17. Kapitola - Má to vůbec smysl, žít ?
Ve vstupní síni Gill málem vrazila do profesorky McGonagalové.
„A ! Slečna Warbecková !“ prohlásila, „Zrovna vás hledám. Pojďte za mnou.“ Gill se rychlým tempem vydala za ní a přemýšlela, co zase provedla. Pak se zastavily před chrličem, který dobře znala. Profesorka řekla heslo a chrlič odskočil. Gill čekala, až dostane pokyn, že má dál pokračovat sama, ale profesorka jí pokynula a vydala se za ní.
„Ano, slečno Warbecková.“ Přikývla, „dnes jdu s vámi.“ Točité schodiště je vyneslo až k dubovým dveřím s mosazným klepadlem v podobě lví hlavy a ty se otevřely. V místnosti stál Brumbál. Díval se z okna. Když Gill a profesorka McGonagalová vešly dovnitř, zvedl hlavu. A na židli před jeho stolem seděla Celestýna Warbecková. Babička Gill.
„Prosím posaďte se.“ Ukázal Gill a profesorce McGonagalové na dvě prázdné židle. Došel zpátky za svůj stůl a posadil se také, „Má drahá Gill.“ Začal. Gill věděla, že teď nenastane nic příjemného. Rozhovory, které začínají slovy drahá Gill nikdy nejsou dobré. Babička však Brumbál přerušila.
„Gill. Teď musíš být rozumná.“ No, nazdar, pomyslela si Gill, to zní skoro, jako kdyby mě chtěli provdat proti mojí vůli, ale babička už zase pokračovala, „Zlato. Je to moje přání. A chci, abys ho dodržela.“
„Co se děje.“ Gill chtěla přerušit všechny ty zbytečné řeči. Ať jdou rovnou k věci, když už je to tak vážné.
„Víš, drahoušku.“ Babička zaváhala, ale tentokrát převzal slovo Brumbál.
„Tvojí maminku zavraždil lord Voldemort.“ Prohlásil, „ a tvoje babička tě chce před ním ochránit.“ Gill si povzdechla.
„Co po mě přímo chcete ?“ zeptala se dost drze. Skoro viděla, jak profesorka McGonagalová za jejími zády nesouhlasně špulí rty.
„Přeju si, zlato, abys odjela do Ameriky. Abys tam odjela sama a už tam zůstala.“
„Ale to nejde !“ Gill vyskočila, „Mám přece před sebou ještě dva roky v Bradavicích ! Nemůžu odjet a všechno tu nechat !“ Brumbál jí mírně pokynul rukou.
„Uklidni se Gill. Posaď se znovu prosím.“
„Je to pro tvoje dobro, zlato.“ Babička se smutně usmívala.
„A co ty ?“ Došlo Gill najednou to, co se jí snažila naznačit, „Ty pojedeš taky ?“
„Ne.“ Zavrtěla babička hlavou, „Já zůstávám.“
„Přestoupíš do Salemské školy pro čarodějky, Gill.“ Ujal se znovu slova Brumbál, „S tamější ředitelkou jsem již plně dohodnut. Odjedeš zítra.“ Gill vstala.
„Půjdu si zabalit.“ Prohlásila s hrdě vztyčenou hlavou. Ani nepozdravila.
Když však vyšla na opuštěnou chodbu, vydala se směrem do sovince. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek, jako ryby vyplouvaly na povrch jejího podvědomí a zase mizely v hlubině. Jet do Ameriky ? Sama ? Začít nový život. Život bez Bradavic. Žít bez babičky, bez Lily. Bez An, Tessie, Suzan a Lucy ? Žít v cizí zemi úplně sama. Bez přátel ? Bez…Siriuse ? Ne.
