Náš příběh - Kniha 2. - Maják 1. část
Kniha 2.
Maják
Ať si jsou naděje klamné, ale aspoň nás provedou životem po růžových cestách.
Francois de la Rochefoucauld
Kapitola 1. – A znovu dokola
Kdybych měla v životě uvěřit každé naději, která mě potkala, musela bych se zbláznit. Kdybych měla věřit všem, co mi kdy kdo napovídal, pravděpodobně bych se dřív nebo později sama dostala do neštěstí. A kdybych měla věřit každému, kdo kdy tvrdil, že to se mnou myslí dobře, nemohla bych přežít. Nejhorší na tom je, že se to už asi nikdy nezmění.
Po té, co jsem otevřela dveře svojí kolejní ložnice, žžádné vřelé uvítání mě nečekalo. Jenom studené oči dokonalé Narcissy.
„Ahoj,“ nadhodila jsem. Přikývla, na znamení, že si mě všimla a pohledem se vrátila zpět ke knize, kterou četla, „Jaké byly prázdniny?“ zeptala jsem se zvědavě, protože jsem věděla, že měli o prázdninách s rodinou v plánu cestovat.
„Francie, je...“ na chvíli zaváhala, „sladká. V Číně byla nuda a do Austrálie už nikdy nepojedu. Pokousal mě králík.“ Řekla pak odměřeně a já jsem si uvědomila, že mi už teď chybí Lily a její milá společnost.
„Pověz mi, jaké to tam je,“ požádala jsem Narcissu v posledním zoufalém pokusu o komunikaci. Narcissa znovu zvedla chladné modré oči od knihy. V tu chvíli mi došlo, že se moc snažím. Nikdy jsme nevedly takové rozhovory. Přinejmenším ne tak osobní a dlouhé.
„Promiň, ráda bych to dočetla,“ prohlásila Narcissa. Posadila jsem se na postel a jala se rozpomínat, co jsem dělala po večerech, dokud jsem ještě neměla žádné kamarádky.
„Ty...“ se zlostným zasyčením do pokoje vtrhla Bellatrix a namířila na mě hůlkou. Přes prázdniny zřejmě její hladina šílenství stoupla opět na vyšší úroveň, „ty malá krvezrádkyně,“ stačila jsem sotva skočit za postel, než mi nad hlavou proletěl paprsek zaklínadla. Už jsem si za těch pět let stihla vypěstovat reflex, který mě občas zachránil před Belliným vztekem.
„Co je?“ vyjekla jsem, protože jsem netušila, čím jsem ji mohla rozčílit hned první večer školního roku.
„Tys...“ syčela Bella a vztek, jakoby z ní přímo sršel, „Tys celé prázdniny bydlela u té mudlovské šmejdky Evansové!“
„Neříkej jí tak!“ zaječela jsem a pokoušela se zalézt pod postel a zároveň nahmatat svojí hůlku.
„Jaks mohla, ty mrcho!“ zaječela znovu Bellatrix a nad hlavou mi přeletělo další zaklínadlo. Vánek, který se za ním táhl, mi pročísl vlasy. Na to jsem čekala. Vyskočila jsem a mávla hůlkou.
„Expeliarmus!“ vykřikla jsem. Bellatrix, která to zřejmě nečekala, nestihla uhnout a tak ji kouzlo zvedlo do vzduchu a odhodilo o kousek dozadu. Její hůlka odletěla směrem ke mě. Nenamáhala jsem se tím, že bych ji hledala. Místo toho jsem rozrazila dveře a vyběhla po schodech nahoru do společenské místnosti Zmijozelu. Rozrazila jsem vyděšený hlouček prvňáčků, které jsem sem před chvílí sama dovedla a vyrazila pryč dveřmi skrytými v holé stěně. Ještě jsem se nezmínila, že jsem se stala Zmijozelskou prefektkou? Tak už to tak je.
Zahnula jsem za roh právě včas, protože o stěnu se rozbil modrý paprsek. Bella zuřila. Netušila jsem, co mám dělat. V tomhle stavu byla schopná honit mě po hradě klidně až do rána. A i kdyby se mi ji podařilo nějak ukonejšit, nevyspím se strachem, jak by se mi mohla pomstít.
Letěla jsem po chodbě do směrem k Velké síni. Třeba tam bude ještě nějaký učitel, který jí zabrání mě zabít. Minulo mě další kouzlo a já opět zahnula za roh. Málem jsem se srazila se Severusem Snapem, který se s náručí plnou knih o černé magii vracel do společenské místnosti. Jenom na letmý okamžik mě napadlo, který blázen jde do knihovny hned první den školy ještě po hostině a jaktože měla knihovna otevřeno.
„Nancy, co se...“ Začal. Odstrčila jsem ho stranou, nebo spíš jsem odstrčila sebe od něj a pokračovala v běhu. Jemu nehrozila děsivá, krutá a pomalá smrt za zvuku Bellina smíchu.
Vběhla jsem do Vstupní síně, odhodlaná si to namířit přímo prostředkem kolem skupinek studentů až ztichlé, ale stále osvětlené Velké síni. Bývalo by se mi to podařilo, kdyby mě uprostřed Vstupní síně nechytil za loket Sirius Black.
„Pat,“ řekl tiše, „Rád bych s tebou mluvil.“
„Teď asi není nejvhodnější chvíle...“ začala jsem, ale už nebyl čas dokončit. U vchodu do sklepení se objevila Bellatrix s šíleným výrazem v očích. Chvilku jsem uvažovala nad tím, jestli za to můžu jenom já, ale pak jsem došla k názoru, že ji možná Severus zkoušel zdržet a tím ji naštval ještě víc. Právě, když jsem se po ní podívala, zvedla hůlku.
„Confrigo!“ zaječela. Vybuchovací kouzlo. No aspoň už nepoužívá kletby, které se nepromíjejí. Pověsila jsem se Siriusovi kolem krku a tím ho strhla na zem, protože i on byl v palebné zóně.
„Tvoje sestřenka se mě snaží zabít!“ vysvětlila jsem a rychle se převalila, abych uhnula další kletbě, „Menší hádka.“ Sirius vypadal dezorientovaně a zmateně. Rychle jsem vytáhala svojí hůlku.
„Protego!“ podařilo se mi vypravit ze sebe právě včas, abych odrazila další kletbu.
„Insendio!“ zaječela Bella.
„Protego!“ kontrolovala jsem proud ohně, který se kolem nás objevil. Bella vyrazila rychle vpřed, „Pede Labetur.“ Zakopávací kouzlo, bylo to jediné, na které jsem si dokázala vzpomenout. Bella zaškobrtla. Pak se narovnala a se vztekem, jaký jsem u ní ještě nikdy neviděla, znovu zvedla hůlku.
„Levicorpus,“ naneštěstí jsem nezaslechla, co šeptá a už jsem nestihla nic udělat. Neznámá síla mě popadla za kotník a zdvihla mě do vzduchu. Jenomže jsem nezůstala vyset jenom metr, dva nad zemí. Pokračovala jsem až nahoru ke stropu Vstupní síně. Nějakých deset možná však i víc metrů.
„Bello ty ses zbláznila!“ slyšela jsem křičet Siriuse. Pak Bellin příšerný zlomyslný smích. A ticho. Hrozné ticho mlčícího davu.
„Postav jí na zem. Dělej,“ Sirius. Zavřela jsem oči, protože z výšky ve které jsem teď visela vzhůru nohama se mi začalo dělat špatně.
