji jeho přítomnost trýzní. Jak se bázlivě krčí pořád v proutěném křesle. Sebral se a šel. Když otevřel vstupní dveře, ještě jednou se otočil. Viděl na ní, jak na něho zírá skrz futra. Pořád ještě seděla v křesle, jako by ji mohlo snad uchránit, kdyby se rozhodl jí ublížit. Vyšel ven na chodbu a zavřel za sebou.

Ondra seděl v knihovně. Všiml si Karolíny už před hodnou chvilkou. Matně si uvědomoval, že jí tu vídal často i dřív, ale nikdy jí nevěnoval takovou pozornost, jako teď. Seděla u studijního stolku a přepisovala něco z velké knihy. Znovu měla nasazené brýle, ale věděl, že si je teď bere už jenom na čtení. Ona si ho ještě asi nevšimla, protože vypadala klidně a vyrovnaně.

„Ahoj, kotě.“ To k ní přistoupil mladík, možná stejně starý, jako ona, možná však starší.

„Ahoj, Teo.“ Usmála se. Krásně. Ondřej začal Teovi závidět. Ten se mezitím posadil vedle ní na židli a přitáhl si ji za pas, takže si mu musela sednout na klín. Jak ubohé, pomyslel si Ondra, když jí Teo políbil a přitiskl si ji k sobě.

„Teo,“ bránila se trochu rozčepýřeně, „Teo, neblbni, tady ne.“ Spíš šeptala. Teo se ale nenechal odbít. Teď ji začal líbat na krku, „Nech toho.“ Zašeptala, tichounce se rozesmála a odstrčila ho. S Teem se smála. Ondra ji nikdy neslyšel se smát. Za celý svůj život od ní na svou adresu zaslechl sotva dvě, tři slova. A teď se smála. Jenomže ne s ním.

„Mladíku,“ Tuhle knihovnici Ondra znal. Několikrát už ho seřvala za porušení kázně v knihovně, „Jděte si laskavě své sexuální problémy řešit někam jinam.“
„Omlouváme se.“ Karolína vyskočila a pokorně sklonila hlavu.

„Mladíku,“ pokračovala knihovnice, „Musím vás požádat, abyste opustil studovnu a vrátil se teprve, až se uklidníte.“

„Ano, paní.“ Přikývl teď také Teo. Zjevně už s ní měl své zkušenosti. Zvedl se, „Uvidíme se pak. Přijdu k vám.“ Zašeptal směrem ke Karolíně. Ta jenom přikývla a znovu se usmála. Pak Teo odešel.

„Vy,“ ozvalo se za Ondrou, „Na co tak zíráte.“ Vzpamatoval se. Už hodnou chvíli se díval na Karolínu, která se právě zvedala od stolu, a nevšiml si, že za ním stojí ta stará sůva, „Toto je knihovna a ne seznamovací kancelář, mladíku.“ Pokračovala, „Běžte laskavě někam jinam.“

Ondra věděl, že nemá smysl se s ní hádat. Zvedl se a nandal si věci do tašky.

„Tak šup, šup.“ Pobízela ho knihovnice. Ondra couval k východu.

„Ano, paní.“ Souhlasil a otočil se. A do někoho vrazil. Do Karolíny. Plná náruč knih, které nesla, se rozsypala po podlaze.

„Omlouvám se,“ vyhrkla a dřív, než si stačila všimnout, do koho to vlastně vrazila, si dřepla a začala knihy sbírat.

„To byla moje chyba.“ Omlouval se Ondřej a přidřepl si k ní, „Pomůžu ti.“ Ve chvíli, kdy promluvil, sebou však ošklivě trhla a rychle se mu podívala do obličeje. Pak vyskočila na nohy a začala couvat.

„To nic, jenom ti pomůžu.“ Zopakoval Ondra.

„Já…já…“ zakoktala se, „Půjčím si je jindy.“ Dořekla nakonec a skoro utíkala k východu. Ondra sebral zbytek knih a v duchu se proklínal. Ona vážně každou chvíli čeká, že jí něco provedu. Že se zase budu chovat, jako parchant. Vážně čeká, že jí ublížím, když se mnou bude o chvíli déle, než je nutné.

Zmáčkl zvonek. Jednou, dvakrát. Pak chvíli čekal. Do domu se dostal, když nějaký malý chlapec vycházel ven a nechal mu otevřené dveře. Teď stál před dveřmi bytu. Když se konečně otevřely, nestála v nich ale Karolína. Byla to hubená, vysoká dívka s piercingem v nose a nakrátko ostříhanými fialovými vlasy. Měla na sobě černé tílko, síťované punčochy a černé kraťasy. Žvýkala.