Gill si ani neuvědomovala, že otevřela dveře sovince. Neuvědomila si, že vystoupila na okenní parapet. Nadechla se čerstvého vzduchu. Jak tak stála v okně jedné z nejvyšších věží, uvědomila si to. Ne. Nebude takhle žít. Nebude žít totiž vůbec. Skočí. Na tři. Jedna. Dva. Tři. Gill neskočila. Je jednoduché říct si, že se zabijete, ale o to těžší je to opravdu uskutečnit. A dveře se otevřely. Gill se ohlédla. S veselý smíchem do dveří vešli Sirius Black, James Potter a Remus Lupin. Když si všimli Gill úsměvy jim zmrzly na rtech.
„Co to děláš ?“ zeptal se jí nejistě Remus.
„Jděte pryč. Jděte.“ Požádala je Gill. Chtěla skočit a ti tři jí to svými upřenými pohledy rozhodně neusnadňovali.
„Poslechněte jí.“ Zahučel najednou Sirius. Potter jenom pokrčil rameny a vydal se k odchodu. Remus Lupin chvíli váhal a pak také vyšel ze dveří.
„Odejdi taky, prosím.“ To poslední slovíčko tam Gill přidala spíš omylem. Sirius se ani nepohnul. Jenom na ni dál upřeně zíral.
„Chceš skočit ?“ zeptal se nakonec.
„Jo.“
„Proč ?“
„Nenechám se poslat pryč, jako nějaké malé dítě bez rozumu.“
„Chtějí tě poslat pryč ? A kam ?“
„Do Ameriky…“
„To proto chceš skočit ?“ Gill hrdě zvedla hlavu.
„Ano. Všechno se tím vyřeší.“
„Ne.“ Sirius udělal několik váhavých kroků směrem k oknu.
„Nechoď blíž !“ varovala ho Gill.
„Gill, tím se nic nevyřeší, když skočíš dolů.“
„Ale ano.“
„Ne, nevyřeší. Jenom budeš mrtvá.“
„Smrt je taky řešení.“
„Ne, to teda není. Smrt není nic, než začátek nové cesty.“
„Tak teda začnu novou cestu, no a co ?“
„Gill měj rozum. Je nám šestnáct. Už nejsme děti, abysme dělali takové hlouposti.“
„Nikdy by mě nenapadlo,“ odfrkla si posměšně Gill, „že zrovna ty mě budeš poučovat o tom, co je a co není hloupost a vůbec, já už jsem se rozhodla. Sbohem Siriusi.“ Pustila se rámu okna a cítila, jak ji chytá závrať a pak se už nakláněla níž a níž. A pak ji Sirius Chytil kolem pasu a strhl nazpátek. Oba dopadli na tvrdou zem sovince. Gill se Siriusovi vytrhla a znovu se postavila. A pak jí to došlo. Co vlastně chtěla udělat. Chtěla skočit. Jemu na truc se chtěla zabít. A kdyby jí nechytil, tak už mohla být mrtvá. Ta hrůza na ni dopadla tak těžce, že se sesunula podél zdi na podlahu a zůstala tam sedět s obličejem schovaným v dlaních. Uslyšela několik kroků a pak se Sirius posadil vedle ní. Chvíli tak seděli a jenom mlčeli.
„Takže ty…hm…“ ozval se Sirius, „ty odjíždíš do Ameriky.“ Gill jenom zakývala hlavou. Neměla už ani sílu něco říkat.
„Třeba,“ začal znova Sirius, „Třeba to tak bude lepší, ne ?“ Gill zavrtěla hlavou. „A proč ne ? Najdeš si nové přátele. Budeš v bezpečí před Ty-víš-kým.“
„Já…“ vypravila za sebe Gill, „Já mám ráda ty staré.“
„Aha.“ Cítila, jak ji jeho ruka hladí po vlasech.
„Já se chtěla zabít Siriusi.“ Zašeptala a rozplakala se. Gill si pamatovala, jak ji k sobě Sirius pevně přitiskl. V jeho náručí si připadala tak v bezpečí, jako ještě nikdy. A dlouho tam jenom tak seděli.