Povídky

Kapitola 4. – Jako v kafemlejnku

   Přešlápla jsem z nohy na nohu a znovu se prohlédla v zrcadle, které pro mě vykouzlila v záchvatu přátelství Narcissa. Zavrtěla jsem se, protože jsem si připadala, že ta dívka v zrcadle prostě nejsem já. Ty tam byly moje vlasy, kroutící se neposlušně do všech stran. Nahradil je utažený drdůlek. Vypadala jsem teď hezčí a starší, to musím přiznat, ale nelíbila jsem se sama sobě. Možná, že mi to slušelo, jak mi několikrát zopakovala Narcissa, ale prostě jsem to už nebyla já. Šaty vypůjčené od Lily Evansové byly...no byly zelené. Jinak se snad ani popsat nedaly. Krásné. Na mě až moc. Dala bych přednost něčemu prostšímu.

„Nelíbí se mi to.“ Oznámila jsem Narcisse, která vyšla ven z koupelny, „Vypadám, jako MacGonagallová s tím drdolem.“

„Vypadáš dobře.“ Narcissa otráveně. Uvědomila jsem si, že jí s tím svým věčným stěžováním musím lézt pekelně na nervy, „Za čtvrt hodiny to začíná, měly bychom jít.“ Upozornila mě nevrle, „A ještě jsi mi neřekla, s kým tam jdeš.“ Zeptala se, když jsme stoupaly do schodů ke společenské místnosti, „Myslela jsem, že nepůjdeš. Proč to pořád tajíš?“

„Bella mě zabije až to zjistí.“ Zahučela jsem, přidržujíc si sukni, abych si na ni nešlápla.

„Takže jdeš s bratránkem?“ ohromila mě a překvapila. Nikdy bych neřekla, že bude zrovna Narcissa tak všímavá.

„Tobě to nevadí?“ zeptala jsem se nenápadně a podívala jsem se na ni.

„A vadí tobě, že jdu se Severusem?“ oplatila mi. Zastavila jsem se, ale pak jsem ji skrz prázdnou společenskou místnost doběhla. Bylo mi, jakoby mě praštila do žaludku.

„Ty jdeš se Severusem?“ vykoktala jsem.

„Ano, pozval mě včera večer. Lepší něco, než nic.“ Odměřený, chladný tón. Bylo mi jasné, že se mi mstí za to, že jsem přiznala, že po mě Malfoy kdysi vyjel. Kdysi. Ještě to není ani rok.

„Myslela jsem, že tam nechceš jít,“ z mých úst to znělo skoro, jako výčitka, když jsme stoupaly po schodech do Vstupní síně.

„Změnila jsem názor.“ Odtušila a nasadila okouzlující úsměv, když se obrátila na Severuse ve společenském hábitu. Ohromil mě. Vypadal tak neuvěřitelně upraveně. Tak hezky. Slušelo mu to. Zamával mi nuceně. Já se tedy obrátila ke schodům a zjistila, že po schodech schází Sirius Black s Jamesem Potterem a Remusem Lupinem. James šel sám. Do Remuse Lupina byla zavěšená Hilary Jonesová z našeho ročníku. Jedna z několika dívek, které také chodily do Nebelvíru. Bylo jich tam prostě plno.

„Sluší ti to.“ Ucukla jsem, protože Sirius, který ke mě došel se naklonil, takže měl ústa těsně u mého ucha.

„Nech toho,“ napomenula jsem ho, ale také šeptem. Za námi se ozvalo rozhořčené zaprskání. Rychle jsem se otočila, přestože jsem už věděla, co uvidím.

   Ve dveřích vedoucích ke schodišti do sklepení stála Bella Blacková a nevěřícně na nás dva zírala.

„Bellatrix!“ výkřik ze kterého vyzařovalo nadšení a optimismus. Znovu jsem se otočila. Ze schodiště zbíhal dolů Peter Petigrew s rozpřaženýma rukama. Vypadal tak ještě titěrněji a podlézavěji, než obvykle.

„Co chceš, smrade?“ zeptala se Bella. Překvapilo mě, že mu vůbec věnovala nějakou pozornost.

„Bellatrix, dneska vypadáš úžasně! Projdeš se se mnou?“

„Ne, ty idiote!“

„Ale to mi přece nemůžeš udělat!“

„Neříkej, žes ho přemluvil k tomuhle?“ odvrátila jsem se od odcházející dvojice zpět k Siriusovi.

„Řekněme, že jsem byl dost přesvědčivý. Měl jsem silné argumenty.“ Odpověděl s lehkým úsměvem na tváři. Věděla jsem, že tím naráží na to, co jsem mu řekla při našem rozhovoru v noci na chodbě.

„Děkuju,“ bylo jediné, co mě napadlo říct. Rozesmál se a nabídl mi rámě.

   Velká síň byla nádherně vyzdobená. Všude po stěnách se třpytily umělé rampouchy a místo učitelského stálo malé pódium. Ostatní stoly zmizely. Místo nich byly kolem stěn rozmístěny malé stolky s židlemi. Přešli jsme k tomu, kde už seděl Remus Lupin s Hilary Jonesovou, James Potter a Lily Evansová s Roderickem Goldenem. Roderick Golden byl brankářem a zároveň kapitánem havraspárského famfrpálového mužstva. Byl vysoký a jeho společenský hábit vypadal, jakože ho do něj někdo musel nutně nacpat, protože mu v ramenou téměř praskal ve švech.

„Ahoj,“ pozdravila jsem nervózně Lily, která mi podrážděně kývla na pozdrav. James Potter se na druhou stranu ležérně roztahoval na své židli a vypadal, že se prostě dobře baví. Posadila jsem se vedle něj z druhé strany, než seděla Lily a vedle mě usedl Sirius.

„Dobrý večer!“ kouzlem zesílený hlas Alice Pearceové se rozlehl velkou síní, „Ráda bych teď za všechny popřála všechno nejlepší panu profesoru Brumbálovi,“ obrátila se dozadu a potřásla Brumbálovi rukou, „A vám všem, abyste se dobře bavili! Veselé Vánoce!“ ozval se potlesk a pochvalné výkřiky. Znovu jsem měla chuť Alici uškrtit. Možná se mi ještě někdy naskytne příležitost se pomstít. Na pódiu se jako kouzlem – a pravděpodobně to kouzlo skutečně bylo – objevila skupina, která se ani neunavovala tím se představovat a rovnou začala hrát.

„Kdo jsou oni?“ zakřičela jsem Siriusovi do ucha, protože přes hluk skupiny nebylo téměř nic slyšet.

„Veselí věštci.“ Odpověděl a udiveně se na mě podíval, „Ty je neznáš?“ zavrtěla jsem hlavou. U tety jsem neměla dovoleno poslouchat kouzelnické rádio. Jediný pořad, který teta pravidelně sledovala bylo vaříme lektvary s Eiline.

„Pojď si zatancovat.“ Vyzval mě Sirius. Nevšimla jsem si, jak přitom významně kývl hlavou směrem k Lily. Ta jenom nepřítomně přikývla.

„Já netancuju.“ Zavrtěla jsem hlavou, „Říkala jsem ti to.“

„Naučím tě to. Říkal jsem ti to.“ Napodobil můj rozezlený tón a postavil se, aby mi vzápětí nabídl ruku. Chytila jsem se ho a nechala se vytáhnout na nohy vidouc, že nemám šanci k úniku.

   K mému překvapení to nedopadlo s tancem tak zle. Skupina hrála a my se defakto pohybovali do rytmu. Sirius mě stihl naučit i několik společenských tanců a mě přišlo, že narozdíl od většiny sportů, tohle mi docela jde. Možná, že to ale bylo tím, že Sirius byl prostě moc dobrý tanečník. Jeden tanec jsem absolvovala i se Severusem. Bylo to...jiné. Nemluvili jsme, jenom tančili. Bylo v tom něco, co se nedá postihnout slovy. Nedokázala bych ani říct, jestli mi to bylo příjemné, nebo nepříjemné.

„Pojď se projít,“ zahučel mi do ucha Sirius při jedné obzvlášť hlasité písničce. Přikývla jsem. Ve Velké síni bylo vedro a dalším nepříjemným rozptýlením bylo, že na mě dobrá polovina dívčího osazenstva sálu vrhala vražedné pohledy.

„Mám pro tebe překvapení.“ Řekl Sirius, když jsme vyšli ven z hradu a prošli vyhřívanou částí k další soše z ledu, „Lépe řečeno, my pro tebe máme překvapení.“

„Překvapení?“ zaváhala jsem, „Vy? Kdo vy?“

„My,“ ozvalo se za mnou a objevila se Lily a v závěsu za ní Severus. Nemohla jsem si nevšimnout, jaký vražedný pohled věnoval Siriusovi stojícímu vedle mě.

„Překvapení?“ zeptala jsem se znovu a už jsem nedodala: Vy tři dohromady?

„Ano,“ přkývla Lily a nečekaně mě objala. Chvilku jsem nevěděla, co dělat, ale pak jsem jí její objetí opětovala.

„Ale, co se děje?“ zeptala jsem se, protože to mě dokonale zmátlo.

„Pat,“ začal Sirius, když ode mě Lily odstoupila.

„Jmenuju se Nancy,“ opravila jsem ho automaticky.

„Ne.“ To mě vyvedlo z míry. Co tím myslel? Jaktože ne.

„Jmenuješ se Patricie Bennetová,“ prohlásila Lily a znělo to trochu, jako obvinění, „Jsi o deset minut mladší, než tvoje sestra Nancy Bennetová, která je hnusná ježibaba, protože tě přinutila, aby sis s ní vyměnila kolej.“ Zalapala jsem po dechu a obrátila se na Siriuse. Nějak se mi nedostávalo slov.

„Tys...tys...“ zakoktala jsem se. Zavrtěl hlavou.

„Ne. Přišli na to sami. Každý nezávisle na druhých.“

„No,“ polkla jsem, „To je teda překvapení.“ Bylo to jediné, co mi v tu chvíli přišlo na mysl.

„To ještě nebylo ono,“ Lily se znovu ujala slova.

„Řeklas mi, že neexistuje důkaz toho, že jsi Patricie,“ přerušil ji však Sirius a pak se odmlčel. Klouzala jsem pohledem z jednoho na druhého a pak přikývla, „My ten důkaz našli.“ To mi vyrazilo dech.

***

   Fotografie se, jako ostatně všechny, pohybovala. Tvářila jsem se na ní vyděšeně, jako na všech, ale to se nedalo vůbec srovnat s pocity, jaké jsem měla, když ji Lily odevzdávala Brumbálovi. Seděly jsme v jeho pracovně. Bylo to koncem prázdnin. Ředitel se tvářil vážně. Byli u toho přítomni i profesor Křiklan s profesorkou MacGonagallovou. Ta celou dobu vyěšeně lapala po dechu a Křiklan si bručel pod vousy něco o nezodpovědnosti. Zrudla jsem, když se na mě upřely všechny pohledy v místnosti. Nepamatuji si přesně, co říkali. Bylo to, jako bych proplouvala snem. Bílou a černou mlhou ve které jsem měla možnost se utopit, nebo pokračovat dál. Pak přivedli Nancy. Slyšela jsem, jak se dohadují o tom, co s ní. Moje sestra se rozbrečela. Byla jsem si téměř jistá, že její hysterický záchvat nebyl předstíraný. Nakonec byla pod dohledem profesorky Kimové odvedena na ošetřovnu, aby dostala něco na uklidnění.

„Myslím, že vás se to také týká, slečno Bennetová,“ ozval se náhle Brumbál. Až do té chvíle mě ještě přímo neoslovil. Mluvil s Lily, potom se svým učitelským sborem a s portréty na stěnách, „Rád bych se vás zeptal, co byste se svou sestrou udělala vy.“ Roztrhla bych jí jako hada, bylo první, co mi přišlo na mysl.

„Nechci se jí mstít.“ Řekla jsem rychle. Celá pracovna ztichla a všichni se na mě dívali, „Nechci, aby šla do Azkabanu, nebo tak nějak. Nechci ani, aby jí vyhodili ze školy.“ Pokračovala jsem, „Je to přece jenom moje sestra.“

„Požádáme vaši tetu, aby ji nechala přeřadit na jinou školu.“ Brumbál zapeklitý problém vyřešil rychle a elegantně, „Ještě dnes napíšu ředitelce Krásnohůlek.“

***

„Bude tady bez tebe ticho,“ Narcissa se opírala o sloupek postele a pozorovala mě, jak si balím věci.

„Vím,“ přikývla jsem, „Bella už nebude mít na koho křičet.“

„Ne, tak jsem to nemyslela,“ Narcissa ke mě přistoupila a zcela proti svojí přirozenosti mě objala, „Já vím, že teď už nebudeme přítelkyně,“ zašeptala mi do ucha, „Ale slib mi...“ zaváhala, „slib mi, že se z nás nestanou nepřátelé.“
„Co to povídáš!“ přitiskla jsem se k ní, „Cisso, co to povídáš?“

***

   Když jsem odsunula stěnu a naposledy se rozhlédla po společenské místnosti, měla jsem na chvilku takový pocit, že mi to tu snad bude chybět. Tedy až do té chvíle, kdy jem zahlédla Luciuse Malfoye, jak se roztahuje v křesle u krbu.

„Pat,“ šeptané slovo mě donutilo obrátit se zpátky k východu. Stál tam Severus Snape. Tohohle setkání jsem se bála. Moc.

„Jak dlouho jsi to věděl?“ zeptala jsem se a vyšla ven, svůj kufr táhnouc za sebou. Nepodíval se na mě. Místo toho pečlivě zkoumal jednu ze stěn.

„Dlouho,“ přiznal, „Od prvního ročníku mi bylo jasné, že ty sem nepatříš.“

„Proč jsi mi nic neřekl?“ bylo to, jako by mi jednu vrazil.

„Myslel jsem, že mi to časem řekneš sama.“ Teď se na mě podíval, „Doufal jsem, že se nenajde žádný důkaz, že jsi Patricie.“

„Mohls tu fotku zničit,“ řekla jsem tiše a tentokrát jsem to byla já, kdo odvrátil pohled, jao první.

„Chci, abys byla šťastná,“ odpověděl stejně tichým hlasem, „I za cenu toho, že tě ztratím.“

Kniha 3.

Maska

Srdce umírá, ale pomalu. Naděje opadává list po listu. Až jednoho dne nezůstane nic. Žádná naděje. Vůbec nic.
Natře si obličej, aby skryla tvář. Oči jsou hluboké studny. Ona nemá žádná přání. Ona nemá žádné city.
Ona je umělkyní vysněného světa. Ona tančí, ona zpívá, ona vás baví. Cokoliv chcete. Zbytek jsou stíny.
Zbytek je tajemství.

Arthur Golden, Memoirs of Geisha

Kapitola 1. – Probuzení

   Bylo to jakoby mě někdo chytil za ramena a zatřásl se mnou, abych se probudila. Jakobych nikdy předtím nebyla úplně naživu. Jako bych před tím, nikdy pořádně nežila. Probudila jsem a svět je úplně odlišný od toho světa, ve kterém jsem usínala.

   Od té chvíle, kdy jsem byla zpátky přeřazena do Nebelvírské koleje, se můj život úplně změnil. Od základů. Jednou z věcí, které se změnily byly cesty na jídlo. Nikdy jsem nebyla sama. A to, jakoby vlastně určovalo ten propastný rozdíl mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Ve Zmijozelu si jel každý sám za sebe. Když jste se nenaučili se o sebe postarat, skončilo to pro vás tragicky. V Nebelvíru tady byli všichni pro všechny. Ačkoliv trochu mrzutě, kdykoliv jsem někoho požádala o pomoc, zvedl se a pomohl mi. Ve své bývaé koleji bych se nikdy ani neodvážila někoho o pomoc požádat.

   Další věc, která se také změnila byli moji přátelé. Kdykoliv jsem na chodbě potkala Narcissu, dělala, že mě nevidí. Možná, že to bylo tím, že se v její přítomnosti také často vyskytovala Bella. Viděla jsem, jak se Cissa postupně na svou starší sestru znovu upíná. V podstatě ale neměla na vybranou.

   Severuse Snapea jsem vídala jen občas, protože jsme teď už neměli téměř žádné společné hodiny. Snad ze všeho nejvíc mě ale bolelo to, že si ode mě na těch několika málo společných odsedl.

   V těch dnech po mém přeřazení mi byla největší útěchou Lily Evansová. Ukázalo se, že je nejen skvělá kamarádka a výborná studentka, ale že mě zároveň dokáže rozptýlit tak, jako nikdo na světě. Zlatá Lily.

   James Potter ji neustále otravoval pozváním na rande, až to jednoho slunečného odpoledne v polovině května nevydržela a kývla mu. Za dva týdny už spolu začali chodit a vypadali, že jim to vydrží věčně.