„Co je?“ zeptala se. Ondra zadoufal, že si nespletl dveře.

„Já jdu za Karolínou.“ Odvážil se.

„A co jí chceš?“

„Nesu jí knížky.“ Jako na obranu zvedl jednu ze stohu, který držel v náručí.

„Nech je tady, já jí je předám.“

„Potřebuju se s ní ještě na něčem domluvit.“

„No…“ vypadala, že váhá, „Tak pojď dál. Karolína vždycky narazí na sympaťáky a ty vypadáš sympaticky.“ Pustila ho dovnitř, „Je v kuchyni.“ Sdělila mu, „Kájo.“ Zakřičela, „Máš návštěvu. Ňákej kluk.“

„Ať jde dál, vím, o koho jde.“ Ozvalo se z kuchyně. Nemohla to vědět. Určitě čekala někoho jiného. Ondra zamířil po hlase. Uviděl ji, jak stojí u výčnělku kuchyňské linky a krájí rajčata. Byla k němu zády, takže nemohla vědět, že je to on. Zavřel za sebou dveře do kuchyně a odložil knihy na stůl. Teď mu nemohla utéct. Ne dřív, než se jí stihne omluvit. Pořád k němu byla zády. Neodolal. Postavil se až těsně za ní. Věděl, že toho bude brzo velmi litovat. Odhrnul jí vlasy a přejel jí prstem po šíji. Tichounce se zasmála. Položil jí ruce kolem pasu. Nedokázal se zastavit. Jeho tělo ty pohyby vykonávalo skoro samovolně. Pak jí zezadu políbil na krk.

„No tak,“ pořád jí ještě v hlase zněl smích, „Teo, nech mě aspoň dokrájet ta rajčata.“ To jméno zapůsobilo, jako studená sprcha.

„Omlouvám se.“ Řekl Ondra. Cítil, jak se mu v náručí napjala. Pak se rychle otočila. Když ho teď viděla takhle zblízka, roztřásla se, jako osika. V jejích očích neviděl nic jiného, než zděšení.

„Pusť mě.“ Přikázala panicky vysokým hlasem. Poslechl jí. Rychle se od něj odtáhla a začala ustupovat. Když vrazila do okraje linky, rychle po ní zatápala rukou a nakonec proti němu napřáhla nůž, se kterým ještě před chvílí krájela rajčata. Pak proklouzla kolem rohu linky a ustupovala dál.

„Karolíno…“ pokusil se Ondra.

„Ihned odejdi.“ Zamávala před ním nožem. Bylo to směšné. Věděl, že by jí ho dokázal sebrat během několika vteřin.

„Prosím, nech mě domluvit…“

„Ne. Jdi pryč.“

„Chci ti jenom poděkovat za ten včerejšek a taky…“

„Nerado se stalo. Odejdi odtud.“

„Já…nemůžu. Napřed…“

„Čemu na slově odejdi, jsi nerozuměl?“ Ten výraz v tváři, ta panická hrůza, to, jak se třásla pod jeho pohledem. Něco z toho ho donutilo rychle k ní přejít. Nečekala to. Chytil jí za zápěstí a vykroutil jí nůž z prstů. Zděšeně se na něj podívala a snažila se mu vytrhnout svou ruku. Chytil ji co nejpevněji a přitiskl ji k sobě.

„Pusť mě!“ nebyla ani schopná křičet, tolik se ho bála, „Tak pusť mě.“ Zabušila mu drobnými pěstičkami do hrudníku a snažila se mu vykroutit, „Pusť mě. Nech mě být.“ Vzlykla. Cítil, jak její odpor zvolna oslabuje, „Neubližuj mi.“ Zašeptala a rozplakala se. Ještě jednou ho uhodila. Pak už mu jenom plakala na rameni. Přitiskl si ji k sobě ještě silněji. Slyšel a cítil, jak zalapala po dechu.

„Omlouvám se.“ Zašeptal jí do vlasů, „Promiň. Mrzí mě to. To všechno. To, jak jsem ti kdy ublížil. Omlouvám se.“ Cítil, jak se chvěje. Už neplakala. Alespoň ne nahlas. Povolil sevření a podíval se jí do obličeje. Po tváři se jí koulely němé slzy. Znova jí ublížil. Už to udělal zase.

„Buď jí okamžitě pustíš, nebo máš po ledvinách.“ Ozval se za ním hlas. Zároveň ucítil chladnou čepel nože v oblasti zad v pase, „Jsem doktor, takže mi věř, že bych tě dokázal celého vykuchat během půl minuty.“

Ondřej pustil Karolínu a ona se od něho okamžitě odtáhla a ustoupila, co nejdál to šlo. Pořád se neovladatelně třásla. Ondra dal ruce nad hlavu.