Kroky na dláždění, vyděšené zalapání po dechu.
„Slečno Blacková, co si myslíte, že děláte!“ profesorka McGonagalová, „Okamžitě pusťte slečnu Bennetovou na zem.“ Kdybych nebyla v tak nesnesitelné situaci, asi bych se tomu, co řekla musela rozesmát. Přesně jsem věděla, co bud následovat.
„Jistě, paní profesorko,“ slyšela jsem, jak Bella pokorně souhlasí, „Hned. Liberacorpus.“ Řekla. Věděla jsem to. Věděla jsem, že to udělá. To bylo to jediné, čím jsem se mohla utěšovat v těch třech vteřinách pádu a zděšených výkřiků, než jsem se hlavou udeřila o podlahu.
***
„Myslím, že se probírá,“ bylo to první, co jsem zaslechla. Lily?
„To říkáš už potřetí.“ Narcissa?
Uvědomila jsem si, že ležím v posteli. Takže jsem to přežila. To bylo potěšující. Rychle jsem otevřela oči a posadila se. Zatočila se mi hlava a okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku, takže jsem ani pořádně necítila, jak mě moje dvě přítelkyně svorně tlačí zpátky do peřin. Zamrkala jsem, aby se svět kolem mě přestal rozplívat.
„Co se stalo?“ vykoktala jsem.
„Hezké ráno,“ Lily. Mile.
„Brzké ráno,“ Narcissa. Jízlivě.
„Kolik je?“ zeptala jsem se a začala si uvědomovat, že ty dvě v jedné místnosti nejsou zrovna dobrý nápad. Ale konec konců, Narcissa není Bellatrix.
„Něco po půl sedmé,“ prohlásila Lily a usmála.
„Praštila ses do hlavy,“ oznámila mi Narcissa kysele.
„Vypadalo to hrozně,“ postěžovala si Lily a úsměv z její tváře zmizel, „Tekla ti krev a bylas hrozně bledá.“
„A kde je Bella?“ zeptala jsem se opatrně.
„Sedí ve sklepení,“ Narcissa znovu nasadila svůj výraz netečnosti, „Kromě toho, že jí sebrali hůlku a dostane asi školní trest na celý rok, je mimořádně spokojená.“
„Zato McGonagallová zuří,“ pokračovala Lily, „Slyšela jsem ji, jak na Blackovou křičí. Když tam přišel Křiklan, křičela i na něj.“ Na okamžik zavzpomínala, „Říkala, že tohle už přesahuje všechny meze. Zranit hned dva studenty v prvním dni školního roku a z toho jednoho tak vážně je prý...“
„Dva studenty?“ zazmatkovala jsem, „Kdo je ještě zraněný?“
„Sirius Black,“ pokračovala Lily, „Stál nejblíž a zkusil tě chytit. Zlomil si levé zápěstí a pak všechny prsty na pravé ruce, když chtěl Belle jednu vrazit a ona mu přičarovala do cesty zeď.“
„Madam Pomfreyová mu všechno zpravila a poslala ho spát do jeho vlstní ložnice. Nic mu není.“ Zchladila ji Narcissa.
„Chci pryč,“ požádala jsem a znovu se posadila. Byla to racionálně vyslovená žádost. Klidně a s rozvahou, přestože jsem cítila tak velký vnitřní neklid z toho místa tady.
„Tak to asi nepůjde, drahoušku.“ Madam Pomfreyová vyšla ze své pracovny, „Ještě dnes si tě tu nechám a do tvé společenské místnosti tě propustím nejdříve dnes večer.“ Představa, že bych měla strávit ještě celý den na tomhle místě, mě vyděsila. Odkopla jsem peřinu a spustila nohy z lůžka. Rychle jsem vstala. Přestože jsem se na okamžik musela předržet rámu postele, jsem se udržela na nohou.
„Půjdu hned.“ Řekla jsem rozhodně, „Prostě půjdu. Nemůžu tady zůstat.“
„Ale proč bys nemohla, drahoušku,“ madame Pomfreyová se zatvářila zmateně. Ona to nevěděla. Za celý svůj pobyt v Bradavicích jsem ji musela navštívit pouze dvakrát a to ve třetím ročníku, když mi při lektvarech vybuchl kotlík přímo do obličeje a potom ve čtvrťáku, když jsem si při pádu ze schodiště nešikovně zlomila ruku. Každá z těch záležitostí zabrala nějakých deset minut až půl hodiny. To byl maximální čas, po který jsem byla ochotna hrůzu ošetřovny snášet. Představa, že jsem tu strávila celou noc způsobila, že se mi žaludek znovu začal houpat, jako na vodě.
„Já chci pryč,“ zašeptala jsem a mátožně se vydala k východu. Znovu se mi zatočila hlava. Jenomže tentokrát to nepřestalo. Cítila jsem, jak ztrácím vládu nad svým tělem a jak mě čísi ruce chytají a zvedají do vzduchu.
***
„Já chci pryč,“ zašeptala jsem a zvedla se. Nepodařilo se mi ale zůstat stát pevně na nohách, takže jsem byla nucena se znovu posadit.
„Přestaň si pořád na něco stěžovat, ty malá nevděčnice.“ vyjela na mě teta Wolfová. Bylo mi dvanáct. Nikdy v životě jsem nebyla nemocná. Nikdy až do teď.
Stalo se to někdy koncem července o prázdninách po druhém ročníku. Musela jsem něco chytit, když mě Nancy a její zlé mudlovské kamarádky schodily do rybníka, nebo když mě teta donutila spát na zemi na studené dlažbě. Nic z toho jsem si ale neuvědomovala. Bylo mi příšerně. A teta mě vzala ke Svatému Mungovi.
„Kdo je další?“ dveře ordinace se otevřely. Teta se upjatě postavila a když jsem se neměla k pohybu, strčila do mě. Všechno kolem se točilo. Zhroutila jsem se na židli naproti lékařčině stolu, protože už jsem neměla sílu stát. Uslyšela jsem, jak teta nesouhlasně zamlaskala. Neměla si kam sednout. Poslušně jsem se zvedla a zatímco ona si sedala na moje místo, zdál se mi příšerný sen.
„Tak copak vám je?“ zeptal se světlovlasá, vysoká lékouzelnice.
„Mě nic, ale ona se chová hystericky.“ Tetin hlas zněl, jako skřípání nehtů po tabuli.
„Tak se na to podíváme,“ ostré světlo mi zabliklo do očí, takže jsem je musela zavřít. Někdo se dotkl mého čela, „Vždyť to dítě úplně hoří!“ vyděšený hlas.
„Ano, má kolem 40.5 stupňů horečky už skoro týden.“ Strohé skřípání nehtů po tabuli, „Nepodařilo se mi jí to vytlouct z hlavy.“
„Pojď malá, posaď se. Pamatuju si tě, jsi Pat, viď,“ měkké studené ruce, které mě odvádějí pryč a následně ukládají na lůžko.
„Ne, jmenuje se Nancy.“
Malá, někdo už mi tak kdysi říkal. Na stěně visí obraz. Muž s děsivým výrazem ve tváři. Směje se. Směje se mě. Je blíž a blíž. Hlasy. Cizí. Jeho? Muž se směje a je blíž a blíž. Natahuje dlouhé vyzáblé ruce, aby se mě dotkl. Aby mě zardousil. Nemůžu uhnout, nemůžu se vůbec hýbat. Lůžko, jakoby mě drželo. A muž se směje a směje. A natahuje ruce. Křik. Můj?