   Remus Lupin, který se ukázal ještě zamlklejší, než jsem si představovala se mi do nekonečna omlouval za to, že nikdy nic neudělal, když mě Sirius a James šikanovali. Byl prostě fajn.

   Ostatní obyvatelky Nebelvírské dívčí ložnice šestého ročníku se na mě dívaly skepticky. Možná, že nějak došly k názoru, že když jsem žila pět let ve Zmijozelu, muselo to ve mě zanechat nějaké následky. Například bych je mohla všechny zavraždit. Uvažovala jsem nad tím, že bych to udělala, pokud by nepřestaly s těmi kradmýmy pohledy, kterými mě neustále obšťastňovaly.

   Další příjemnou skutečností bylo, že jako na Nebelvírskou studentku se na mě kladou nižší nároky, než tomu bylo ve Zmijozelu. Nevěděla jsem, čím to je, ale najednou jsem neměla tolik práce s domácími úkoly. Dříve těžce vydřené body za práci v hodině jsem měla snadno získané pouze tím, že jsem se jednou dvakrát přihlásila. Učitlé, jakoby najednou nechtěli, abych se dřela všechno nazpaměť, jako jsem to dělala minulých pět let, ale spíš, abychom se učili formou poznávání.

   Jedno celé sluncem prozářené odpoledne jsme strávili v Zapovězeném lese, kde jsme s profesorkou Kimovou za zády pozorovali karkulinky. S profesorkou Prýtovou jsme už netrávili čas zavření ve sklenících ale vyráželi jsme ven do přírody a sbírali vzácné bylinky na rozlehlých školních pozemcích.

   A končně známky. Najednou jsem byla nejlepší v koleji. Všichni se divili a stěžovali si, že nic nestíhají. Dodělávali domácí úkoly dlouho do noci a já seděla v křesle a četla si mudlovské romány, nebo jim s úsměvem radila, co mají napsat. Tak uplynul celý rok a pak přišlo období, kdy jsme měli skládat OVCE.

***

„Nemá to cenu,“ Lily praštila s učebnicí o stůl, „Já se to prostě nenaučím. Čtu to už nejmíň po dvacáté a pořád si nepamatuju ani jméno toho kouzelníka, co založil ten požár.“

„Začíná na P.“ Napověděla jsem jí automaticky. Tohle opakovala už skoro celou hodinu, co jsme seděly v knihovně.

„No to já vím,“ postěžovala si, „Jenomže na to další písmenko si ne a ne vzpomenout.

„Pat, musím s tebou mluvit.“ Hlas, který jsem už rok téměř neslyšela, se mi ozval tiše za zády. Téměř jsem nadskočila leknutím.

„Severusi!“ otočila jsem se na židli, ale než jsem stihla cokoliv udělat, popadl mě za loket a odtáhl z knihovny pryč.

„Severusi, co se děje?“ naléhala jsem na něj, ale on se nezastavil, jenom mě dál táhl chodbou, až k jedné otevřené učebně. Vtáhl mě dovnitř a zavřel za námi dveře.

„Severusi, co se děje?“ zopakovala jsem.

„Pat, já jsem udělal hroznou hloupost.“ Zničeně se posadil na nejbližší lavici a svěsil ramena, „Od včerejška tě hledám, protože jsi v nebezpečí.“ Pohled jeho černých očí, jakoby mě přišpendlil na místě.

„Co se stalo?“ zopakovala jsem do třetice. Vstal a přistoupil ke mě. Neuvědomila jsem si, že couvám, dokud jsem nenarazila zády do zdi. Opřel se rukama o zeď nad mojí hlavou a podíval se na mě.

„Udělal jsem hroznou hloupost.“ Řekl.

„Co?“ vykoktala jsem, „Řekni mi co, můžu ti pomoct.“

„Mě už nepomůže nikdo,“ vztekle uhodil rukou do stěny a odvrátil se ode mě, „ale ty se musíš zachránit.“

„Severusi, řekni mi, co se stalo.“ Přikázala jsem pevným hlasem a pokusila se znovu získat ztracenou rovnováhu.

„Možná bude lepší,“ znovu se ke mě obrátil a vyhrnul si levý rukáv, „když se podíváš sama.“ Obrátil ruku dlaní vzhůru a já spatřila, že má na paži těsně pod zápěstím vytetované Znamení Zla.