„Tak a teď se pomalu otoč.“ Přikázal hlas. V tu chvíli ho poznal. Byl to ten hlas, co se s Karolínou hádal včera v noci o jeho uzdravení. Ten hlas, který pak tak záhadně zmizel. No ovšem. I teď byly dveře do kuchyně stále ještě zavřené. Před nimi stál muž. Mladý. Mohl být možná o pár let starší, než Ondřej. Ondra usoudil, že je rozhodně hezčí. V ruce svíral nůž. Držel ho jinak, než Karolína. Svíral ho zkušeně. Ondra věděl, že by ho dokázal zabít jediným bodnutím bez jediného zaváhání.

„Martine.“ Ozvala se šeptem Karolína. Výraz v mužově tváři na chvíli nabyl starostlivosti. Rychle k ní přešel, ale nepřestával na Ondru mířit nožem. Dívka teď seděla na zemi zády opřená o stěnu a choulila se do klubíčka, stále se třesouc, jako osikový list.

„Kájo.“ On také šeptal, když se k ní sklonil, „Je ti něco? Ublížil ti nějak?“ Jenom zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla, „Vidíš, za co můžeš?“ Martin se postavil rovně a mluvil teď k Ondrovi, „Vidíš, co jsi jí udělal? Co jsi z ní udělal? Celé hodiny…“ nadechl se, „Celé hodiny mi brečela na rameni. Když se tě konečně zbavila, musíš přijít a znova jí otravovat život?“

„Martine…“ Zašeptala Karolína, „To stačí.“

„Když mu to nedokážeš říct ty, někdo musí.“ Oponoval jí.

„To stačí.“ Pořád ještě šeptala, „Pomoz mi vstát.“

„On totiž není obyčejný člověk.“ Martin ji podepřel pod paží a vytáhl jí na nohy. Druhou rukou stále mířil na Ondru nožem, „Byl jsem si o něm něco zjistit nahoře.“

„A co o něm víš?“

„Není to člověk. To mi řekli.“

„Nejsem člověk.“ Vmísil se do jejich rozhovoru Ondra, „Ale vy dva taky nejste lidi, nemám pravdu?“

„Je to démon?“ Karolína si ho nevšímala a místo toho dál mluvila s Martinem, „Mám ho zabít?“ Znělo to chladně a tvrdě.

„Nejsem démon.“

„Není démon. Ani tam nahoře pořádně nevědí, co vlastně je. Každopádně mu teď můžeš ukázat své opravdové zbraně.“

Místností prolétl závan čerstvého vzduchu, ačkoliv byla všechna okna zavřená. Karolína náhle bez nejmenšího varování držela v ruce luk stvořený z bílého a zeleného světla. Zvedla ho, a jak napínala tětivu, objevil se jí v prstech šíp tvořený také jenom ze světla.

„Takové, jako jsi ty, já zabíjím.“ Prohlásila a nemilosrdně na něj namířila.

„Tak mě zabij. Zastřel mě.“ Přikývl Ondra a ke svému úžasu zjistil, že to myslí naprosto vážně, „Alespoň si budeme kvit.“ Dívala se mu do očí skrz luk a přes šíp. Pak, když už si myslel, že vystřelí, je sklonila a obojí zmizelo.

„Není to démon. Není zlý. Ne doopravdy.“ Zašeptala spíš sama pro sebe. Pak se znovu schoulila na podlahu do klubíčka. Chtěl k ní vykročit, ale Martin se před ní ochranitelsky postavil.

„Odejdi.“ Přikázal mu, „Hned. Máš poslední šanci. Ona tě nedokáže zabít, ale já ano.“

„Nechám ti tu ty knížky z knihovny.“ Ondra mluvil na Karolínu, „Až je budeš chtít vrátit, stačí za mnou zajít.“

„Jdi pryč,“ znovu šeptala, „Nedokážu tě zabít. Jdi pryč a už se nevracej.“

Když procházel vstupními dveřmi, ještě zaslechl, jak jí Martin šeptá něco uklidňujícího.

„Všechno se to zvrtlo.“ Vzlykla Karolína. Viděl, jak se mu schoulila do náruče, a přál si, být na Martinově místě. Pak za sebou tiše zavřel dveře a odešel.

Nebylo to dlouho po tom, co ji znova potkal. Potloukal se večer městem. Prošel tři čtvrtě a nutil se k další chůzi. Jenom si nesednout a nepřemýšlet. Docela racionálně uvažoval o tom, že si bude nahlas zpívat, protože překládat si v duchu ruské budovatelské písně do angličtiny ho už nudilo a do němčiny se překládat neodvážil. Zahnul na sídliště odhodlán vytáhnout své spolužáky do hospody a zpít se pod obraz. Hlavně nemyslet. Nemyslet!