***
Probírala jsem se z mdloby pozvolna, protože jsem věděla, že bych brzo mohla upadnout do další. Věděla jsem, že až otevřu oči, budu pořád na ošetřovně. Raději bych stála znovu tváří v tvář rozzuřené Belle. Kolem mě byli nějací lidé. Věděla jsem to. Mluvili spolu tiše. Rozeznala jsem hlas Lily, madam Pomfreyové, Severuse? Co ten tu dělá? Aha, už vím, je to můj přítel. Takže jsem nebyla mimo zase tak dlouho. Lily ještě neodešla na vyučování. Ke třem hlasům se přidal čtvrtý, který jsem nedokázala rozeznat. Kde jsem ho už jenom slyšela.
Zamrkala jsem a otevřela oči. Bílá kolem mě se slila ve čtyři ustarané postavy. Měla jsem pravdu. Lily, Severus, madam Pomfreyová a Sirius Black.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se, ale tentokrát jsem zůstala ležet. Znovu jsem zamrkala. Z té přemíry bílé mě rozbolely oči.
„Chtělas odejít,“ připomněla mi Lily a pak váhavě přejela pohledem ze Severuse na Siriuse.
„Omdlela jsi právě, když jsme oba dva dorazili.“ Vysvětlil krátce Severus a věnoval mi úsměv, „Zvedl jsem tě a donesl zpátky do postele.“
„Děkuju,“ zamumlala jsem.
„Jak se cítíte, slečno?“ zeptala se madam Pomfreyová.
„Bolí mě hlava,“ přiznala jsem a s údivem zjistila, že nic jiného už mi není. Nevolnost zmizela i nohy se zdály poslouchat.
„To přejde.“ Ujistil mě dobrácky Sirius Black.
„Ano, ale vy teď už musíte jít, slečna Bennetová musí odpočívat.“ Madam Pomfreyová se napřímila a napřáhla proti nim ruce v klasickém gestu, které se používá na kuřata: „Kšic, kšic.“ Znovu jsem zavřela oči. Protestovat proti nemocnici teď nemělo smysl.
***
„Chtěla bych s vámi dvěma mluvit.“ Lily se zastavila v půlce chodby z ošetřovny a otočila se na Severuse Snapea a Siriuse Blacka, „O ní.“ Kývla hlavou směrem k pootevřeným dveřím a když viděla, že ji poslouchají, pokračovala, „Teď, když jsem měla možnost porovnat je, je mi to jasné, jako facka.“ Prohlásil nečekaně. Sirius se Severusem si zcela proti zvyklostem vyměnili rychlý pohled, „Ony jsou každá v jiné koleji.“ Prohlásila Lily rozhodně, „Moudrý klobouk je musel nějak prohodit.“ Severus se usmál, ale podíval se do strany a kousl se do rtu, aby to něm nebylo tolik vidět.
„To nebyl moudrý klobouk.“ Řekl tiše Sirius Black a podíval se na opačnou stranu, než Severus Snape.
„Tím chceš říct, že se vyměnily samy?“ Lily se zatvářila zmateně, „Ale proč?“ Oba svorně pokrčili rameny.
„Tahle to určitě neudělala dobrovolně,“ zauvažovala Lily a kousla se do rtu. Pak ale zvedla hlavu, „Nemohli bysme jí nějak pomoct?“
„Neznám způsob, jak dokázat, že ona je ta druhá.“ Pokrčil rameny Severus Snape, „A věř mi, že si s tím lámu hlavu už víc než čtyři roky.“
„Ani já nevím. A ona asi taky ne, řekla mi to.“ Přidal se Sirius Black.
„Musí přece něco takového být. Něco takového musí existovat! Tenhle svět ještě není tak zkažený.“ Lily. Rozzlobeně.
Kapitola 2. – Je to jako se topit ve vlastní krvi
Na svoji obhajobu musím přiznat, že jsem se opravdu zděsila, když se ty vývěsky v půlce října ve společenské místnosti objevily. Vyhlašoval to klub prefektů, ale já jsem o tom neměla ani ponětí a Zmijozelský prefekt Lucius Malfoy zřejmě také, protože pekelně zuřil, když papír se strohým oznámením strhl a zlostně pročítal. Vynechali nás. Už zase o nás bez nás.
Dvacátého třetího prosince večer, stálo na lístku, se bude jako oslava ředitelova velmi kulatého výročí pořádat Vánoční ples, protože všichni víme, jak Brumbál miluje tanec a hudbu.
Měla jsem podezdření, že za to mohou Nebelvírští prefekti, dokud jsem si nepřečetla jméno Alice Pearceové z Havraspáru, která byla pod oznámením podepsaná. Celý ten nápad s plesem se mi nelíbil hned od začátku. Přišli s tím už ve vlaku, když odešli primus a primuska, kteří nás instruovali. Že se to neuskuteční, jsem jenom doufala. Nepřizvali nás s Malfoyem k poradě, protože věděli, jak bychom zareagovali. Chladný odstup a přezíravé ne ze strany Luciuse. Zděšení a rozhodné ne z mé strany.
„Nechci tam jít,“ svěřila se mi Narcissa, která byla oproti všem zvyklostem sdílnější, než obyčejně, „Lucius mě nepozve a já se nechci dívat, jak se tam mucká s další dívkou.“
Pokrčila jsem rameny. Takové problémy jsem řešit nemusela. Neměla jsem ani na slušné šaty, a věděla jsem, že mě nikdo nepozve. O školního otloukánka, do kterého si každý rád kopl, nikdo nestál. Jistě, že na škole bylo víc chlapců, než dívek a to zvlášť ve vyšších ročnících, ale někteří jistě nepůjdou. Možná většina. Považovala jsem to za výhru, protože jsem nikdy neuměla pořádně tancovat.
Zahloubala jsem se do knihy a propadla se do víru mudlovského pencového románu, když mě za ruku zatahala malá dívenka. Trochu mi připomínala mě samotnou. Jakoby se ve Zmijozelu ocitla čistě náhodou.
„Slečno...“ začala.
„Řekla jsem ti jasně, Barbaro, že nemáš být zdvořilá, jestli tu chceš těch sedm let přežít.“ Přerušila jsem ji rázně.
„Promi...“ začala, ale když uviděla moje zvednuté obočí, včas se zarazila. Povzdechla jsem si a bradou ji pobídla, aby pokračovala.
„Nancy,“ začala dívenka znovu, tentokrát rozhodněji. Potom však, jakoby zvadla, „Já netrefím na večeři.“ Povzdechla si smutně.
„Měla by sis najít někoho ve svém věku, kdo by se s tebou bavil.“ Napomenula jsem ji mírně, ale zaklapla jsem knihu a zvedla se z křesla, „Tak pojď,“ vyzvala jsem ji, „Půjdu s tebou.“ Původně jsem neměla vůbec v plánu na večeři chodit. Chtěla jsem si užít aspoň chvilku bez Belliny společnosti. Vědomí, že se na mě Barbara upjala, protože nemá nikoho, kdo by se k ní choval laskavě, kromě mě, mě také znepokojovalo. Prošly jsme otvorem ve zdi a pokračovaly chodbou. Pojem přátelství, jakoby byl v naší koleji sprosté slovo. Málokdo dokázal Zmijozelské přimět i jen ke spolupráci.
Došli jsme do Vstupní síně, ale dál jsme se nedostaly, protože ta byla přecpaná. Zastavila jsem se kousek od schodiště do horních prostor hradu. Dál se nedalo projít a já s údivem zjistila, že průchod blokují především studenti z mého ročníku.