„Severusi,“ vydechla jsem a zalapala po dechu. Střídavě jsem přejížděla pohledem z jeho tváře na jeho ruku a nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem udělal to první, co mě napadlo. Rychle jsem k němu přešla a objala ho.

„Pat,“ zaváhal, zjevně překvapený. Abych to překvapení rozehnala, pevně jsem se k němu přitiskla, „Pat, o mě teď nejde,“ objal mě také a šeptal mi do ucha, „Jde o tebe.“

„Pověz mi, co se stalo,“ požádala jsem ho a o kousek ustoupila.

„Jsi v nebezpečí,“ prohlásil znovu a výraz, který na okamžik ztratil svou přísnost se opět vrátil na jeho tvář, „Pán Zla se dozvěděl, že tě přeřadili ze Zmijozelu do Nebelvíru. S podrobnostmi se nezatěžoval. Myslí si, že bys mu mohla dělat špeha. Přikázal tě přivést až skončí školní rok.“ Znovu mi to vyrazilo dech.

„Kdo?“ vyšlo ze mě po chvilce ticha.

„Mám tě přivést já.“ Znovu odvrátil tvář a kousl se do rtu, „Proto musím zařídit, abys zmizela. Okamžitě, jak vystoupíš z vlaku se přemístíš na jiný kontinent, ne nepřerušuj mě,“ zvedl ruku v obranném gestu, aby mě zarazil, „Je maximálně důležité, aby ses přemístila několikrát. Aby tě nenašli.“

„Severusi,“ přes jeho naléhání jsem ho musela přerušit, „Co bude s tebou, jestli mě nepřivedeš?“

„Nevím,“ pokrčil rameny, „Ale nejspíš mě zabije. Na tom ale nezáleží. Tohle stejně není život, který bych chtěl žít.“

„Ne, to ti nedovolím!“ vykřikla jsem a chytila ho za ruku, „Půjdu s tebou. Budu klidně i Smrtijedka, jenom když tě to zachrání.“

„Ne,“ přerušil mě klidně, „Pat, já už se rozhodl.“

„Nedovolím ti to.“

Kapitola 2. – Za bílou maskou

   Když jsme se přemisťovali, chytila jsem se Severuse pevně za ruku. Bála jsem se. Byla to neuvěřitelná hrůza, která mi podrážela nohy. Byla jsem si téměř jistá, že kdybych stála sama, nedokázala bych se na nich udržet. Byla to moje druhá návštěva Pána Zla. Na paži mě pálilo čerstvě vytetované znamení a já se stále ještě neuvěřitelně bála. Přesto jsem svého rozhodnutí nelitovala. Severus byl naživu.

   V místnosti stálo několik dalších Smrtijedů, ale lord Voldemort nikde.

„Co se děje?“ zeptal se Severus nejbližšího.

„Půjdete s námi. Zasvěcení.“ Hlas Luciuse Malfoye. Při slově zasvěcení se otočil na mě.

„Chyť se mě,“ zašeptal mi do vlasů Severus. Chytila jsem se ho kolem pasu k dalšímu přemístění.

   Stáli jsme všichni na opuštěném náměstí. Doufala jsem, že třeba půjdeme hodně daleko, abych stihla ukonejšit svoje rozburácené srdce, to se však nestalo. Celá skupina skrytá kouzlem zamířila k jednomu z domů na náměstí. Vyrazili dveře kouzlem a vpadli dovnitř. Já, stále se pevně držíc Severuse, za nimi, jako poslední. Uslyšela jsem vyděšený křik a pak jsem uviděla tři mudly, krčící se na podlaze svého obývacího pokoje.

„Tak, kočičko,“ Bellatrix a její strašidelný hlas, „Teď je to jenom na tobě. Ale buď tak hodná, moc to neuspěchej.“ Věděla jsem, co po mě chce. Mám je mučit a pak zabít. Byli to dvě ženy a jeden muž. Manželé už dost staří a dívka, zřejmě jejich dcera, která mohla být stejně stará, jako já. Stáhla jsem si jediným pohybem masku z obličeje. Co mám teď dělat, bušila mi ve spáncích otázka a já si na ní nedokázala odpovědět. Co mám teď dělat?

„Ty nevíš, co s nimi, kočičko,“ Bella věděla, že to nedokážu. Věděla, že je nedokážu mučit, natožpak zabít. Proto ten spokojený tón v jejím hlase, „Ukážu ti to. Crucio.“ Místnosti šlehl červený záblesk a rozlehl se křik mladé dívky, svíjející se v záchvatu křečí na podlaze. Pak znovu ticho a jenom její zrychlené oddechování.