„Dejte mi konečně pokoj!“ rozzlobený hlas. Okamžitě ho poznal, když se ozval za ním. Teď se mu to ale vůbec nezamlouvalo. Otočil se, aby zjistil, že Karolína nekřičí na něj.

Za ní stál muž ve středních letech, neuvěřitelně nevkusném obleku. Ona od něj vyděšeně utíkala a Ondry si zjevně nevšimla. Vystoupil ze stínu, ve kterém do teď stál. Vzhlédla a vyděšeně si ho prohlédla.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se jí nenuceně. Podívala se na něj, pak zpátky na muže, který přicházel stále blíž, pak znovu na Ondru. Jakoby se nedokázala rozhodnout, kterému dát přednost. Pak, bez sebemenšího náznaku varování odstrčila Ondru stranou a rozeběhla se ke vchodu do paneláku.

„Neopovažujte se k ní jenom přiblížit.“ Varoval Ondra muže v obleku. Tím to bylo vyřízeno.

Bylo to pár dní po tom. Celou dobu ji sledoval. Z povzdálí. Věděl, že si to uvědomuje. Že se mu úmyslně vyhýbá. Po týdnu vyrazili na maturitní večírek jednoho z gymnázií. Tedy Karolína a její kamarádky z filosofie vyrazili. Ondra je tam sledoval. Dokonce si sehnal slušný oblek. Byl rozhodnutý, že tenhle večer jí bude znovu otravovat život.

Stála vedle parketu v zelených koktailových šatech. V ruce držela skleničku. Povídala si se svou přítelkyní s fialovými vlasy. Zrovna se smály, když k nim Ondřej přistoupil.

„Ahoj.“ Pozdravil. Obě se na něj podívaly. Jedna, jako na něco, do čeho právě šlápla, druhá, jako na oživlou noční můru. Nevšímal si toho, „Zatancuješ si se mnou?“ zeptal se Karolíny.

„Já… jsem si chtěla ještě dojít pro něco k pití.“ Prohlásila trochu zmateně.

„Prosím.“ Požádal jí.

„Hele,“ vložila se do toho fialovláska, „Moje kámoška tě právě slušně poslala do háje. Tak bejt tebou si najdu někoho jinýho na otravování.“

„Prosím, aspoň jeden tanec.“ Nevšímal si jí Ondra a znovu se podíval na Karolínu.

„Nebude ti to vadit?“ obrátila se ta na svojí kamarádku.

„Jen si běž.“

„Tak dobře.“ Kývla mu. Byl nadšený. Na něco mu konečně řekla ano. Zdálo se dokonce, že tady. V tanečním sále, kde bylo kolem tolik lidí se ho ani tak moc nebála.

Nabídl jí rámě a dovedl jí na parket.

„Ty umíš tancovat slow rock?“ zajímala se.

„Jistě.“ Odpověděl sebevědomě, „To je ten nejjednodušší tanec ze všech. Kromě snad techna.“ Usmála se. Ona se na něj usmála. Usmála se jeho vtipu. Vzal jí jednou rukou kolem pasu. Do druhé chytil její dlaň a zhoupnul se s ní v začínajícím taktu hudby.

„Pořád se na mě ještě zlobíš?“ zeptal se.

„Nikdy jsem se na tebe nezlobila.“ Zavrtěla hlavou.

„Trápil jsem tě víc, než deset let a ty mi chceš říct, že ses na mě nikdy nezlobila?“ podivil se.

„Ano. Nikdy jsem na tebe neměla vztek.“ Dívala se mu přes rameno někam pryč, „Jenom ses stal mojí noční můrou.“

„Máš ze mě strach?“

„Měla jsem…“

„Mělas, to znamená, že už se mě nebojíš?“

„Měla jsem z tebe strach. Panickou hrůzu. Ale teď nějak nevím…“

„Jak to myslíš?“

„Myslím tím, že, když jsem tě viděla ležet bezmocného ve své posteli. Když jsi tak zoufale potřeboval něčí pomoc a přišel jsi za mnou. Když jsi…“ nadechla se, „Když ses mi omluvil, nebyl jsi už ten, co mě v noci trýznil ve snu. Přišel jsi mi spíš roztomilý. A pak jsi mě znovu vyděsil k smrti.“

„Tím, že jsem tě obejmul? Že jsem tě nechtěl pustit?“

„Ne.“

„Tak tím, že jsem tě políbil?“ vrhl na ní rychlý pohled, „Za to se omlouvám, já…nevím, co mě to popadlo…“ Už podruhé za celý večer se usmála kvůli němu.

