Vzpomínka na třídu - náš poslední den
27. 6. 2008
Píšu to ještě za čerstva. Ještě to nepřebolelo. Ještě pořád si pamatuju, jakou barvu a střih měly Kátiny šaty. Pořád si ještě pamatuju, jak moc Věruška brečela. Jak hodně foukal vítr. Přišla jsem před divadlo ráno první. V krásných šatech, namalovaná a učesaná. Za pár chvil mě tam odchytil Martin, který mi do ruky vrazil kytku pro třídní a zase někam odběhl. Pak začali přicházet další lidi. Panovala všeobecně veselá nálada. Jaký protiklad k tom, co mělo přijít. Vešli jsme do divadla. Jak velká může být někdy malá scéna. A jak rychle to letělo. Naše třída přišla na řadu, jako poslední. Poděkovali jsme, obdrželi vysvědčení a zazpívali písničku. Už při závěrečném potlesku jsem cítila, jak mi v krku narůstá knedlík, který nešel zahnat neustálým polykáním. Pak jsme se dostali ven. Pár lidí už brečelo a ani já jsem slzy neudržela. Možná, že jsem je ani nechtěla udržet. Objali jsme ty, kteří už nemohli přijít na rozlučák. Domů jsem se vracela sama. Tiše a smutně. Bylo mi jedno, že po mě všichni koukají, že mám rozmazaná líčidla a červené oči. V mém srdci pro vás vždycky zůstane místo. Mám vás ráda lidi.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář