Anděl část 4.
Lia vyrazila rychle. Byl to první test. Jak dlouho se bude zdržovat na místě, jemu vyhrazeném. Rychle a ladně. Dívá se na ni? Nikdy se nepovažovala za velkou krasavici. A zvlášť po tom, co se jí stalo, se o muže přestala zajímat úplně. Čekala. Věděla, že si po ni jednou Amarot přijde. Doufala, že až se to stane, bude sama. Nechtěla, aby ublížil ještě někomu jinému. Často přemýšlela, proč ji nezabil hned tenkrát, když měl příležitost. Proč ji nechal naživu. Ze škodolibosti? Protože věděl, že si bude až do konce života zoufat? Chtěl vidět její bolest pokaždé, když se pokusila přivolat… Ne. Na to teď nesměla myslet. Plakala by bolestí. Znovu. Ušpinila by další šaty krví. A kromě toho tu byl ještě její osobní strážce.
Na konci chodby zahnula doleva a otevřela dveře. Pokynula Ciaranovi de Petax, aby vstoupil. Pak vešla za ním.
„Předpokládám, že nebudete nijak narušovat mé soukromí.“ Začala.
„To je samozřejmost, slečno.“ Přerušil ji. Varovně zvedla prst.
„A,“ pokračovala, „nebudete mi skákat do řeči. Nebudete mluvit, když nebudu mít chuť já mluvit s vámi. A nebudete mi klást osobní otázky. Teď se smíte zeptat na to, co potřebujete ke své práci.“ Skončila. Rozhodla se, že mu nevěnuje usměv a posadila se do křesla. Ciaran zůstal stát. Ocenila to a pokynula mu, aby usedl naproti ní. Poslechl.
„Máte nějaké nepřátele, slečno?“ zeptal se.
„Nevím o nich.“ Lhala Lia. Byla přesvědčená, že za ta léta, co musela lhát celému svému okolí, se to naučila dokonale. Na něm ale okamžitě poznala, že jí to nevěří.
„Váš strýc je přesvědčen, že vám hrozí akutní nebezpečí. Proč?“ Takže drahoušek lord Jeffers si nenechal nic pro sebe.
„Jak jistě víte, můj opatrovník lord Jeffers je už tři roky vdovcem a nemá děti.“ Začala poněkud zeširoka, „Stará se o mě od mých čtrnácti let, kdy mě našel v zuboženém stavu ležet na ulici před svým domem.“ Pokračovala a pečlivě volila slova, „Od té doby, kdy si mě oblíbil, o mě má až příliš panický strach.“
„Takže vám žádné nebezpeční nehrozí.“ Ujišťoval se Ciaran. Vypadal trochu zmateně. Lia zaváhala. Dokázala si vzpomenout, jak lhala všem svým známým. Jenomže teď měla problém zalhat jemu. Člověku, kterého viděla poprvé v životě. Vstala a přešla k psacímu stolu.
„Prozatím vám musí stačit tolik, že mám velmi mocného nepřítele.“ Otočila se k němu zády, aby jí neviděl do obličeje a opřela se o židli, „A ten si jistě přeje moji smrt.“
„Mohu nějak zabránit vašemu zabití?“ byla to přímá otázka. Lia by ji jindy přešla bez povšimnutí. Teď se však tak nějak podivně cítila povinná odpovědět.
„Ne.“ Zavrtěla hlavou a otočila se tak, aby Ciaranovi znovu viděla do obličeje, „Až si pro mě přijde, chci – a tohle je přímý rozkaz – abyste zapomněl na jakýkoliv pokus chránit mě. Až vám řeknu, prostě se seberete a utečete, nebo se schováte, rozumíte?“
„Ne tak docela.“ Zavrtěl hlavou a upřeně se jí zadíval do očí, „Říkáte, že v okamžiku, kdy přijde ta chvíle a já budu mít konečně příležitost udělat to, na co si mě váš strýc najal, mám se otočit a utéct?“ Lia se na chvíli zamyslela. Byla to zcela vážně míněná otázka a na nějakého burana byla moc složitě postavená. Tak dobře, pomyslela si, jsi inteligentní a umíš to dobře skrývat. Zahraju si s tebou tu tvoji hru.
„Ano.“ Přikývla, „Přesně to říkám.“
(Alasëa, 4. 7. 2010 14:20)
Konečně jsi odkryla alespoň něco málo z dívčiny minulosti. Člověk si může udělat lepší představu o tom, kdo je a co jí hrozí.
Odpovědět