„Co se děje?“ zatahala jsem za rukáv Siriuse Blacka, po tom, co jsem se k němu prodrala.
„Budou kurzy přemisťování.“ Oznámil prostě, „Máme se tam zapsat.“
„Teď už se musíme jenom dostat do síně, Barbaro.“ Obrátila jsem se na dívenku, která mě celou dobu sledovala.
„Děkuju, Nancy.“
„Říkala jsem ti ať nikdy za nic neděkuješ.“ Napomenula jsem ji automaticky.
„Stejně děkuju.“ Řekla a než zmizela v davu, usmála se.
„Poslyš, Pat, chtěl jsem se tě zeptat...“ začal Sirius.
„Ne.“ Řekla jsem rázně, „A jmenuju se Nancy.“
„Ne, co?“ nechápal.
„Ať se chceš zeptat na cokoliv, odpověď je ne.“ Zopakovala jsem klidně, vědoma si toho, že dělám chybu. Pokrčil rameny.
„Já jenom, že bys možná chtěla vědět, že ten dav je tu taky proto, že se tam vepředu chytly Lily Evansová a moje sestřenka.“ Pohodil hlavou přes rameno a ukázal palcem směrem k Velké síni.
„Cože?“ zaváhala jsem, „Musím tam.“ Rozhodla jsem se okamžitě, „A na co ses mě to vlastně chtěl zeptat?“ zeptala jsem se ještě rychle.
„Chtěl jsem vědět, jestli bys...“ začal Sirius, ale nedokončil. Přerušil ho výbuch z velké síně, který otřásl podlahou pod našima nohama. Studenti začali rychle couvat ven.
„Lily!“ vykřikla jsem, protože jsem si byla jistá, že ji Bella zabila. Proti davu, který se ale hrnul ven z Velké síně, jsem neměla ani nejmenší šanci.
„Uhni se!“ Sirius Black mě popadl za loket a odtáhl mě ke stěně, „Zkus to tudy, poradil mi.“ Kývla jsem na něj místo poděkování a drala se proti proudu lidí dovnitř. Pohled, který se mi vzápětí naskytl byl nezapomenutelný.
Velká síň byla téměř vylidněná. Lily se krčila u stěny, která byla skoro roztavená a kolem ležely kameny, které se ze stěny urvaly při výbuchu. Ve tváři měla vyděšený výraz. Uviděla jsem ale Jamese Pottera, který se k ní vrhl a vzal ji kolem ramen. Podle toho, jak ho odstrčila jsem poznala, že je v pořádku.
Stoly byly odhozené stranou a uprostřed prázdné podlahy klečela s hlavou v dlaních Narcissa Blacková a její ramena se otřásala hysterickým pláčem. Jí si nikdo nevšímal, rozhodla jsem se, že mě tedy potřebuje víc. Rozeběhla jsem se k ní. Její hůlka ležela před ní, jakoby ji odhodila. Myslela jsem, že to byla Bella o kom mluvil Sirius Black, když říkal, že jeho sestřenka se pokouší zabít Lily. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by Narcissa mohla takhle vybuchnout.
„Cisso,“ zvedla jsem její hůlku z podlahy. Chvilku jsem nevěděla, co udělat, ale pak jsem ji objala kolem ramen. Setřásla moje ruce a pokračovala ve vzlykání.
„Zmizte odsud.“ Za zády se mi ozval hlas Severuse Snapea. Rychle jsem se na něj otočila. Byl bledý a z toho jsem usoudila, že byl přítomen přímo při výbuchu, „Tak zmizte!“ vybídl mě znovu netrpělivě, „Uklidím to tu, ale co nevidět sem dorazí učitelé.“ Došlo mi, že má pravdu.
Násilím jsem zvedla Narcissu ze země a vytáhla ji do vstupní síně. Všichni nám rychle ustupovali z cesty, když jsme procházely ke schodištím do sklepení.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem jí po schodech dostrkala do ložnic. Posadila se na postel s bezduchým výrazem ve tváři, „Co se stalo?“ Zopakovala jsem a položila jí dlaň na rameno, „Cissi?“ Zlostně mojí ruku setřásla. Podívala se na mě, jakobych byla průhledná.
„Nenávidím ho,“ prohlásila slabě.
„Koho?“ pobídla jsem ji, když se zdálo, že nic dalšího už neřekne.
„Toho idiota, co si ho mám vzít.“ Znovu šeptala. Malfoye? Nikdy před tím o tom nemluvila. Nikdy předtím se mnou nemluvila o svých pocitech.
„Ale proč jsi zkoušela zabít Lily Evansovou?“ to bylo to, co mě teď zajímalo.
„Spal už s polovinou školy.“ Narcissa znovu vzlykla, „Pořád je s někým. Pořád s někým jiným. Předemnou. Teď už to zkoušel i na tu mudlovskou šmejdku.“
„To není pravda, že spal s půlkou školy.“ Odporovala jsem, protože jsem věděla, že v tom ostatním má pravdu.
„Zmijozelská kolej od čtvrtého ročníku výš celá,“ začala Narcissa vypočítávat na prstech, „pátý ročník Mrzimoru. Abraxa Whiteová, Merilin Jail, Poke Zabiniová. Můj bože, vždyť on spal i s Elois Midgenovou.“ Zabořila znovu dlaně do obličeje, pak ale zvedla hlavu a zadívala se na mě, „Spal i s tebou?“
„Ne!“ zděsila jsem se, „Ale zkoušel to. Jenom týden.“ Připustila jsem po chvilkovém zaváhání.
„Copak jsem vážně tak hnusná?“ Narcisse tentokrát vyhrkly slzy doopravdy a znovu je skryla do dlaní, „Proč je radši s Eloisou, která má uhry kam se podíváš, křivý nos, šilhá a smrdí?“ Na tohle jsem jí nedokázala odpovědět. Podívala jsem se na ni. Poprvé pořádně po dlouhé době. Její bílá pleť, krásné světlé vlasy. Aristokratické rysy, drobný nos, dokonalá ústa. V tu chvíli jsem ani já nedokázala Luciuse Malfoye pochopit.
***
„Poslyš,“ znovu to byl Sirius Black, kdo mě chytil za loket. Bylo to při hodině Obrany proti černé magii. Stáli jsme v místnosti, která byla celá obklopená magickými jističi. Profesorka Kimová uspořádala na začátek listopadu soutěž. A to s dost drastickými pravidly. Třída, která vyhraje souboj, dostane pro svou kolej dvě stě bodů. Třída byla plná spřeházených lavic a zporážených židlí. Nebýt ochraných kouzel, všechna okna by byla vysypaná a veškeré magické předměty na padrť.
V záchvatu pudu sebezáchovy jsem se schovala za jednu z převrácených lavic a rozhodla se vyčkat, dokuď si to Bella, Malfoy a jeho několik poskoků s Nebelvírskými nevyřídí. To se ví, že jsem se příšerně lekla, když mě Sirius Black chytil za loket.
„Cože?“ málem jsem zaječela, ale včas jsem se zarazila a ztlumila hlas, abych na nás nepřilákala nežádoucí pozornost.
„Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli pořád ještě platí to „ne“,“ řekl potich a sklonil, když nám nad hlavami přeletělo zaklínadlo.
„Neřekls mi na co jsem ti řekla ne.“ Upozornila jsem ho a vhodně poslaným klopítacím kouzlem jsem zastavila Petigrewa, který se skloněný plížil kolem.
