Kouzelná země skřítků
Zuzance bylo sotva deset let. Byla drobná, měla černé vlasy a modré oči. A žila v dětském domově. Její maminka i tatínek umřeli při autonehodě, když jí bylo pět. Pokud se pamatovala žádné sourozence neměla. Často se jí ale vracel podivný sen, o děvčátku, které jí bylo velice podobné. Vždycky věděla, že je to jen sen, občas, ale měla dojem, jako by jí to děvčátko chtělo říct něco moc a moc důležitého. Nikdy se nedozvěděla co.
Něměla nikoho, kdo by se o ni mohl starat. Byla úplně sama. Neměla kamarádky, neměla rodinu, neměla nic, jenom sny.
V dětském domově se jí nelíbilo ani za mák. Slečna vychovatelka, byla stará a mrzutá a neustále křičela. Zuzanka byla ráda, když mohla jít do školy. Nenáviděla dětský domov z celého srdce, taky nenáviděla dušenou zeleninu, kterou měli každý den k obědu.
Toho odpoledne se Zuzanka vracela, jako obvykle ze školy. Šla pomalu, lepší by bylo říct, že se courala. Vůbec se nedívala na cestu, a tak se jí stalo, že zakopla o vyndanou dlaždici. Upadla na zem a velice se podivila. Zůstala totiž viset na ležato asi deset centimetrů nad chodníkem.
„Páni !“ pronesla po nějaké chvíli, „můžete mě posadit ?“
Vzápětí pomalu a měkkce dosedla na dlažbu. Kolem ní se vynořila spousta malinkatých postaviček. Některé – zřejmě víly – měly křídla. Jiné byli bez křídel – skřítci. Zuzanka se opatrně rozhlédla. Opodál uviděla dům s otevřenými dveřmi. Kdyby chtěla utéct... . Neutekla. Skřítci a víly se rozdělili do dvou skupin, bez křídel a s křídli. Jedna z víl vzletěla a zůstala vyset Zuzance před obličejem.
„Jsi přesmutná příliš moc, nechceš tu už zůstat ani noc.“ Vypískla víla. Zuzanka krátce přikývla hlavou. To byla pravda. Podívala se lépe na víly a zjistila, že jsou to velice půvabná stvořeníčka. Mely na sobě šaty z listů a kolem pasu mašli. Vlásky měly všechny víly zlatavé jako slunce nebo jen o tón světlejší jako obilné klasy a všechny byly pečlivě učesané. Naproti tomu skřítci byli všichni hnědovlasí a rozcuchaní. Také to vypadalo, že se příliš často nemyjí.
Najednou ji všichni chytili za ruce a za nohy. Víly zatřepotaly křídly a skřítci se pořádně odrazili. Zuzanka najednou letěla. Nejdřív se lekla, ale když vyletěli nad mraky a nebylo vidět na zem, začalo se jí to velice líbit. Mířili k největšímu mračnému shluku. Zuzanka si nejdřív myslela, že je to jenom další vrstva mraků, ale najednou si uvědomila hned několik věcí naráz. Ta mračna vůbec nebyla mračna, ale obrovské paláce. Další podivností bylo to, že se buď skřítci a víly zvětšili, nebo se Zuzanka zmenšila. Byli teď stejně velcí jako ona. Nesli ji už jen dvě víly.
Přistáli na oblačné cestě. Zuzanka stála na mraku. To přece není možné, pomyslela si. To nejde, jakto, že se nepropadnu. Mraky se najednou proměnily v domy a krásné paláce. To všechno bylo krásně ozdobeno sochami. Tam kde nebyly cestičky – pečlivě a rovnoměrně zasipané pískem – tam byly malé plácky s kašnami a fontánami. Kde nebyli plácky, tam všude rostla tráva. Na jednom náměstíčku si hrála skupinka dětí ve vyschlé kašně.
„Běž za nimi.“ Postrčil ji jeden ze skřítků. Zuzanka se rozeběhla dolů z kopečka. Děti u kašny ustaly ve své hře a zadívali se na ní. Z hloučku vystoupila holčička asi tak v jejím věku. Nebyla nijak zvlášť vysoká spíš pomenší postavy a měla černé vlasy a modré oči. Zuzančin sen.
„To ti to trvalo.“ Usmála se, „Já jsem Kačenka, ale všichni mi říkají Káťa a jsem i když to zní trochu divně tvoje dvojče.“ Zuzanka stála chvíli s otevřenou pusou na místě. Potom aniž by věděla přoč to dělá se rozeběhla. Kačenka taky běžela. Vpadly si do náručí. Daly si pusu. Pak se vzaly za ruce procházely se městem a dlouho, dlouho si povídaly. Slunce zapadlo.
„Máš štěstí, že jsi tady zrovna dneska.“ Říkala právě Káťa.
„A co je na dnešku tak zvláštního ?“ zeptala se Zuzka.
„Dneska je třiadvacátýho září.“
„A....?“
„Je podzimní rovnodennost. Den splněných přání !“ vysvětlovala Káťa.
„Co se bude dít.?“
„Teď někdy by měl začít ohňostroj a potom si každý kdo tu je bude moct v duchu něco přát.“
„A ono se mu to splní?“
„Tutově. Pojď nebo začnou bez nás.“
A opravdu na nebi se začaly objevovat barevné hvězdy ohňostroje. V ohlušujícím rachotu vylétaly vzhůru a tam se rozprskly v úžasné tvary.
„Teď si něco přej !“ zakřičela za chvíli Zuzce do ucha Káťa. A Zuzanka si přála. Přála si aby mohly být s Káťou už na vždycky spolu. Kačenka si taky něco přála.
Zuzanka najednou cítila jak se někam propadá. V žaludku měla takový ten podivný pocit, jako když jdete po schodech a omilem jeden vynecháte. Vykřikla jednou, dvakrát, třikrát.
Zuzka se prudce posadila na posteli. Někdo rozsvítil. Do místnosti vešla mladá černovlasá a krásná žena a hned za ní stál světlovlasý rovněž velmi mladý muž. Na posteli u protější stěny seděla Káťa.
„Mami ! Tati !“ vykřikla, vyskočila a obejmula je oba.
„Copak se děje, holčičko moje ?“ Maminka ji pohladila po hlavě.
„Nic. Jenom se mi zdál tak ošklivý sen.“
„Tak spi dál, Zuzanko.“ Tatínek ji přikryl. Maminka zhasla a oba odešli. Zuzka se po tmě podívala na Káťu. Věděla, že pokrčila rameny.
„To jsem si přála já.“ Ozvala se z druhé strany pokoje odpověď. Obě holky se rozesmály. Tajemná země skřítků z nadoblačné říše zůstane už na vždycky jenom jejich tajemství.