2. Kapitola - Černá psí hvězda
16. 7. 2009
„Už víš, ve které koleji budeš?“ prohodila Melinda, když společně s Quentine procházely kolem London Tower.
„Doma jsme měli jenom jednu.“ Odpověděla zamyšleně Quentine, „A v ročníku nás bylo pět. Čtyři kluci a já.“
„To muselo být dost hrozný, ne?“
„Já nevím, nikdy jsem nic jiného nepoznala.“
„No nás je v ročníku asi třicet a koleje jsou čtyři.“
„Já vím, říkali mi to. Jenom neumím ty názvy v angličtině pořádně vyslovit.“ U stánku si koupily zmrzlinu a pokračovaly dál do starého města, kde v jedné obzvlášť tmavé uličce vstoupily do hostince. U děravého kotle se to tam jmenovalo. Prošly výčepem a vyšly na zadní dvorek, kde stálo několik starých popelnic a byl tam neuvěřitelný svinčík.
„Někdo by měl Toma donutit, aby to tu uklidil.“ Poznamenala Melinda neadresně. Vytáhla hůlku a poklepala na několik cihel. Zeď zmizela. Místo ní tam te byla brána s nápisem Příčná ulice. Quentine to neudivilo. V Praze byla taky taková ulice.
Když si nakoupily, co potřebovaly a došly zpátky k dětskému domovu (nechtělo se jim se přemisovat), bylo už hodně pozdě večer. Vstoupily dovnitř a zjistily, že přímo před jejich očima probíhá hádka. Kluk, možná osmnáctiletý, s krátce zastřiženýma černýma vlasama stál s rukama v kapsách a odtažitě se dohadoval s ředitelkou ústavu.
„Snad se o sebe dokážu postarat sám, ne?“
„Ne.“ Odmítla, „Dokud vám není sedmnáct…“
„Sedmnáct mi bude za týden!“ přerušil ji netrpělivě.
„Dokud vám není sedmnáct,“ nenechala se ředitelka vyvést z míry, „legitimně vás musí mít někdo pod dohledem. Někdo, koho tím pověřilo ministerstvo kouzel. Vzhledem k tomu, že vaši rodiče odmítají přiznat, že jste jejich syn, je tím pověřen náš ústav.“ Ředitelka měla sevřené rty a mluvila neúprosným tónem, „A máte zakázané vycházky, pane Blacku. A vy dvě,“ ukázala na Melindu a Quentine, „Na co tak koukáte? Jděte si po svých.“
Poslechly ji.
„To se do toho vážně musíme převlíkat na každou večeři?“ postěžovala si Quentine.
„Povinný je to jenom v neděli.“ Usmála se vesele Melinda. Pak ale zvážněla, „Ale jestli ti záleží na tom, co si o tobě budou vychovatelky myslet, tak si to obleč.“
„Znáš toho kluka, co se tak hádal s ředitelkou?“
„Jo to je Sirius Black. Má narozeniny dvacátýho devátýho srpna, chudák.“
„A jeho rodiče se ho vážně zřekli?“
„Jo, on od nich utek už loni, ale pak ho donutili, aby se k nim vrátil na prázdniny. Patří k přívržencům, ty víš koho.“
„Aha.“
„Ne Sirius. Jeho rodiče.“
„Aha. Jo.“
„Víš přece, kdo je ty-víš-kdo.“
„Přibližně. Víš, u nás je teď moc složitá situace. Hlavně politicky. Jakto, že toho o tom Siriusovi víš tolik?“
„Chodí s námi do třídy. Já ti to neřekla?“
„Ehm… ne.“
„Aha, myslím, že je čas, abych ti řekla o lidech, se kterými strávíš tenhle rok.“
„Je vás tam hodně?“
„Je nás přiměřeně. Kluků je šest. Holky jsme tři. S tebou budeme čtyři…“
„Počkej, počkej,“ přerušila její dohady Quentine, „ Jak víš tak jistě, že půjdu do Nelevírbu?“
„Je to Nebelvír.“ Opravila ji Melinda.
„Jo. Tam. Jak to víš tak jistě?“
„Hrozně mi totiž připomínáš Lily.“
„To je kdo?“
„Ta třetí holka u nás v ročníku. Teda ta druhá, když má být po tvém. Myslím, že vy dvě se schodnete, i když…“ na chvilku se zamyslela, „Ona je průbojnější.“
„Pověz mi o ní ještě něco.“
„Až po večeři. Mám hlad.“
K jídlu byly zbytky od oběda. Quentine už na to byla zvyklá. Vzaly si talíře. Melinda se rozhlédla a pak bez zaváhání zamířila k osamělému stolujícímu v rohu jídelny. Sirius seděl daleko od všech a vzdorovitě žvíkal těstoviny, v tváři výraz naprostého znechucení.
„Ahoj,“ pozdravila ho Melinda a posadila se proti němu. Na Quentine vyzbylo místo v čele stolu. Sedla si tam. Sirius vzhlédl a trochu ucukl, když uviděl Melindu.