„No, já se chtěl jenom zeptat, jestli už máš někoho s kým bys šla na ten ples.“ Zamrkala jsem, protože mě to vyděsilo.
„Hele, já si nemyslím, že by byl dobrý nápad, abychom my dva...“ začala jsem.
„Počkej, já tě nechtěl vystrašit,“ přerušil mě a usmál se, „Chtěl jsem to jenom vědět, nic víc.“
„Nejdu na ten ples.“ Odpověděla jsem a uhnula pohledem.
„Proč?“ chtěl vědět, než rychle namířil hůlkou za lavici. Podle nadávek, které se vzápětí ozvaly, trefil Bléze.
„Nebudu ze sebe dělat blbce.“ Odpověděla jsem rychle a nacvičeně, „A taky neumím tancovat.“
„Naučím tě to,“ blískl po mě úsměvem.
„Všichni ze mě mají jenom srandu,“ postěžovala jsem si a znovu trefila Petigrewa, „Nechci jim k tomu dávat víc příležitostí, než je nutné.“
„Já z tebe nemám srandu.“ Klidný tón.
„Nemám co na sebe,“ zkusila jsem poslední výmluvu a cítila, jak se hráze, kterými jsem se proti plesu obrnila, pomalu ale jistě rozpadají. Vlastně by bylo hezké tam jít. Proč ne? Třeba bych se naučila tancovat. Třeba byh mohla jít i se Siriusem. Znovu jsem se na něj podívala. Pořád se lehounce usmíval. Sklouzla jsem pohledem na jeho hůlku a pak mi to došlo. No jistě, kouzlo Ovlivnění. Slabší, než Imperius, ale pořád účinné.
„Expeliarmus!“ zašeptala jsem jako omámená. Přesto mělo moje kouzlo patřičný účinek. Siriusovi vylétla hůlka z ruky a přistála o kus dál na podlaze. Samotného Siriuse kouzlo odstrčilo o dobrých pár metrů dozadu, přímo pod hůlku Luciuse Malfoye.
„Skvělé!“ zajásala Bella a já si uvědomila, že je po boji. Zmijozel zvítězil.
***
„Jaktože se bavíš s tím malým hnusným krvezrádcem!“
„Bello, ty mi nemáš co nařizovat o tom, s kým se mám bavit!“
„To si piš, že ti to nařizovat budu! Je to pro tvoje vlastní dobro! Poslední dobou ti dost vyrostly rohy, ale já tě naučím být poslušná!“
Bylo odpoledne toho dne. Příšerně mě rozbolela hlava. Přemýšlela jsem o tom, že si půjdu brzy lehnout, když se do mě pustila Bellatrix Blacková.
„Dej mi pokoj, Bello,“ odbyla jsem ji znovu. Měla jsem pocit, že je to už nejmíň po sté.
„Vypadni ze společenské místnosti a opovaž se přijít zpátky, dokuď si to nerozmyslíš,“ zasyčela Bellatrix. Povzdechla jsem si, ale když jsem si všimla její hůlky pozdvihnuté ve výhružné póze rezignovala jsem.
„Chováš se, jako moje teta.“ Zavrčela jsem na ni a zvedla se, abych vyšla ven na chodbu. Dnes mi zřejmě nemělo být dopřáno se v klidu své vlastní ložnice vyspat.
Kromě nachlazení mi hrozilo, že potkám školníka Filche, který by byl schopný dát mi trest přestože jsem prefektka a mám právo být venku o dvě hodiny déle, než všichni ostatní. Pohlédla jsem na hodinky a zjistila jsem, že mé právo potulovat se po škole po večerce končí zhruba za patnáct minut. No, hrad je dost velký, řekla jsem si. Jaké jsou tedy šance, že na něj narazím, když budu hodně potichu a uklidím se někam, kde nebudu dělat potíže? V duchu jsem proklela Bellu. Nebýt toho že jsem se bála odhalení, byla bych ji proklela i nahlas. Zahnula jsem za další roh v marné snaze dostat se někam, kde bych se mohla posadit a zaslechla jsem hlasy. Nepochybně studenti. Hned několik. V zavřené třídě kousek přede mnou. Takže nejsem po večerce vzhůru jediná? Kdo to je a co tady k čertu dělají?
„Já nevím, Luciusi, nezdá se mi to,“ ten hlas jsem znala. Severus Snape? A Lucius nemohl být nikdo jiný, než Lucius Malfoy.
„Víš přece, že pán nemá otálení rád.“ Malfoyův hlas nezněl výjimečně úlisně. Tón kterým mluvil byl spíš panovačný a jakoby vyhrožoval.
„Je to příliš velký závazek...já...“ zakoktal se Severus, „Já... já si nejsem jistý, jestli jsem ho schopný přijmout.“
„Neváhej ale dlouho.“ Malfoyova slova, jakoby končila diskuzi. Uslyšela jsem rychlé kroky a sotva jsem stihla odskočit a zapadnout do protilehlé třídy, když se dveře rozletěly a z nich, jako první vyšel Severus Snape. Viděla jsem jeho tvář, která byla křídově bledá a s vyděšeným výrazem. Byl to hrozný pohled. Za ním vyšel ven Malfoy a pak tři další Zmijozelští.
Když byli všichni bezpečně pryč, vlezla jsem ze třídy a prošla rychle temnými chodbami až do vstupní síně, kde jsem se posadila na schody. To, co jsem slyšela mě vyděsilo. Malfoy verbuje armádu? Oslovil Severuse. No jistě bude se jim hodit jeho nadání pro lektvary. Jenomže, co když to Severus přijme? Co s ním bude potom? Zůstaneme ještě přátelé? Když se stane služebníkem Pána Zla?
„Pat?“ Takhle příšerně jsem se snad ještě nikdy nelekla. Ne tak, jako když mi najednou někdo položil ruku na rameno a vyslovil moje pravé jméno. Uprostřed noci na schodech ve studené vstupní síni. Jistě, že to mohl být jenom jediný člověk.
„Co tu děláš?“ zeptal se Sirius Black a posadil se vedle mě.
„Přemýšlím, jak přemluvit Bellu, aby mě nechala vrátit se do ložnice.“ Zalhala jsem. Doufala jsem, že ho dlouho neuvidím. Po tom, co jsem ho při Obraně odzbrojila a po jeho nepříjemných otázkách jsem si opravdu přála ho nevidět aspoň nějaký čas, „Co tu děláš ty?“ zeptala jsem se na oplátku.
„Nemůžu usnout.“ Pokrčil rameny, „Pořád nemůžu přijít na to, jak tě mohla tvá sestra donutit vyměnit se s ní. Jak tě vůbec mohla k něčemu donutit?“
„Umí být...“ zaváhala jsem, „Přesvědčivá. A kromě toho měla dost silné argumenty.“ Podívala jsem se na špičky svých bot a podrobila je pečlivému zkoumání.
„Argumenty?“ Věděla jsem, že se na to zeptá.
„Nechce se mi o tom mluvit.“ Odbyla jsem ho mávnutím ruky.
„Přál bych si vás dvě vyměnit.“ Prohlásil nečekaně. Zahrálo mě to nějak podivně u srdce.
„Nejde to,“ řekla jsem tiše, „I když bych moc chtěla.“
„A mám vás!“ leknutím jsem málem nadskočila, když se ozvalo zaskřehotání přímo za námi. Vrhla jsem rychlý pohled na hodinky. Jistě. Prefektské vycházky skončily už před dobými deseti minutami. Tohle nemělo šanci obhájit.
***
„Dostalas trest?“ Narcissa zvedla obočí. Od incidentu s Lily se chovala ještě přezíravěji a chladněji, než obvykle ke všem kolem. Ke mě se její chování téměř nezměnilo, jenom si držela větší odstup.
„Ano,“ přikývla jsem smutně, „Křiklan byl dost naštvaný, když ho Filch vytáhl z postele, aby se na nás dva podíval. Oboum nám navíc strhl padesát bodů.“
„To je docela dost,“ Bella se posadila naproti mě, „Jaktože ses nechala chytit?“
„To je tvoje chyba,“ konstatovala Narcissa a já s údivem zjistila, že ta poznámka patří její sestře, nikoliv mě, „Nemělas jí vyhodit ze společenské místnosti.“
Když jsem se zvedala od Zmijozelského stolu, abych se odebrala ke skleníkům, kde nás měl čekat trest, začarovaným stropem projel první blesk.
***
Nikdy mě nenapadlo, že by mě něco mohlo děsit víc, než hadi. Jistě, že je to paradox. Další z dlouhé řady. Jsem ve Zmijozelu a bojím se hadů. Mám z nich až skoro panickou hrůzu. Taky se od té doby, co se se mnou rodiče vybourali, bojím sednout do auta. Když jsem ale pospíchala řes ztemnělé a vylidněné školní pozemky a sledovala a poslouchala vítr, který lomcoval stromy v nedalekém Zapovězeném lese, uvědomila jsem si, jak moc se bojím zůstat v bouřce sama.
Proběhla jsem zbývající vzdálenost, jak nejrychleji to šlo. Rozrazila jsem dveře prvního skleníku a bylo mi jedno, jak se na mě přítomní dívají, když jsem je za sebou zase rychle zabouchla.
„Takže když jste tu oba,“ prohlásil profesor Křiklan, „Můžete začít. Nepočítal jsem s tím, že bude tak zlé počasí, ale budete si s tím muset poradit.“ Prohodil jenom tak do vzduchu. Vyměnila jsem si se Siriusem rychlý pohled, „Vaším úkolem bude vyplít ty dva záhonky venku před skleníkem. Žádná kouzla.“ Rychle si přehodil kapuci pláště přes hlavu a opustil skleník. Málokdy jsem si říkala, že ho nemám ráda, ale tohle byl jeden z těch okamžiků.
„Bojíš se bouřky,“ to, co Sirius Black pronesl, nebyla otázka, ale přesto jsem přikývla. Pousmál se, ale když uviděl můj vražedný výraz, přestal mě provokovat, „Je to jenom bouřka.“ Pokrčil rameny, „Měli bychom začít, jestli to chceme dneska dodělat.“
Když jsme se postavili před záhon, zrovna začínalo pršet.
„Jeden by mohl vždycky svítit,“ navrhla jsem nejistě.
„Začni,“ vybídl mě a sklonil se k lopatce a kýblu. Chvíli se rýpal v rozmoklém záhonu a pak s nářadím vztekle praštil o zem, „Tohle nemá cenu,“ zavolal na mě do hukotu deště, který teď dopadal na střechy skleníků s děsivou silou. Ve chvilce jsem byla promočená, jako myš.
„Uhni,“ vybídla jsem ho. Když jsem z jeho zmateného výrazu poznala, že mě neslyší, jenom jsem rozzlobeně zamávala rukou, aby se mi klidil z cesty. Kdysi jsem rýpala záhonky v jednom kuse. Tetina zahrada byla snad ta nejzaplevelenější zahrada, jaká kdy vůbec existovala. Za trest jsem plela. Nesnášela jsem to. Teď se mi to hodilo.
Když jsem vyrvala poslední rostlinku z mokré hlíny, skoro jsem už necítila prsty. Sirius se nademnou skláněl, svítil mi hůlkou a částečně mě přitom chránil před porivy větru, který se zesiloval čím dál víc.
„Hotovo,“ zakřičela jsem mu do ucha a viděla jsem, jak ulehčeně kývá hlavou. Odhrnula jsem si mokré vlasy z čela a napřímila se při novém zablesknutí.
„Pojď!“ slyšela jsem, jak Sirius křičí a viděla jsem ho, jak se rozeběhl směrem k hlavní bráně hradu. Netuším, jak se nám podařilo dostat se bez úhony až do vstupní síně. Prostě jsem tam najednou stála ve své vlastní louži vody a třásla se zimou.
„No nazdar,“ prohlásil Sirius, který na tom nebyl o nic lépe. Znovu jsem si odhrnula ofinu, která mi teď navlhle padala do očí a znervózňovala mě.
„No, tak dobrou noc,“ popřála jsem mu a chtěla se otočit a odejít zpátky do společenské místnosti, ale chytil mě za loket.
„Počkej,“ zachrčel a jeho hlas zněl divně a děsivě. Přiblížil se ke mě a vypadal, že si mě bedlivě prohlíží, „Pat, poslyš, něco mě napadlo,“ na okamžik se zarazil, ale potom zalapal po dechu a přitáhl si mě za nadloktí ještě blíž. Měl teď obličej těsně u mého, „Nosilas ofinu, když jsi přijela do Bradavic?“ Co je to za pitomou otázku, bylo první, co mě napadlo.
„Nevím,“ řekla jsem pouze nahlas, „Nejspíš ne, nikdy se mi ofiny moc nelíbily.“
„No nazdar,“ pustil mě a o kousek poodstoupil, „Myslím, že mě právě něco napadlo.“
„Co?“ zeptala jsem se nejistě, protože jsem netušila o čem to mluví, ale byla jsem mu ze srdce vděčná, že se mě nepokusil políbit.
„To nic,“ vrhl na mě rychlý pohled, jakoby si mě až teprve teď všiml, „Dobrou noc, Pat,“ vrhl na mě zářivý úsměv, než se otočil ke schodům, „A přemýšlej o tom plesu.“
***
„Lily, dole stojí Sirius Black a trvá na tom, že s tebou chce mluvit.“ Když Hilary Jonesová otevřela dveře ložice, bylo už hodně po půlnoci. Lily, která už napůl spala, zamrkala a posadila se na posteli.
„Teď?“ zeptala se, „On neví, kolik je hodin?“
„Těžko říct,“ pokrčila Hilary rameny a posadila se na svou postel, „Je úplně promočený a pořád opakoval, že tě mám zavolat.“
Lily se mrzutě zvedla a natáhla si župan, aby mohla vzápětí sejít po schodech do společenské místnosti.
„Evansová!“ Sirius Black vypadal, jakoby právě utekl z blázince, když ji chytil za loket, přitáhl ji k jednomu z křesel a donutil ji posadit se, „Pamatuješ si tu dívku, co bývala primuskou, když jsme byli prváci?“
„Matně,“ přisvědčila Lily, „Ale o co jde? To ses mě na to nemohl zeptat zítra?“
„Ne, jde o to, že si nemůžu vybavit její jméno, je to moc důležité.“
„Myslím, že se jmenovala Antonie, ale na příjmení si nevzpomenu,“ Lily pokrčila rameny, „Možná ráno, proč je to tak důležité?“
„Našel jsem důkaz toho, že se vyměnily,“ Sirius ji zarazil, když se nadechovala, aby mu začala klást otázky.
„Jaký důkaz?“ zeptala se Lily jenom.