„Teď ty!“ přikázala Bella, a když jsem se neměla k pohybu, ztuhlá strachem, přešla ke mě a zvedla mi ruku s hůlkou, „Tak dělej, milá Pat, nemáme na to celou noc.“

„Pusť mě!“ obořila jsem se na ni a hrubě se jí vytrhla. Urovnala jsem si plášť. Kapuce mi sklouzla z hlavy. Bílou masku jsem držela v rukou. Podívala jsem se na rodinu krčící se na podlaze. Věděla jsem, že jsou dnes v noci odsouzeni zemřít. Nic, ani celý Fénixův řád, je nemohlo zachránit, natož pak já samotná. Ne, rozhodla jsem se, při pohledu do očí dívky, která stále zrychleně dýchala. Já si jejich smrtí ruce nezašpiním. Zvedla jsem hůlku s očima stále upřenýma do dívčiných očí, které se rozšířily strachem z toho, co přijde.

„Tak je to správně,“ slyšela jsem už ne tak nadšený Bellin hlas. Zavřela jsem oči, mávla hůlkou a přemístila se.

***

   V první chvíli jsem si myslela, že jsem to nestihla a někdo mě zabil. V tak absolutní tmě jsem se ocitla. Pak, když se moje oči začaly přizpůsobovat tmě, rozeznala jsem troje dveře a schodiště. Ocitla jsem se nepochybně v nějakém obytném domě. Rozhlédla jsem se pozorněji, ale v tu chvíli se dveře jednoho z bytů rozletěly a mě oslnilo silné světlo z hůlky, kterou mi někdo zamířil do očí. Zastínila jsem si obličej.

„Pat?“ ozval se překvapený hlas, „Pat Bennetová?“ ten hlas bych poznala i mezi stovkami jiných hlasů.

„Siriusi,“ zašeptala jsem a zhroutila se na podlahu.

***

„Pat, tak už se prober,“ ucítila jsem jemné popleskávání po tváři. Kolem bylo světlo a nade mnou se skláněla známá tvář.

„Sirius,“ vydechla jsem.

„Pat,“ oplatil mi a prohlížel si mě s vážným výrazem. Zjistila jsem, že ležím v měkké posteli a světlo sem prosvítá velkými okny.

„To ne,“ rychle jsem se posadila, Sirius tak tak stačil uhnout.

„Pat, co to má zmanenat?“ zeptal se rozčileně.

„Kolik je hodin? Musím rychle pryč,“ zazmatkovala jsem. Už mě začali hledat?

„Pat, co to znamená?“ Sirius mě pevně chytil za levé předloktí a vyhrnul mi dlouhý rukáv, takže znamení zla bylo dobře vidět. Nevěděla jsem, co bych mu na to odpověděla, tak jsem raději jenom odvrátila hlavu na stranu a kousla se do rtu, „Pat, ty ses k nim přidala? Jak jsi mohla?“ Ani na tohle jsem neuměla odpovědět. Ramena se mi roztřásla a já se rozplakala. Nikdy jsem ještě neplakala takhle upřímě, nikdy jsem si nepřipadala takhle bezmocná.

„Pat, prosím tě neplač,“ Siriusův přísný hlas. Pak jeho ruce na mých ramenou. Přitáhl si mě k sobě, „Neplač,“ zašeptal mi do vlasů, když mě obejmul, „Nějak to vyřešíme.“

„Ne, to nevyřešíme,“ vzlykla jsem, „Chtěli po mě, abych ty lidi zabila...“ zalikala jsem se mu do ramene, „Nemohla jsem. Nemohla bych jim ublížit.“

„Jistě, že bys nemohla,“ přisvědčil a trochu se ode mě odtáhl, „Pat, tak to je ten důvod, proč jsi byla poslední týdny ve škole tak zamlklá? To je ten důvod, proč jsi se nám celé prázdniny neozvala? Lily se o tebe bála. A já...“ na okamžik zaváhal, „Já se málem zbláznil strachy o tebe.“ Dořekl tiše.