„Sakra,“ Ulevil si, „Už jsem zapomněl, jak vypadáš o prázdninách Meli.“
„To jsem na to vážně tak špatně?“ Melinda posmutněla.
„Ne. Sluší ti to, je to jenom tím nezvykem.“ Quentine měla cit pro to, poznat, když někdo lže. Drobné lži ostatních viděla každý den. Naučila se to ignorovat. Teď ale poznala, že potkala profesionálního lháře. Úkosem se na něj podívala, aby zjistila, jak se tváří. Měl obličej, jako neproniknutelnou masku.
„Ty vypadáš o prázdninách jinak, než ve školním roce?“ zeptala jsem se Melindy a obrátila svou pozornost k ní.
„Uvidíš.“ Dostalo se jí odpovědi.
„Já jsem Sirius Black.“ Napřáhl Sirius ke Quentine ruku.
„Já se jmenuju Quentine Marková.“
„Máš dobrou angličtinu, jak dlouho jsi tu?“
„Skoro dva týdny.“
„Řekl bych dva roky. No co. Máš zvláštní přízvuk. Nech mě hádat.“ Zamyslel se zřejmě v dobrém rozpoložení, „Ty jsi z…“ znovu zaváhal. Quentine nečekala zázraky a taky se jich nedočkala, „Budapeště?“
„Vlastně jsem z Prahy.“
„Aha. A to není blízko Budapeště?“
„Tak blízko, jako Londýn k Moskvě.“
„Co je to za zemi?“
„Československo.“ Quentine ho opravdu začínala nemít ráda. V lehčím slova smyslu.
„Aha! Tahle Praha!“
„Existuje jenom jedna.“ Quentine se zvedla.
„Ty už jdeš?“ zeptala se Melinda.
„Už nemám hlad.“
„Vždy ses toho ani nedotkla…“
„Přešla mě chuť. Uvidíme se na pokoji.“
Když Quentine vycházela z jídelny, slyšela, jak Melinda něco velice hlasitě vysvětluje Siriusovi. Debil, pomyslela si. Předtím jí ho bylo líto. Teď už vůbec.
„Doma jsme měli jenom jednu.“ Odpověděla zamyšleně Quentine, „A v ročníku nás bylo pět. Čtyři kluci a já.“
„To muselo být dost hrozný, ne?“
„Já nevím, nikdy jsem nic jiného nepoznala.“
„No nás je v ročníku asi třicet a koleje jsou čtyři.“
„Já vím, říkali mi to. Jenom neumím ty názvy v angličtině pořádně vyslovit.“ U stánku si koupily zmrzlinu a pokračovaly dál do starého města, kde v jedné obzvlášť tmavé uličce vstoupily do hostince. U děravého kotle se to tam jmenovalo. Prošly výčepem a vyšly na zadní dvorek, kde stálo několik starých popelnic a byl tam neuvěřitelný svinčík.
„Někdo by měl Toma donutit, aby to tu uklidil.“ Poznamenala Melinda neadresně. Vytáhla hůlku a poklepala na několik cihel. Zeď zmizela. Místo ní tam te byla brána s nápisem Příčná ulice. Quentine to neudivilo. V Praze byla taky taková ulice.
Když si nakoupily, co potřebovaly a došly zpátky k dětskému domovu (nechtělo se jim se přemisovat), bylo už hodně pozdě večer. Vstoupily dovnitř a zjistily, že přímo před jejich očima probíhá hádka. Kluk, možná osmnáctiletý, s krátce zastřiženýma černýma vlasama stál s rukama v kapsách a odtažitě se dohadoval s ředitelkou ústavu.
„Snad se o sebe dokážu postarat sám, ne?“
„Ne.“ Odmítla, „Dokud vám není sedmnáct…“
„Sedmnáct mi bude za týden!“ přerušil ji netrpělivě.
„Dokud vám není sedmnáct,“ nenechala se ředitelka vyvést z míry, „legitimně vás musí mít někdo pod dohledem. Někdo, koho tím pověřilo ministerstvo kouzel. Vzhledem k tomu, že vaši rodiče odmítají přiznat, že jste jejich syn, je tím pověřen náš ústav.“ Ředitelka měla sevřené rty a mluvila neúprosným tónem, „A máte zakázané vycházky, pane Blacku. A vy dvě,“ ukázala na Melindu a Quentine, „Na co tak koukáte? Jděte si po svých.“
Poslechly ji.
„To se do toho vážně musíme převlíkat na každou večeři?“ postěžovala si Quentine.