„Ne…“

„Tak čím jsem tě vyděsil?“

„Tím, že jsem tě nedokázala zabít, ačkoliv jsem byla naprosto přesvědčená, že jsi zlý.“ Sklonila hlavu. Hudba dohrála. Ondra viděl, že na okraji parketu podupává nohou její kamarádka. Karolína pustila jeho ruku a vydala se k ní. Doběhl ji, a chytil za zápěstí.

„Ještě jeden tanec.“ Zaprosil.

„Dej mi chvilku.“ Požádala.

„Vypadá zamilovaně.“ Prohlásila posměšně fialovláska. To bylo to poslední, co Ondra zaslechl kromě záhadného: „Nezapomeň, že jsme tu pracovně.“

„Už můžu.“ Karolína se vrátila.

„Tvoje kamarádka mně asi nenávidí.“ Znova se usmála.

„Nenávidí každého kluka, se kterým se znám.“

„Jsi zaklínačka.“ Odvrátila hlavu a kousla se do rtu. Pozdě si uvědomil, že to znělo, jako výčitka.

„Ano.“ Přikývla, „Už dlouho.“ Zadívala se mu zpříma do očí. Poprvé dobrovolně, „A můžeš za to skoro určitě ty.“

„Já?“ zděsil se.

„Nevíš to. Myslela jsem si to.“ Ušklíbla se a už se zase dívala jinam.

„Pojďme tančit.“ Vyzval jí. Neprotestovala, jenom jakoby se vyhýbala jeho pohledu.

„Co jsi zač?“ zeptala se tiše, „Myslím doopravdy.“

„To se strašně těžko vysvětluje.“

„Já nejsem laik. Pusť se do toho.“

„Je to složité.“ Vyhnul se znovu odpovědi, „Bylo by lepší, kdybych ti to ukázal.“

„Teď ne!“ zpozorněla.

„Neboj se.“ Musel se usmát, „Takový blázen nejsem.“ Jenomže někdo v sále musel být blázen. A nebyl to jenom tak někdo. Karolínina fialovlasá přítelkyně se na ně oba vrhla a strhla je k zemi přesně ve chvíli, kdy podlaha sotva metr od nich vybuchla.

„To bylo o fous.“ Prohlásila a chytila Karolínu za ruku, „Musíme do sklepa.“ Obě už stály na nohou, když se Ondra zvedal.

„Počkejte na mě.“ Požádal je, „samotné vás nepustím.“

„Ahá,“ ušklíbla se fialovláska, „Tak v pánovi se vylíhl gentleman. Ale dělej.“

Seběhli po požárním schodišti. Proti nim se hrnuli zděšení lidé.

„Jsme hodně nápadní.“ Prohlásila Karolína, „Měli bychom utíkat opačným směrem.“

„Moment.“ Ozvala se fialovláska a položila si prsty na spánky. Vzápětí Ondra uviděl sám sebe, jak se i s oběma dívkami zhmotňuje uprostřed prchajícího davu. Viděl své dvojče, jak chytá Karolínu a fialovlásku za ruce a táhne je pryč z budovy.

Pak se kousek před nimi ozval další výbuch. A výkřik. Mužský.

„Martin lítá v průseru.“ Prohlásila fialovláska.

„Počkej, Violet.“ Zadržela jí Karolína, „Tohle je moje práce.“ A vběhla do tunelu. Ondra se chvíli držel za ní, ale v prachu z omítky se mu na pár chvil ztratila. Zastavil se na rozcestí několika tunelů. Nikde nebylo ani živáčka, dokud z jedné z černých děr nevystoupil muž. Docela hezký až na to, že měl v obličeji tolik železa, že by z toho mohla rok vyžít malá kovárna. Než stačil Ondra cokoliv udělat i než se stačil proměnit, muž na něj namířil podivnou hůl a on se ocitl v kuželu bílého světla. Strašně to bolelo. Z postranního tunelu vyběhla Karolína a prudce do něj vrazila. Ale právě v okamžiku, kdy ucítil, jak zatíná prsty do jeho košile, se kolem něj rozhostila absolutní tma.

Když otevřel oči, byla kolem stále tma. Když je otevřel znovu, zjistil, že stojí v jeskyni. Karolína, která se ho ještě pořád pevně držela, sebou trhla, podívala se mu do obličeje a rychle od něj ustoupila se zděšením v tváři.

„Kde to jsme?“ zeptala se.
„To bych taky rád věděl.“ Rozhlédl se kolem. Nebyla to moc velká jeskyně. Stáli vlastně v jejím vchodě. O sotva tři metry dál uvnitř jeskyně končila. U stěny leželo několik hadrů a sešlý starý spacák.

