Kapitola 15. - Konec? Ale ne...
Další dveře, které po dalším točení otevřeli, byla komnata s obrovskou nádrží. Vedle ní ležela Hermiona, již měla v péči malá rusovláska, hrozně připomínající Lily. Hned vedle Hermiony ležela plavovlasá dívka, kterou Mellory nikdy neviděla a o kousek dál seděl na zemi Ron Weasley a tichounce sténal. Měl hrudník a ruce obalené chapadly mozku. Několik dalších takových plavalo v nádrži.
„Pomozte mu!“ vykřikla malá Lily, když uviděla nově příchozí. Vytáhli všechny do kruhové místnosti. Remus kouzlem oddělil mozek od Rona.
„Ginny, kde je Harry? Je ještě někdo s ním?“ Sirius se skláněl k malé Lily.
„Běželi pryč,“ vzlykla Ginny, „Já nevím, kde jsou. Vběhli do jiných dveří. Nevill mu šel na pomoc.“
„Takhle je nikdy nenajdeme.“ Siriusova tvář zračila zoufalství.
„Počkejte!“ napomenula je Mellory, „Poslouchejte.“ Vybídla je. Byly to jenom slaboučké zvuky, ale přesto někde kousek se ozíval vřískot a chladné hlasy.
„Mučí ho.“ Zašeptala Tonksová.
„Takhle to dál nejde.“ Mellory namířila hůlku směrem, odkud ty zvuky přicházely, „Bombardo maxima!“ vykřikla.
Výbuch protrhl stěnu. Za ní se dokořán rozlétlo několik dalších dveří. Vyhrnuli se jimi dovnitř. Sirius, Lupin, Moody, Tonksová a Kingsley. Mellory se jenom na okamžik zdržela, aby se ujistila, že Ginny a ostatní budou v pořádku.
Když vběhla dovnitř, byl už boj v plném proudu. Jediným mávnutím hůlky, zbavila Kingsleyho jednoho z jeho dvou protivníků. Druhým kouzlem srazila stranou mužě, který právě odzbrojil Moodyho. Příliš daleko, než aby mu mohla pomoct, zápasil Harry s Malfoyem. Rozeběhla se k němu. Pak zaslechla slabý výkřik. Kousek před ní - přibližně v polovině kamenných stupňů – se právě zhroutila Tonksová. Mellory zděšeně pozorovala, jak padá z jednoho kamenného stupně na druhý až dolů.
Jásavý vřískot, zamíhání černých vlasů. To Belatrix Lestrangerová jí srazila. Mellory proti ní vyslala odzbrojovací kouzlo. Belatrix však včas uskočila a obrátila se proti ní. Kouzla a jejich odražení se jenom míhala. Belatrix byla lepší. Mellory to věděla. Vždycky byla v kouzlech lepší.
„Bojuješ s nesprávným člověkem, Belo!“ Sirius zaútočil na svou sestřenici z boku, „Mell, miláčku jdi pomoc Harrymu, ano?“
„Jistě drahý.“
Rozeběhla se po kamenných stupních dolů. Při cestě kolem pódia s obloukem, kam se teď rychle přesouvali i Sirius s Belatrix, ještě zkontrolovala, jestli Tonksová, ležící na zemi dýchá. Dýchala.
Dříve, než se však Mellory podařilo dostat se k Harrymu a Nevillovi, objevil se tam někdo jiný. Přímo nad nimi se otevřely další dveře. Stál v nich Albus Brumbál, pobledlý vztekem. Za okamžik bylo po boji. Kromě jedné dvojice. Sirius a Bellatrix byli tak zaujatí bojem, že si Brumbálova příchodu nevšimli. Mellory sledovala, jak se Sirius vyhýbá Belatrixinu paprsku a vymívá se jí.
„No tak, snad se zmůžeš na něco lepšího!“ Další paprsek ho zasáhl přímo do prsou.
Mell v hrůze sledovala, jak padá z kamenných stupňů dolů, v jeho obličeji se zračil úžas. Pak propadl obloukem. Závěs na něm se rozvlnil, jako v divokém větru. Jenomže Sirius už na druhé straně ven nevypadl.
Mellory vykřikla. Nohy ji na okamžik přestaly polouchat. Jenom tam tak stála. Viděla, jak Harry běží k oblouku a jak ho Remus chytá za paže, aby mu zabránil se dotknout závoje. Viděla, jak se Belatrix nelítostně směje. A slyšela, jak se Harry hádá s Remusem.
„Nemůžeš dělat vůbec nic, Harry…“ říkal vlkodlak tiše, „…nic… Je pryč.“
„Není pryč!“ zaječel Harry, „Siriusi! Siriusi!“ Ve chvíli, kdy zahlédl Belatrix, se Lupinovi obrovskou silou vytrhl.
„Harry, ne!“ vykřikl Lupin, neschopný ho znovu chytit.
„To ona zabila Siriuse!“ zaburácel Harry, „Zabila ho a já teď zabiju ji!“ A už se dral za ní.
To všechno sledovala Mellory, jako v nějakém zvráceném snu. Neuvědomila si, že sbíhá po kamenných stupních do té chvíle, než ji Remus zachytil a odmítl ji pustit dál. Chvilku se mu vzpouzela, pak toho nechala. Posadila se na bobek a s rukama v dlaních zaštkala. Remus ji přinutil se znovu postavit. Plakal mu tedy v náručí, obličej v dlaních.
Mellory, nebyla chvíli vůbec schopná myslet. Když se ale její rozházené myšlenky vrátily zpátky do jakéhosi uspořádání, dospěla velmi rychle k rozhodnutí. Uvědomovala si, že to bylo jediné tak snadné rozhodnutí v jejím životě.
„Remusi,“ zašeptala.
„Jsem tady.“
„Remusi, pusť mě.“
„Zvládneš sama stát?“
„Ano. Jsem si tím jistá.“ Pustil ji, „Jsem si jistá vším, co dělám, Remusi.“ Pokračovala, „Nic není tvoje vinna, rozumíš? Děkuju, žes zůstal mým přítelem. Mám tě ráda.“
„Co je to za divné řeči? Nerozumím tomu.“
„To nic. Mám tě ráda.“
Rozeběhla se. Chtěl ji chytit za ruku, ale nepovedlo se mu to. Závoj se rozšuměl ozvěnami hlasů. Vítali ji.
Když jím proskakovala, uviděla bílé světlo. Ostatně pak už bylo jenom světlo.
Komentáře
Přehled komentářů
Ja plačem! Strašne smutné, ale som rada, že si to takto ukončila :)
ČEKÁM
(Aranel Anarion, 27. 10. 2009 22:02)
No tak, šoupni na ara-mir Kati!!! Prosim, prosím smutně koukám (i když to nevidíš)%)!!!
Mam skoro dopsanou další kapču k Dohodě!!!
Ale chci KATI!!!!!!!!!!!
Zase jeden konec
(Aranel , 26. 10. 2009 23:06)
A je tu konec! A konce já miluju a zároveň nenávidím, však mě znáš!!!
P.S. - Ale tu Kati chci. Nevykroutíš se!!!
copak to
(Alasëa, 18. 9. 2009 20:13)
Díky za věnování:-)
Hezkou povídku si vždycky ráda přečtu. Doufám, že plánuješ psát dál, bylo by škoda skončit.
jeffa.blog.cz
(Jeffa, 20. 1. 2012 21:36)