„Povinný je to jenom v neděli.“ Usmála se vesele Melinda. Pak ale zvážněla, „Ale jestli ti záleží na tom, co si o tobě budou vychovatelky myslet, tak si to obleč.“
„Znáš toho kluka, co se tak hádal s ředitelkou?“
„Jo to je Sirius Black. Má narozeniny dvacátýho devátýho srpna, chudák.“
„A jeho rodiče se ho vážně zřekli?“
„Jo, on od nich utek už loni, ale pak ho donutili, aby se k nim vrátil na prázdniny. Patří k přívržencům, ty víš koho.“
„Aha.“
„Ne Sirius. Jeho rodiče.“
„Aha. Jo.“
„Víš přece, kdo je ty-víš-kdo.“
„Přibližně. Víš, u nás je teď moc složitá situace. Hlavně politicky. Jakto, že toho o tom Siriusovi víš tolik?“
„Chodí s námi do třídy. Já ti to neřekla?“
„Ehm… ne.“
„Aha, myslím, že je čas, abych ti řekla o lidech, se kterými strávíš tenhle rok.“
„Je vás tam hodně?“
„Je nás přiměřeně. Kluků je šest. Holky jsme tři. S tebou budeme čtyři…“
„Počkej, počkej,“ přerušila její dohady Quentine, „ Jak víš tak jistě, že půjdu do Nelevírbu?“
„Je to Nebelvír.“ Opravila ji Melinda.
„Jo. Tam. Jak to víš tak jistě?“
„Hrozně mi totiž připomínáš Lily.“
„To je kdo?“
„Ta třetí holka u nás v ročníku. Teda ta druhá, když má být po tvém. Myslím, že vy dvě se schodnete, i když…“ na chvilku se zamyslela, „Ona je průbojnější.“
„Pověz mi o ní ještě něco.“
„Až po večeři. Mám hlad.“
K jídlu byly zbytky od oběda. Quentine už na to byla zvyklá. Vzaly si talíře. Melinda se rozhlédla a pak bez zaváhání zamířila k osamělému stolujícímu v rohu jídelny. Sirius seděl daleko od všech a vzdorovitě žvíkal těstoviny, v tváři výraz naprostého znechucení.
„Ahoj,“ pozdravila ho Melinda a posadila se proti němu. Na Quentine vyzbylo místo v čele stolu. Sedla si tam. Sirius vzhlédl a trochu ucukl, když uviděl Melindu.
„Sakra,“ Ulevil si, „Už jsem zapomněl, jak vypadáš o prázdninách Meli.“
„To jsem na to vážně tak špatně?“ Melinda posmutněla.
„Ne. Sluší ti to, je to jenom tím nezvykem.“ Quentine měla cit pro to, poznat, když někdo lže. Drobné lži ostatních viděla každý den. Naučila se to ignorovat. Teď ale poznala, že potkala profesionálního lháře. Úkosem se na něj podívala, aby zjistila, jak se tváří. Měl obličej, jako neproniknutelnou masku.
„Ty vypadáš o prázdninách jinak, než ve školním roce?“ zeptala jsem se Melindy a obrátila svou pozornost k ní.
„Uvidíš.“ Dostalo se jí odpovědi.
„Já jsem Sirius Black.“ Napřáhl Sirius ke Quentine ruku.
„Já se jmenuju Quentine Marková.“
„Máš dobrou angličtinu, jak dlouho jsi tu?“
„Skoro dva týdny.“
„Řekl bych dva roky. No co. Máš zvláštní přízvuk. Nech mě hádat.“ Zamyslel se zřejmě v dobrém rozpoložení, „Ty jsi z…“ znovu zaváhal. Quentine nečekala zázraky a taky se jich nedočkala, „Budapeště?“
„Vlastně jsem z Prahy.“
„Aha. A to není blízko Budapeště?“
„Tak blízko, jako Londýn k Moskvě.“
„Co je to za zemi?“
„Československo.“ Quentine ho opravdu začínala nemít ráda. V lehčím slova smyslu.
„Aha! Tahle Praha!“
„Existuje jenom jedna.“ Quentine se zvedla.
„Ty už jdeš?“ zeptala se Melinda.
„Už nemám hlad.“
„Vždy ses toho ani nedotkla…“
„Přešla mě chuť. Uvidíme se na pokoji.“
Když Quentine vycházela z jídelny, slyšela, jak Melinda něco velice hlasitě vysvětluje Siriusovi. Debil, pomyslela si. Předtím jí ho bylo líto. Teď už vůbec.
Komentáře
Přehled komentářů
Je to moc pekny a pravda,ze malo cizincu si uvedomuje kde je Praha,co je to za zemi a jestli vi,ze to bylo Ceskoslovensko,tak nevi,ze Ceskoslovensko BYLO a mysli si,ze porad je.To se jim pak tezko vysvetluje
:-)
Zajímavé...
(Aranel Anarion , 27. 10. 2009 12:33)
ale chci Kati!!!
(dělam reklamu)
http://aranelanarion.blog.cz/
Dobré
(Alasëa, 19. 7. 2009 21:30)Máš dobrou představivost, kam na ty nápady chodíš? Mě by to v životě nenapadlo, takhle to psát, i když v mém případě ani není divu.
Moc pekny
(Loryta, 23. 11. 2009 14:23)