O tři metry na druhou stranu země před jeskyní končila. Pak tam byla propast a asi o deset metrů níž vyrůstaly stromy.

„Martine?“ ohlédl se, aby zjistil, že Karolína mluví do prázdna, „Martine?“

„Trpíš samomluvou?“ zeptal se a nedokázal potlačit ironii, která se mu vkrádala do halasu, „Nebo máš halucinace?“ popošel k ní o pár kroků blíž.

„Zůstaň stát, kde jsi.“ Varovala ho a v obraně proti němu napřáhla ruku.

„Copak jsme si to všechno už nevyjasnili?“ zeptal se a – jako už po několikáté toho večera –začal se cítit frustrovaně.

„Já ti nevěřím.“ Možná by bylo lepší, kdyby na mě ječela, pomyslel si. Aspoň bych věděl, co mám dělat. Jenže já nestuduju na psychiatra.

„Proč?“

„Prostě ti nevěřím. To ti musí stačit.“

„Už je skoro tma.“ Změnil téma, „Já se přemisťovat neumím a nevím, jak jsi na tom ty.“

„Taky ne.“ Zavrtěla hlavou, „Říkám ti zůstaň stát!“ Měla na to právo, protože opět popošel o pár kroků blíž k ní.

„To se mě ještě pořád bojíš?“

„Jo!“

„Tak promiň.“

Chvíli stáli a dívali se na sebe. Zmocnil se ho pocit, že něco dělá špatně.

„Promiň.“ Řekl už pokorněji, „Ale pokud tu zůstaneme přes noc, chtěl bych se vyspat.“

„Místa je tu dost.“ Odpověděla trochu křečovitě, „Na to nemusíš stát vedle mě.“

„Chceš ten spacák? Vypadá to, že bude pěkná kosa.“ Podívala se na něj, jako by jí navrhoval, aby se zahřála tím, že se přikryje mrtvolou.

„Smrdí to démonem.“ Zavrtěla odmítavě hlavou, „V něčem takovém nebudu spát.“

„Jak chceš.“ Pokrčil Ondra rameny a přešel kolem ní, aby si lehl a přetáhl přes sebe spacák. Po očku viděl, jak si sedá na zem kousek od něho a objímá si kolena. Zjistil, že spacák je celkem použitelný a zapnul se do něj. Pak se obrátil na druhý bok, aby se na ni nemusel dívat.

Když se probudil, byla noc. Na nebi zářily hvězdy a byla příšerná zima. Automaticky se rozhlédl po Karolíně. Seděla v téměř nezměněné poloze opodál. Až na to, že teď se ošklivě třásla. Pozdě si uvědomil, že má na sobě pořád ještě jenom ty koktejlové šaty, jejichž prvotní funkcí určitě nebylo zahřívání. Chvíli ji pozoroval, jak velkýma pohaslýma očima hledí do prázdna a pak to nevydržel. Rozepnul spacák a přesto, že jeho tělo vzdorovalo tomu vydat se do zimy, vstal. Přešel k ní a položil jí ruku na rameno. Vůbec nereagovala. To nebylo dobré. Tohle bylo dokonce docela špatné. Měla vyskočit. Praštit ho. Odkázat ho do příslušného prostoru. Jenomže nic z toho se nestalo.

Chytil jí kolem ramen – byla studená, jako kámen – a vytáhl jí na nohy. Okamžitě se mu zhroutila do náruče. Opatrně ji podepřel.

„Tos nemohla něco říct?“ zabručel nevrle a nakonec ji zvedl do náruče.

„N…nechtěla…j…j…j…jsem t…t…t…tě budit….“ Vykoktala mezi otřesy, „Po…o…ostav mě na z…z…zem.“

 Nevšímal si toho a přenesl ji ke stěně jeskyně, kde ji uložil do spacáku.

„N…ne.“ zaprotestovala slabě. Zaváhal jenom na okamžik. Pak si lehl k ní a zapnul je oba do spacáku.

„Nebl…nebl…“ začala Karolína. Teď se třásla ještě víc, než před tím. Zimou to být nemohlo, takže to bylo strachem.

„Pšt.“ Položil jí prst na ústa, „Musíš se zahřát.“ Pak ji objal kolem pasu a posunul ji dolů ve spacáku, aby jí nevyčnívala ramena a krk. Sebe posunul v zápětí. Pak si ji přitáhl k sobě a zahříval ji.

„Děkuju.“ Vydechla. Pak ucítil, že se její dech ustálil.

„Lepší?“ zeptal se.

„Mnohem.“

Nemohl tomu odolat. Tolik ho fascinovala. Políbil ji na tvář.

