Anděl část 5.
Bez problémů přešel týden. Další ples, který se měl konat v sobotu večer, byl ale pro Liu poslední kapka.
„A co bych tam asi tak měla dělat?“ rozkřikla se na svého strýce, když jí to ve čtvrtek večer oznámil. Ani si nevšímala přítomnosti Ciarana de Petax, který ji na každém kroku doprovázel, jako tichý stín.
„Uklidni se.“ Požádal ji strýček. Kdoví proč ji to ještě víc rozčílilo. Ovládla ale svůj hněv a schovala se aspoň pro tu chvíli za masku nechuti a opovržení.
„Nechci už žádné další plesy, strýčku.“ Řekla a posadila se zpátky do své židle za jídelním stolem. Lord Jeffers si napřed ukrojil kus pečeného krocana, vložil si ho do úst a pečlivě ho rozžvýkal a spolkl, než odpověděl.
„Lio,“ začal pomalu. Bylo vidět, že váží slova a snaží se, aby ho pochopila. Kromě toho už to bylo zatraceně dlouho, co jí řekl jménem, „Nikdy jsem neuvěřil té tvé povídačce o tom, jak tvou rodinu přepadli v lese zbojníci. To, že jizvy na tvých zádech – ano viděl jsem je“ pohybem ruky ji zarazil, když se nadechovala, „To, že ty jizvy zmizely několik hodin po tvém bouřlivém příchodu do mého domu, je také dost podivné. Ji krásná žena.“ Znovu zarazil její námitky hned na počátku, „Je to pravda a prosím nepřerušuj mě. Jsi krásná a sebevědomá. Mnoha mužům to imponuje a já už nemám sílu odmítat jejich neustálé žádosti, abych tě s nimi seznámil.“
„Pošli je za mnou.“ Navrhla nesměle Lia. Já jim ukážu nabídku na seznámení, dodala v duchu.
„Nemohu. Lio, drahoušku.“ Odmlčel se, „Jsi jako moje vlastní dcera. Ne. Jsi moje vlastní dcera. I kdybys byla ošklivá jako noc, miloval bych tě jako vlastní dceru stejně. Někdy si říkám, že by to bylo jednodušší, kdybys nebyla tak hezká.“
„Odpusť, strýčku. Udělám, co budeš chtít.“ Lia marně zadoufala, že na jeho straně stolu to neznělo tak formálně a cize, jako na její.
Za dva dny přišla sobota. Bylo to hrozné. A pak ještě horší.
„Slečno Abercrombiová, smím další tanec?“ Lia si sotva sedla. Sklenka vody byla to jediné, co do sebe za celý večer dostala, ačkoliv v celém sále se povalovaly hory jídla. Ciaran de Petax měl tento večer volno, ale Lia měla podezření, že ho v sále zahlédla ve společnosti úctyhodné starší dámy. No a pak tu byl ještě ten problém s princem. Nesnášela ho od chvíle, kdy ho před dvěma hodinami poprvé v životě uviděla. Byl to prominentní host a zabral si téměř všechny její tance. Žádný jiný její nápadník si nedovolil postavit se mu do cesty. Teď s ním měla jít tančit znovu. Tančit! V duchu zaúpěla. Táhl z něj alkohol na deset metrů a neustále jí šlapal na nohy. Nemohla se ubránit pomyšlení, na co je vlastně tenhle člověk na světě a hrůze, která jí zaplavila, když jí došlo, že jednou bude vládnout celé zemi. Pokud ho někdo dřív nezabije kvůli pošlapaným střevíčkům. Bylo jí jasné, že ty boty byly už teď na vyhození.
„Pojďte se raději projít.“ Navrhla a sladce se usmála. Společně vyšli do zahrady. Zdálo se, že si ani nevšiml, jak zakopla na schodech v rozbitých střevících. Ani jí nenabídl rámě a donutil ji projít louží, protože ho nechtěla pustit před sebe.
