Památník ztracených věcí
Na náměstí stojí památník. Obětem totalitní moci, skví se pozlacený nápis. Padlím za mír. Svobodu národu. Pravda zvítězí. Co se tady před mnoha a mnoha lety stalo ? Kdo to ví ? Kromě Boha…
* * *
Ratatata. Nad náměstím zazněly výstřely z kulometu. Muž se zhroutil k zemi. Všude kolem byl hrozný hluk. Rány z celé dělové baterie ohlušili všechny účastníky bitvy. Tolik strachu. Tolik utrpení. Zabití přátelé. Hrůza ze smrti.
* * *
Památník stojící uprostřed náměstí vypovídá o strašných věcech. Kdo se však dnes zastaví, aby si ho snad poslechl. Aby se poučil…
* * *
„Ne ! Marie !“ výkřik se ozval ze zákopu, ze kterého právě vylézalo děvče s označením zdravotníka a s lékařskou brašnou. Někdo ji násilím za nohu stáhl zpět. Mladý muž v uniformě polního seržanta ji zamračeně posadil zpátky do zákopu.
„Uvědomuješ si, co děláš ?“ zakřičel do hluku bitvy, „jsi naše poslední zdravotnice. Co máme asi dělat až tě zastřelejí, co ?“
„Martine,“ zaúpěla dívka, „tam venku jsou naši muži. A jsou zranění. Potřebují mě...“
„Teď o tom nebudeme diskutovat. Zůstaneš tady a postaráš se o…“ Nedaleko od nich dopadla střela a zasáhla dělo. Několik mužů padlo mrtvých jen pár mužů se válelo na zemi zranění.
„O ně.“ Dokončil seržant Martin a vrhl se k zasaženému dělu. Marie běžela za ním. Zranění většiny mužů nebyla těžká a netrvalo dlouho je ošetřit.
* * *
Proč ? Tak jednoduchou otázku umí položit každý. Ale kdo na ní umí odpovědět. Zeptejte se těch, kteří tu kdysi zemřeli. Co myslíte, že vám asi odpoví…
* * *
Těsně za zákop dopadla další střela. Všichni vojáci se přitiskli ke stěně zákopu. Marie se chytila za hlavu.
„Martine !“ zaječela. Další střela dopadla zas o něco blíž. Země se otřásala.
„Martine ! Přes to náměstí se nikdy nedostaneme !“ Téměř v leže a přitisknutá ke stěně zákopu se k němu pomalu přiblížila.
„Takových náměstí už bylo…“ seržant nekřičel a přesto mu bylo dobře rozumět.
„Jsi tu nejvyšší důstojník. Martine !“ Marie znovu zaječela a schoulila se do klubíčka, před hlínou, která se nenadále sesypala ze stěny zákopu, „musíme se stáhnout !“
„Ne ! Ještě ne !“
* * *
Padlí za svobodu... Je lepší za ní hlasitě padnout, nebo pro ní tiše žít ? Rozhodněte se sami. Všichni vítězní padlí… Nechtěli nikomu dovolit, aby jim říkal, co mají jíst, kde mají žít a jak mají žít… V tom je pravá podstata svobody. Svobodný člověk má možnost volby… A oni se rozhodli…
* * *
„Martine !“ Marie se už nenamáhala ani krýt. Seržant si k sobě kývnutím přivolal všechny, ještě živé lidi v zákopu.
„Vyrazíme, až dám znamení.“ řekl.
„To je šílený !“ Marie znovu zaječela, „Martine.“ Chytila ho za rukáv, když se k ní otočil zády, „to ještě není mrtvých dost ?“
„Vyrazíme.“ Nepodíval se jí do očí, „a budeme věřit štěstí.“
„Štěstí !“ vyprskla Marie, „to už je taky zastřelený ! Martine, prosím. Já tu mám práce dost, nemusíte mi jí ještě přidělávat. Sám si mi to před chvílí řekl.“ Nereagoval. Spolu s většinou ostatních mužů v zákopu se připlížil k jeho okraji. Ještě naposled se podíval na Marii.
„Jestli nevěříš štěstí, věř aspoň mě. Je to jediná možnost." Pohladil ji po tváři, „V tomhle světě ještě existuje dobro, mír, láska a … naděje. A stojí za ně i zemřít. Je to tvoje volba. My už se rozhodli. Můžeš jít s námi a můžeš tu i zůstat, ale rozhodni se rychle.“ Pak se otočil k čekajícím mužům. A mávl rukou dopředu.
* * *
Památník uprostřed náměstí. Pne se do výše a vypráví o strašných věcech. O věcech, které se neměli stát. A přesto se staly. Staly se proto, že se měli stát… . A myslíte, že tomu nešlo zabránit ? Jak může jeden šílenec natolik zfanatizovat dav, že z toho vznikne válka…
* * *
Vznést se na křídlech ptáka a pozorovat dění okolo.
* * *
Zlo, zabíjení, utrpení, nenávist…o tom všem vypráví památník ztracených časů. Ale vypráví i o lásce, slávě, statečnosti a především o naději… Protože naděje nás přetrvá. Byla tu vždycky a vždycky tu bude.
* * *
Z výšky vypadalo všechno tak jinak. Bylo vidět několik postaviček, jak vylézají z hluboké díry v zemi. Bylo tam strašně moc hluku. A jedna z postaviček nesla brašnu s červeným křížem v bílém poli.
* * *
Je těžké vzpomenou si, stejně, jako je těžké zapomenout, protože na takové zlo se zapomíná jen pomalu a těžce. A přece to jde. Zapomeňte svým nepřátelům, co vám udělali. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř.
SUPER
(Loryta, 15. 12. 2009 21:48)