„N…ne, Ondro…“ poprvé, co se pamatoval, ho oslovila jménem. Znovu koktala a roztřásla se. Nechtěl ji už dál trápit. Fascinovala ho. Byl do ní blázen. Strašně ji chtěl, ale nechtěl, aby se ho zase bála.

„Promiň.“ Zašeptal jí do vlasů, „Už to znovu neudělám, klidně spi.“ Stálo ho to hodně přemáhání, ale nakonec usnul mnohem klidněji, než už nějakou dobu usínal.

Když se probral, slunce už svítilo. Podle jeho výšky odhadl, že může být tak šest hodin ráno. Ležel na zádech s rukama rozhozenýma za hlavou a Karolína mu spala na hrudníku ležíc na břiše. Opatrně se napřímil na loktech, ale přesto mu sjela po hrudníku na břicho, trhla s sebou a otevřela oči. Zmateně zamrkala.

„Co…“ zakoktala, když si uvědomila, že mu sedí na klíně a jsou spolu zapnutí ve spacáku.

„V pořádku. Nic se neděje.“ Pokusil se jí uklidnit, „Jenom je ráno.“

„Sakra.“ Zaklela, „Na nic si nepamatuju.“ Rozepnula spacák, a jak nejrychleji to šlo, vyskočila na nohy. Zkusila zacouvat, co nejdál, ale podlomila se jí kolena, „Ale ne.“ Pokusila se znovu vstát, ale nepovedlo se jí to. Ondra se rozhodl vstát. Když se postavil, vyděšeně se na něj podívala a pokusila se pokrčit neposlouchající nohy.

„Pomůžu ti.“ Natáhl k ní ruku. Vystrašená a dezorientovaná se odstrčila od země a posouvala se dál, dokud nenarazila zády do zdi. Pomalu udělal několik kroků.

„Pomůžu ti.“ Zopakoval a znovu natáhl ruku. Dlaní napřed a tak blízko, aby se ho mohla sama zachytit.

„Nechci pomoct.“ Odsekla, „Ne od tebe.“

„Nechápu to.“ Ušklíbl se, protože to zabolelo.

„Není co chápat.“ Vyčetla mu, „Nebudu tvá přítelkyně.“

„To po tobě ani nechci.“ Zavrtěl hlavou. Další rána, rovnou do srdce.

„A co po mě teda chceš?“ vyhrkly jí slzy.

„Chci jenom, abys mi věřila.“ Slyšel sám sebe to říkat. Chtěl se cítit líp. Potřeboval se cítit líp. Důvěra. Ano. To bylo přesně to, co právě teď potřeboval. Potřeboval trochu její důvěry. Znovu k ní natáhl ruku. Chvíli ho pozorovala skrz mokré řasy. Pak se lehounce a pokřiveně usmála, chytila se ho a nechala ho, aby ji vytáhl na nohy. Zakolísala a tak ji podepřel v pase. Odtáhla se od něj a opřela se o skálu.

„Zas tolik ti nevěřím.“ Upozornila ho. Pevně se jí zadíval do očí. Nikdy si nevšiml, jak na světle mění barvu. Možná to bylo tím, že teď lehounce světélkovaly. Tenhle svit jí v očích ještě nikdy neviděl. Snad jenom, když se tenkrát v knihovně líbala s Teem.

„Jenom aby sis nemyslel. Já nejsem žádná puťka.“ Zavrtěla nečekaně hlavou.

„A já nejsem vypatlanej malej grázl.“ Oplatil jí, „I když jsem býval.“

„Jak se odtud dostaneme?“ zeptala se.

„Mně se tu líbí.“ Byl v dobré náladě. Přešel k okraji srázu, posadil se a svěsil nohy.

„Hm…“ ozvala se Karolína, „Pomůžeš mi? Ráda bych se posadila vedle tebe.“

„Fajn.“ znovu se zvedl. Podepřel jí v pase a dovedl k propasti. Pomohl jí posadit se a pak chvíli mlčeli.

„Takže, jak se odtud dostaneme?“ zeptala se po chvilce. Postavil se.

„Možná, že bych ti měl ukázat, co jsem zač.“ řekl po chvilce zaváhání, „A potom uvidíme.“

„Dobře.“ přikývla, ale očích se jí objevily obavy. Dobře ten pohled znal. Vídával ho vždycky, když se k ní blížil v posledních třinácti letech.

Sundal si sako, pak si stáhl kravatu a shodil i košili.  Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Měnil se poslední dobou málokdy. Neměl to zapotřebí. Měli před ním respekt i bez proměny. Ucítil kolem sebe závan větru a vzpomněl si, že vítr fouká i kolem Karolíny, když se mění. Přece jenom máme něco společného, pomyslel si s uspokojením. Pořád ještě neotvíral oči, ale uslyšel, jak Karolína nahlas vydechla. Slyšel také, jak se zvedá a lehkými kroky k němu přechází. Jakoby se ho úplně přestala bát. Pak ucítil lehké zašimrání, když se dotkla jeho levého křídla.