Kapitola 3. – Malý bezvýznamný háček
„Do hajzlu!“ zaječela jsem a byla jsem vděčná, že si můžu v klidu zanadávat, aniž by to někdo považoval za nevhodné. Z mého kotlíku se vyřinuly bubliny černého kouře a zahalily mě tak dokonale, že jsem nemohla nahmatat ani hůlku, kterou jsem před tím nechala na stole. Rozkašlala jsem se, protože ten příšerný dým mě dusil.
„Nancy, co blbneš?“ rychle vyřčené kouzlo a dým kolem mě začal řídnout. Přes jeho clonu jsem uviděla Severuse Snapea se kterým jsem seděla v lavici, jak nesouhlasně kroutí hlavou, „Jak můžeš udělat takouvou banální chybu.“ Napomenul mě.
„Protože já nejsem ty,“ odpověděla jsem zpola automaticky a otřela si slzící oči, „Co jsem udělala špatně?“
„Má se to míchat proti směru hodinových ručiček a ne po.“ Napomenul mě nevrle Severus Snape. Podívala jsem se na něj pozorněji, když se skláněl nad mým kotlíkem. Dosud jsem si nenašla čas, abych přemýšlela nad rozhovorem, který jsem vyslechla v půlce listopadu na opuštěné chodbě. Možná jsem si ani čas najít nechtěla. Teď byla téměř polovina prosince a se Severusem se něco dělo. Byl nepříjemný na celé své okolí, což nebyla zase taková změna, jenomže občas jsem ho přistihla, jak zírá nepřítomně do prázdna a ve tváři má výraz děsu.
Zazvonilo a já se vydala do Velké síně na oběd. Stihla jsem dojít skoro až na své obvyklé místo, když jsem si všimla, že se mnou není Severus. Dělala jsem si o něj opravdové starosti. Už dlouho.
***
„Snape, chceme s tebou mluvit,“ Sirius Black chytil studenta Zmijozelu za hábit a zatáhl ho do skryté chodby, kde už nervózně podupávala Lily Evansová. To Severuse přece jenom trochu uklidnilo. Ona by se nikdy nepropůjčila k šikaně.
„O čem?“ vyštěkl a dal si záležet, aby jeho hlas zněl podrážděně.
„O Pat Bennetové.“ Vyhrkla Lily, „Našli jsem...“ zarazila se, „tedy Sirius si myslí, že našel důkaz toho, že ona patří do Nebelvíru.“
„Jaký?“ tentokrát si dal záležet na tom, aby jeho hlas zněl chladně, přestože to, co slyšel, mu drásalo hruď zevnitř.
„Když jsme přijeli poprvé do Bradavic,“ začala Lily, „Hned po zařazování, ještě, než jsme stihli vůbec si sednout ke stolu, primuska našeho ročníku nás vyfotila.“ Severus Snape cítil, jak se mu žaludek propadá až do sklepa. Takže už je to tady. Celé roky hledal nějaký důkaz, aby ho mohl v případě potřeby využít. Vždycky tak nějak doufal, že žádný takový důkaz neexistuje.
„V čem je problém?“ zeptal se, protože si všiml výrazu v Lilyině tváři.
„Hledali jsme po ní nějakou stopu,“ začal tentokrát Sirius Black, „Už skoro měsíc. Po škole jakoby se vypařila. V záznamech, ke kterým máme legální přístup o ní nic není.“
„Chcete naznačit,“ Severus si nadále zachovával odstup, ale přejel rychle pohledem z jednoho na druhého, „že musíme hledat v záznamech do kterých přístup nemáme.“ Konstatoval, „kde?“ zeptal se nakonec prostě.
„Podle toho, co jsme zjistili,“ ujala se znovu slova Lily, „si jediné záznamy o tom, co se se studenty děje, když opustí školu, vede profesor Brumbál.“
***
„Severusi, co je s tebou, prober se,“ zamávala jsem mu rukou před obličejem. Zamrkal a nepřítomně se na mě podíval.
„Co?“
„Nic, chováš se divně,“ pokrčila jsem rameny a vstala od stolu. Byl čas večeře. Velká síň byla plná a mě si nikdo nevšímal. Zato jsem viděla, jak si Snapea vyzívavě měří Lucius Malfoy a došlo mi, že zdrojem Severusových starostí bude on. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám mu říct, že o tom vím? Ne, nikdy by se mnou už nepromluvil. Tak co mám tedy dělat? Bylo mi až špatně, když jsem pomyslela na to, že by se můj nejlepší přítel mohl stát služebníkem lorda Voldemorta. Bylo mi zle z pomyšlení, že bych ho už nikdy neviděla. Nebo že by se z něj mohla stát stejná vraždící nestvůra, jakou by byl jeho pán. Pozorovala jsem ho, když vstal a pomalu vykročil za mnou. Byl tak tichý, že jsem si uvědomila, že se mnou nejde až teprve, když jsem stanula před zdí, za kterou byly tajné dveře do Zmijozelské společenské místnosti.
***
„Au, ta spodní byla moje!“ Lily dokázala i šeptat podrážděně.
„Promiň,“ zahučel Sirius Black, „Ten plášť býval větší. Před pár lety.“ Severus Snape zachovával důstojné mlčení, přestože situace ve které se všichni tři ocitli nebyla zrovna důstojná. Prošli pod neviditelným pláštěm už několik chodeb. Všichni tři skrčení tak, aby jim nebyly vidět nohy.
„Vážně si myslíte, že nám tohle vyjde?“ zeptal se po chvíli.
„Nevidím žádnou jinou možnost, jak tu informaci sehnat,“ odpověděla Lily, „Kromě toho bylo dost složité vytáhnout z profesorky Menschové to heslo tak, aby jí nic nedošlo.“
„Nikdy bych si nemyslel, že mi tři se dáme dohromady, abychom se vloupali do Brumbálovy pracovny.“ Ozval se Sirius Black.
„Jestli o tom někdy někomu řeknete,“ zareagoval rychle Snape, „oba vás zabiju. A dám si záležet na tom, aby to bylo dlouhé a bolestivé umírání.“
„To jsi vážně tak mimo, že si myslíš, že budu někde někomu povídat o tom, jak jsem vykradl Brumbálovu pracovnu?“ Sirius rozhořčeně.
„Nechte toho, jsme tady.“ Přerušila vznikající spor Lily. Stáli před chrličem, který vypadal úplně nehybně, stejně, jako zbytek chrličů, které stály po celé délce chodby. Lily odhodlaně shodila plášť tak, aby byla vidět jenom ona.
„Žužu zuby.“ Prohlásila sebejistě.
„Pojďte dál.“ Chrlič uskočil a ve výklenku za ním se objevily schody. Lily se opět schovala pod plášť a všichni tři společně se postavili na samojezdící schodiště, které je vyvezlo až před dveře s mosazným klepadlem.
„Homenum Revelio.“ Zašeptala Lily se zvednutou hůlkou, „Nikdo tam není.“ Oznámila posléze. Společně tedy zatlačili do dveří. Pracovna působila přeplněně. Na zdi plápolaly pochodně, ale když se k nim přiblížili, zjistili, že nevydávají žádné teplo. Oheň v krbu dohoříval. Nikde žádná postel. Lily mimoděk napadlo, kde asi Brumbál spí? A spí vůbec? Zaplašila takové myšlenky a vyklouzla zpod neviditelného pláště. Rozsvítila svou hůlku a když to po ní zopakovali i její společníci, zjistili, kde bude ten problém. Všechny stěny od podlahy až po strop, který se nahoře ztrácel v temnotě, byly obestavěny policemi plnými knih.
