Povídky

Plameny probleskovaly mezi kováním, kterým byl krb opatřen a vrhaly na stěny roztodivné stíny. Černou mlhu, která se válela po rozích však teplé světlo úplně rozehnat nedokázalo. Nebýt toho ohně, uvažoval Serratula, vypadala by ta místnost, jako kobka. Vlastně kobkou také byla. Do jisté míry. Jenomže v ní nebyli žádní nedobrovolní vězni. Vězně přiváděli sem z místnosti s plísní na stropě. Serratula byl žalářníkem hradu Kali již téměř deset let. Za tu dobu několikrát změnil pána. Zdědil tu práci po svém otci a ten zase po svém a tak dál. Nedokázal si představit, že by dělal něco jiného. Serratula byl jednoduchý. To zdaleka neznamenalo hloupý, i když mnoho lidí si ta dvě slova pletla. To, co se dělo na hradě za vlády toho pána, který seděl v křesle před ním se mu ani trochu nezamlouvalo. Jenomže on byl jenom žalářník. Očekávalo se od něj, že vše, co viděl v této kobce okamžitě zapomene, aby to z něj nebylo možno dostat ani na mučidlech. Jenomže Serratulla si pamatoval.

Mladík, kterého si nechal pán předvést byl křídově bílý. Ta barva pleti podivně korespondovala s barvou jeho vlasů, které byly téměř sivé.

„Co ode mě chceš, Amarate?“ řekl ledovým hlasem, když ho Serratula donutil pokleknout před pánovo křeslo, „Proč jsi mě ještě nezabil?“

„Mám pro tebe úkol Isatisi,“ z chladu hlasu pána přímo mrazilo vzádech. Nebylo divu, že se mladík Isatis zachvěl, „Chci, abys mi ukázal, kdo jsi doopravdy.“

„To přece dávno víš. To proto nás lovíš.“

„Nelovím. Chytám. V tom je velký rozdíl, chlapče,“ Křeslo se otočilo a Serratula přihmouřil oči. Nechtěl hoznovu vidět, „Teď mi ukaž, kdo jsi.“ Zasténání, když se mladík na koberci zkroutil v křečích. Pak záblesk a ta hrozivá běloba. Serratula to oslnilo, „teď, chlapče, půjdeš a přivedeš mi Linarii.“

„Linarii?“ hlas plný bolesti, „Tu jsi zabil před pěti lety.“ Bílá záře poznenáhlu zmizela a všechno vypadalo, jako dřív.

„Ne, jenom jsem si z ní něco půjčil.“ Pánův chladný hlas, „Pojď dovnitř Coro,“ lady Coronilla byla Serratulovi představena, jako neteř pána hradu. Dost silně ojejich příbuzenském vztahu pochyboval. Lady Cora byla spíš loutkou. Nikdy nepromluvila ani slovo, pokud nebyla svým strýcem přímo vyzvána a nikdy se ani nepohnula bez jeho příkazu. Jako nějaký stroj. Jediné, co se jí muselo přiznat, že bylaopravdu krásná. Serratulovi jen dělala starosti ta dvě křídla, které měla na zádech.

Když vešla do místnosti, uslyšel, jak mladík Isatis zalapal po dechu.

„Jak jsi mohl?“ zasyčel do ticha, které nastalo po příchodu lady do místnosti, „Jaks mohl vzít křídla andělovi a dát je loutce?“ z jeho hlasu čišela nenávist, „dals jí dokonce andělské jméno...“

„To proto, že Linaria mě odmítla poslouchat. Nechal jsem ji, aby se ve své hanbě smažila už dost dlouho. Teď,“ záblesk fialového světla a výkřik bolesti mladíka, „My ji přivedeš. Cora na tebe z povzdálí dohlédne.“

Lia = linaria =lnice květel

Coronilla = čičorka

Isatis = boryt barvířský