„Jsou nádherná.“ Zašeptala. Možná, že to neměl ani slyšet. Ucítil příval uspokojení, otevřel oči a podíval se na ní. Stále se dotýkala jeho křídla, ale dívala se mu do obličeje. Když si uvědomila, že se na ni dívá, sklopila pohled a o kousek ucouvla. Příjemný pocit trochu zeslábl, když pustila jeho křídlo. Bylo to vůbec poprvé, co se ho bez donucení okolnostmi dobrovolně dotkla. I když to bylo jenom křídlo.

„Líbí?“ zeptal se Ondra, aby přerušil ticho, které nastalo po tom, co se jejich pohledy setkaly. Karolína přikývla s pohledem stále upřeným do země.

„A...“ na chvilku zaváhala, „Umíš létat?“ zeptala se a podívala se na něj, ačkoliv se stále vyhýbala pohledu z očí do očí. To byla chyba. Ondra si připadal podivně jistý, když k ní několika rychlými kroky přešel a vzal ji kolem pasu.

„Co...“ zakoktala se, „Co to děláš?“ cítil, jak jí zrychlil tep, když se lekla. Jenom se na ní usmál tím nejhezčím úsměvem, jaký uměl. Pak si jí pevně přitiskl k hrudi, jediným krokem překonal vzdálenost, která je dělila od srázu a skočil. Slyšel, jak vykřikla a chytila se ho kolem krku. Přitiskl si jí k sobě pevněji a užíval si situaci, kdy se ho pro změnu nechtěla pustit. Sotva pár metrů nad vrcholky stromů roztáhl křídla a jejich pád se změnil v klouzavý let. Karolína přestala křičet a ucítil, jak mu obličej zabořila do krku. Tiskl si ji pevně k sobě a zamával křídly. Když vystoupali zpátky do úrovně plošiny, chtěl přistát, ale uslyšel jak něco šeptá. Naklonil hlavu na stranu, aby měl její ústa u ucha.

„Ještě jednou.“ Zašeptala. Na okamžik uviděl její oči. Leskly se nadšením. Rozesmál se. Zvítězil. On to vážně dokázal. Vyhrál!

Zopakoval tedy střemhlavý pád ještě jednou a v dokonalých piruetách se vznesl zpátky na skalní plošinu, kde opatrně Karolínu postavil na zem.

„Páni.“ Vydechla a zavrávorala. Něco takového čekal a tak nechal své ruce na jejím pase. Levou ruku, kterou teď měla položenou na jeho rameni, mohla spustit dolů, ale neudělala to. Mohla ustoupit, ale neudělala to. Mohla ho odstrčit, ale neudělala to. Nadšení, které mu jako ohňostroj explodovalo v hrudníku, dostoupilo vrcholu.

Modrý záblesk, nepříjemný pocit.

„Táhni od ní ty prasáku.“ Rozzlobený hlas.

„Martine!“ Karolína se mu vyvlékla ze sevření a vrhla se svému zachránci do náruče. Ondra měl pocit, jakoby z nejvyšší hory padal do nejhlubší propasti. Ona mu utekla, aby se mohla vrhnout kolem krku někomu jinému, „Bála jsem se, že už nepřijdeš.“ Usmála se na něj. Martin se neusmíval.

„Hledám vás od té chvíle, co vás ten chlap poslal pryč.“ Prohlásil, „Jsi v pořádku?“ zeptal se a prohlédl si Karolínu pořádně, „Nic ti neudělal?“

„Hele!“ ozval se Ondra, kterého to neuvěřitelně štvalo, „Mohl by ses umírnit? A přestat se chovat, jakobych byl rohožka?“

„Ale ty jsi rohožka.“ Martin se ošklivě usmál, „A někdo si do tebe může utřít i boty od hovna. Jestli teda nejsi prasák, tak mi vysvětli, proč si jí tady mačkáš k hrudi a jsi napůl nahej?“

„Já nejsem prasák!“ rozkřikl se Ondra, rozčílený na nejvyšší možnou míru.

„Dokaž to!“ Martin chytil Karolínu za ruku, „My odcházíme.“

„Ale...“ začala Karolína, jenomže neměla šanci dokončit. Modrý záblesk, nepříjemný pocit. Ondra se nikdy nebál samoty. Až do teď. Když stál osamoceně na vysokém útesu na neznámém místě světa a lehký vánek mu cuchal pírka křídel, bezmocně si povzdechl. Tohle bylo tak směšné.