„A kruci.“ Prohlásil Sirius, který sledoval knihy s poraženeckým výrazem ve tváři.
„Tak abychom začali, ne?“ ozval se Snape a přikročil k nejbližší polici, aby vytáhl jeden z tlustých svazků, „Temná strana magie,“ přečetl, „zajímavé, ale není to to, co potřebujeme.“ Vytáhl další svazek. Lily přešla místnost a začala hledat u protější stěny. Sirius se se zabručením odebral ke zbývajícím policím a namátkou vzal do ruky jednu z knih.
„Némoci néjhorší lidstvo sužující.“ Zamumlal a vrátil knihu do police. „Budoucnost národa.“ Ozvala se z druhé strany Lily. Bylo slyšet, jak knihu otevírá, „Rok vydání 1706.“ Pak znovu ticho.
„Zločin a trest.“ Snape, „O čem to může být? Napsal to nějaký Rus. To jméno mi nic neříká.“
„Což takhle dát si špenát.“ Přečetl Sirius nahlas, aby si nepřipadal tak nevyužitý.
„To bude nějaká kuchařka.“ Zamítla to Lily, „Co takhle tohle Babička. Ne, to je taky hrozně starý.“
„Podívejte se, jsou tu i komiksy,“ ožil Sirius při pohledu na obrázkové knihy, „To neznám. Rychlé šípy? Říká vám to něco?“
„Ne. Tady jsou dál už jenom slovníky.“ Lily s hlavou nakloněnou ke straně postupujíc podél řady knih, „A hele.“ Chvilka ticha, „Ne, to to taky nebude. Vinnetou. Asi o víně.“
„Atlas hub?“ mírně překvapený hlas Severuse Snapea.
„To už by snad stačilo.“ Lily ztuhla v pohybu jímž chtěla vzít do ruky další knihu. Tichý, melodický hlas, jakoby jí zmrazil krev v žilách. Sirius se naproti tomu rychle otočil. Na jednom ze stolků seděl profesor Brumbál. Pohrával si s hůlkou a měřil si je přísným pohledem, „Doufám, že máte patřičné vysvětlení, proč jste se mi v noci vloupali do pracovny.“ Pohlédl na ně tři střídavě nad obroučkami svých půlměsícových brýlí, „Slečno Evansová, už se můžete pohnout a vy pane Blacku už můžete začít dýchat. Pane Snape, rád bych slyšel vyše vysvětlení pro nastalou situaci.“ Snape sklonil hlavu, „Nepochybuji, že vás nemrzí, to, co jste udělal, ale pouze to, že jste se nechal chytit. Nebudu po vás tedy chtít vysvětlení. Ta kniha, kterou hledáte je na čtvrté polici zespoda, osmá zprava. Slečno Evansová, dýchejte.“ Lily zalapala po dechu.
„Pane profesore, my se moc omlouváme,“ bylo jediné co ze sebe dostala. Sirius pouze stál a zíral. Severus Snape rozhodným krokem přešel místností a vytáh z police jednu z knih. Otevřel ji a zalistoval stránkami. Na jedné se zastavil a něco přečetl.
„Děkujeme, pane profesore.“ Řekl potom a kývl hlavou. Zvedl ze země neviditelný plášť, popadl Lily za loket a dotáhl ji ke dveřím. Sirius Black je následoval, jako náměsíčný.
„Příště, až budete chtít vědět něco tak banálního, stačí se prostě zeptat.“ Ozval se za nimi ještě ředitelův hlas z pracovny.
***
„Hej, Pat!“ ta slova byla spíš šeptaná, ale vyděsila mě k smrti. Copak by mi prostě nemohl říkat Nancy, jako všichni ostatní? Nebo mi vymyslet nějakou přiblblou přezdívku a přestat mě oslovovat mým jménem?
„Co je?“ otočila jsem se a nechala se zatáhnout do stínu pod schodištěm. Sirius Black se na mě zářivě usmál.
„Pořád ještě nemáš s kým jít na ples?“ nestačila jsem se zarazit a zavrtěla jsem neprozřetelně hlavou, „Omyl!“ prohlásil vítězoslavně, „Půjdeš tam se mnou.“
„Bella mě zabije!“ bylo to první, co mi přišlo na jazyk, „Zabije nás oba.“
„S tou si nedělej starosti.“ Další sebejistý úsměv, „Přemluvil jsem Petera, zabaví jí na celý večer.“
„Siriusi,“ povzdechla jsem si a zapřemýšlela o tom, jak málo vyslovuji jeho křestní jméno, „i kdybys přemluvil celou armádu Peterů, není šance, jak by se to nedozvěděla. Kromě toho já chodím do Zmijozelu a ty do Nebelvíru. Tohle prostě nepůjde.“
„Poslyš, my nejsme jiné živočišné druhy.“ Ohradil se stále s úsměvem na tváři.
„Přestaň se tak blbě šklebit,“ Napomenula jsem ho, „Celá škola po tobě vzdychá, proč chceš jít na ples zrovna se mnou?“
„Protože jsi moje kamarádka.“ Další hráz, kteou jsem si proti plesu a proti Nebelvíru postavila se zbortila.
„Kamarádka?“
„Jo, a dost dobrá, myslím.“ Pokrčil rameny, „Hele já už nemám chuť strávit večer s další faninkou.“
„Faninkou?“ nechápala jsem.
„Nech to plavat. Tak co, půjdeš?“ docházely mi argumenty, když jsem si vzpomněla na ten nejdůležitější.
„Nemám co na sebe.“ Prohlásila jsem, ale už když jsem to říkala a viděla jeho úsměv věděla jsem, že něco není v pořádku.
„Ale máš,“ prohlásil spokojeně, „Tak půjdeš se mnou na ples?“ zeptal se znovu, „Prosím,“ podívala jsem se mu do šedavých očí a vzápětí se v nich začala topit.
„Tak fajn,“ přikývla jsem, „Jenom mi už dej pokoj.“
***
„Nancy,“ další, kdo mě chytil za loket byl Severus Snape dole ve společenské místnosti, „Můžu se tě na něco zeptat? V soukromí.“ Přikývla jsem. Popošli jsme o kousek dál ke stěně. Nikdo si nás nevšímal. Ve Zmijozelu si mě nikdy nikdo nevšímal, „Chtěl jsem se tě zeptat,“ začal rozvážně Severus Snape, „Vím, žes plánovala tam nejít, ale chtěl jsem to zkusit. Chtěl bych vědět, jestli bys se mnou nešla na ten vánoční ples.“ Vyrazil mi dech. Donutilo mě to vzpomenout si na večer po zkouškách z jasnovidectví a na studenou chodbu, kde mě políbil.
„Severusi, víš,“ začala jsem, aniž bych věděla, co vlastně chci říct, „víš, někdo už mě pozval.“ Dokončila jsem, „A já mu řekla, že s ním půjdu.“
„Aha,“ sklopil hlavu, ale hned ji zase zvedl a na tváři mu pohrával nasazený úsměv, „To nevadí, tak jako tak se tam uvidíme, ne?“
„Jasně,“ přikývla jsem a usmála se na oplátku.
„A můžu se zeptat, kdo tě pozval?“ pokračoval rádoby přátelským tónem stále s nasazeným úsměvem.
„Já...no...“ zakoktala jsem se, „Sirius Black, když už to musíš vědět.“ Viděla jsem, jak mu předstíraný úsměv zmrzl na rtech.