„Promiň,“ zašeptala jsem a políbila ho. Netuším, jak k tomu došlo. Prostě jsem měla najednou ruce kolem jeho krku a líbala ho. Napřed vypadal překvapeně, ale pak na můj polibek odpověděl. Intenzivněji, než bych čekala. Přizpůsobila jsem se mu, takže bylo jednoduší se znovu položit, zatímco on se nade mnou skláněl.

   Ozvalo se zahoukání sovy. Otevřeným oknem vletěl dovnitř puštík. Sirius se otočil převzal od něj rudou obálku a podíval se na adresu. Pak dopis zmateně předal mě. Jakmile jsem se obálky dotkla, ozval se z ní hrozný křik. Křik mučeného člověka.

„Řekni jí, ať přijde,“ hlas v pozadí dopisu. Chladný a temný. Hlas Voldemorta.

„Ne!“ Severusův hlas plný bolesti a vyčerpání, „Pat, nechoď sem!“

„Jak chceš. Crucio.“ Znovu ten příšerný zvířecí křik.

Vykřila jsem také a upustila obálku, která po dopadu na zem ztichla. Znovu jsem se cítila, jakoby mi někdo vyrazil dech.

„Ne, Pat, já ti to nedovolím.“ Sirius mě chytil za ruku, když jsem vstala, „Nikam nepůjdeš.“

„Zabije ho.“ Řekla jsem tiše, „Nevezmu si na svědomí Severusovu smrt.“

„Nepustím tě tam.“ Řekl Sirius pevně a stiskl mi zápěstí.

„Pustíš,“ zašeptala jsem, protože jsem se už rozhodla, co udělám, „Zapomeň.“ Řekla jsem, s hůlkou namířenou na něj. Zapomeň, že jsem tu dnes byla. Zapomeň na všechno, co jsem ti řekla. Zůstal ohromeně stát, jak se jeho vzpomínky vytrácely. Další kouzlo, které jsem na něj použila bylo klidného spánku. Ten mu vydrží alespoň čtyřiadvacet hodin. Padl na postel s dokonale vyrovnaným úsměvem na tváři. Sklonila jsem se k němu, abych ho ještě naposledy políbila a pak jsem se přemístila.

***

   V místnosti smrdící zatuchlinou byli všichni. Bella, Malfoy, Avery, Lestrange, Greb a Goyle a spousta dalších. Také Severus ležící na podlaze. A on. Pán zla.

„Jsem, rád, že jsi se na nás přišla dnes podívat, Pat,“ řekl chladným, strojeným hlasem. V okolo stojící společnosti to prohlášení sklidilo smích.

„Nemělas...“ zachrčel Severus na podlaze. Rychle jsem si k němu přidřepla a zvedla ho do sedu, abych ho mohla naposledy obejmout, „Miluju tě,“ zašeptal mi do vlasů a stiskl mi zápěstí, „Tohle všechno je kvůli mě. Měl zabít radši mě.“ Zavrtěla jsem hlavou a pustila ho, abych se vzápětí mohla napřímit.

„Tak udělej to kouzlo, po kterém tak hrozně toužíš,“ vyzval mě Pán zla. Obrátila jsem se zpátky k Severusovi, který stále ještě ležel na podlaze.

„Zapomeň.“ Namířila jsem na něj hůlkou. Zapomeň na mě.

OBSAH

KNIHA 1. – NANCY

Kapitola 1. – Muka .............................................................................7

Kapitola 2. – 2:0 pro ni .................................................................... 21

Kapitola 3. – Kolem horké kaše ...................................................... 25

Kapitola 4. – Rozjíždíme to na plno ................................................ 34

Kapitola 5. – Ty nejhorší/nejlepší prázdniny vůbec ........................ 40

KNIHA 2. – MAJÁK

Kapitola 1. – A znovu dokola ........................................................... 67

Kapitola 2. – Je to jako se topit ve vlastní krvi ................................. 76

Kapitola 3. – Malý bezvýznamný háček ........................................... 88

Kapitola 4. – Jako v kafemlejnku ...................................................... 96

KNIHA 3. – MASKA

Kapitola 1. – Probuzení .................................................................... 105

Kapitola 2. – Za bílou maskou ......................................................... 109

Doporučená hudba:

Edith Piaf – L’accordéoniste

Tomáš Klus – Dopis

Mika – Happy endings

Lighthouse Family – High

You’re beautiful OST – What should I do

Glee – Smile (Charlie Chaplin Cover)