Právě procházeli za hustým křovím, kde na ně nebylo skoro odnikud vidět, když se na ní princ vrhl. Chytil jí kolem pasu, přitáhl jí k sobě a prudce jí políbil. Bylo to majetnické gesto, ve kterém nebylo nic něžného. Zkusila ho odstrčit, ale na to ji držel příliš pevně. Věděla, co bude následovat, protože jí začal zezadu rozvazovat šaty. Bylo to dilema. Věděla, že nemůže jenom tak zmlátit dědice království. Na druhou stranu se nehodlala nechat jen tak znásilnit. I když by možná její komorná řekla, že je její povinností nechat ho, aby si s ní dělal, co chce. Znovu do něj strčila.
„Nechte mě být.“ Zalapala po dechu. Věděla, že mu napřed musí jasně říct, že nechce. Zrovna, když chtěla začít jednat, se za princovými zády ozvalo krátké kovové zaskřípění.
Otočil se, ale ji ze sevření nepustil. Lia v duchu zasténala. Královský hněv měl přece dopadnout jenom na ni.
S mečem napůl vytaženým z pochvy tam stál Ciaran de Petax a tvářil se ledově.
„Co chcete?“ zeptal se princ. Nikdy zvlášť nevynikal ve zdvořilosti.
„Nechte ji být a odejděte.“ Odtušil Ciaran a výraz v jeho tváři se nezměnil.
„Vy ale přece máte volno.“ sykla nenápadně Lia.
„S vaším štěstím ho nebudu mít nikdy.“ Odpověděl klidně. Takže takhle je to, pomyslela si. Tak fajn. Zachráním ti ten tvůj krk.
„Vy asi nevíte, kdo jsem.“ Princ. Bylo vidět, jak se naparuje.
„Ale jistě, že vím, vaše milosti.“ Ciaran de Petax z něj nespouštěl pohled.
„Tak se otočte a zmizte.“ Princ se napřímil a poskytl tak Lie ideální cíl, „A buďte rád, že z toho vyjdete bez trestu.“ Přesně v tu chvíli kopla. Nebylo to ani pořádné kopnutí. Spíš tak jako silně udeřila kolenem do správného místa. Princ ji okamžitě pustil, zalapal po dechu, vrazil si ruce mezi stehna a v takto směšné poloze se zhroutil na zem.
Lia popadla Ciarana za ruku. Věděla, že mají málo času. Ochromovalo to, to ano, ale jenom na chvíli. Odtáhla ho o kus dál ke zdi.
„Pomozte mi.“ Přikázala.
„Cože?“ teď se dělej nechápavým, zanadávala v duchu.
„Ta zeď má víc, než dva metry, to si myslíte, že tam sama vylezu?“ řekla nahlas pouze.
„Kam chcete jít takhle sama?“ O můj Bože, za co mě trestáš.
„Nepůjdu sama. Vy půjdete se mnou. Musíme se ztratit.“
„Ale proč?“
„Podívejte se,“ přitáhla si ho za náprsenku, co nejblíže ke svému obličeji. Docílila by správného efektu, kdyby nebyl o hlavu vyšší, než ona, „Právě jste tasil meč na prince. Já jsem ho kopla do…velmi bolestivého místa. Myslíte si, že když hned neutečeme, přežijeme to?“
Tentokrát už se na nic neptal. Pouze udělal z dlaní stoličku. Lia se rychle vyhoupla na zeď a pomohla mu na ni vylézt. Pak společně seskočili dolů, skutáleli se po krátkém svahu a když se oba vydrápali na nohy, dali se na útěk černou ulicí pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle bylo obzvláště parádní, zvláště ten závěr! V duchu jsem přemýšlela nad tím, co asi Lia s tím princem provede. A o na nakonec zvolila starou, nznámou, jednoduchou a funkční metodu. :-)
Skvělé!
(Alasëa, 24. 8. 2010 11:03)