5. kapitola - Hrozba ze tmy 2/2
Quentine stále neodpovídala, ale chytila Siriuse za ruku ve které nedržel hůlku a pevně mu ji stiskla.
V tu chvíli uviděli, co se to noří z podrostu.
Byl to vlkodlak. Obrovský a šedivý s vyceněnými zuby, které byly velké, jako dětské prsty. Zavrčel a popošel o další krok. Quentine uniklo tichounké zasténání. Tak to vypadá, pomyslela si, že do žádné soutěže nepůjdeme. Sirius, který jakoby uhodl na co myslela, jí na okamžik stiskl ruku pevněji a pak ji pustil.
Zaujal pozici ne nepodobnou té, ve které byl vlkodlak, a zavrčel. Bylo to spíš zvířecí zavrčení, než lidské. Znělo to trochu, jako zavrčení vlka, ale byl to přece jenom Sirius. Starý známý Sirius. Ten kluk, co si z ní dělal legraci, co se snažil vyslovovat česká sprostá slova, ten kluk, co uměl tak dobře tancovat…
Teď ale toho kluka moc nepřipomínal. Naopak. Vypadal tak nějak hrozivě. Nelidsky.
Vlkodlak i Sirius se pohnuli ve stejnou vteřinku. Quentine vykřikla. Pak se událo hrozně věcí najednou. Náhle tam nebyl Sirius ale obrovský černý pes, který se v krásném plavném letu zakousl vlkodlakovi přímo do krku.
Spadli na zem. Pes chňapl vlkodlakovi po mordě a ten mu na oplátku roztrhl tlapou bok. Pes zaskučel a zaťal tesáky vlkodlakovi do tlamy. Ten také zaskučel a znovu sekl drápy. Pes měl teď zadrápaný celý obličej, takže vlkodlaka pustil. Ten se rychle zvedl a rozeběhl se přímo proti Quentine. Ta zaječela a uhnula se nacvičeným pohybem. V tu chvíli znovu zasáhl pes. Hryzl vlkodlaka do jedné přední nohy a ten ho odhodil přímo na Quentine. Podruhé už uhnout nedokázala. Váha obrovského černého psa ji s drtivou silou odhodila na strom, kde se praštila do hlavy. Pes ale nezaváhal, rychle se zvedl a zaryl vlkodlakovi zuby do předloktí. Ten se mu vší silou vytrhl a s bolestným skučením a vytím utekl do lesa. Pes zůstal zhrouceně ležet na zemi. Quentine k němu rychle doběhla, dřív než se ho mohla dotknout, se proměnil zpátky v Siriuse.
„Quentine?“ zasténal a pokusil se posadit. Prudce se ale roztřásl a zhroutil se na zem.
„Lež.“ Nakázala mu Quentine, která se také třásla. Uvědomovala si, že se musí na něco soustředit, aby neupadla do šoku úplně. Už tak na tom byla dost bídně.
„Nesmíš…“ Sirius polkl, „Nesmíš to nikomu říct, rozumíš?“ Z rány na čele mu pomalu odkapávala krev, ale to nebylo to nejhorší.
„Komu bych to asi tak povídala.“ Zahučela netrpělivě Quentine, „Chyť se mě kolem krku, musím ti sundat tričko.“
„Ne…jenom… doběhni pro pomoc.“
„A nechat tě tady? Ani náhodou.“
„Rem…Ten vlkodlak se…vrátí.“
„S tím počítám. Chyť se mě kolem krku, sama tě neuzvednu.“ Poslechl jí. Rychle mu přetáhla tričko přes hlavu. Do háje, pomyslela si. Nahlas ale neřekla nic. Tři dlouhé rovnoběžné a zřejmě hluboké jizvy po vlkodlakových drápech se mu táhli od pasu až na hrudník.
Quentine vzala do ruky Siriusovo tričko a prudce trhla.
„Do hajzlu.“ Zaklela, když odmítlo povolit.
„Hů…hůlku.“ Poradil jí Sirius a Quentine si vzápětí vynadala, že ji to nenapadlo už před tím. Rychle hůlkou nařezala tričko na proužky a obvázala jimi Siriusovy rány. Když se ukázalo, že to nestačí, utrhla si napřed jeden rukáv a pak i druhý. Krev začala látkou okamžitě prosakovat. Quentine byla zoufalá.
„Siriusi mluv se mnou.“ Požádala ho. Neměla ponětí, kde jsou. K Hagridovu domku to mohlo být kilometry daleko.
„Zkus…kouzlo…“ navrhl Sirius, jako by jí četl myšlenky, „Škola je…na východ…“
„Jistě.“ Quentine se plácla do čela. Že jí to nenapadlo dřív. Položila si hůlku na dlaň a zašeptala, „Ukaž mi cestu.“ Hůlka se zatočila a ukázala sever. Východ byl tím směrem, kam předtím utíkali. To byl dobrý začátek, „Teď tě zvednu do vzduchu, ano?“ snažila se mluvit klidně a uklidňujícím tónem hlasu, „ Poletíš tak metr nad korunami stromů, protože bych se s tebou tady tím podrostem nevymotala.“
„Nepřichází…v…úvahu…“ Sirius se pokusil zavrtět hlavou, ale nepovedlo se mu to. Přesně v tu chvíli Quentine něco šťouchlo do ramene. Rychle se otočila. Za ní stálo to nejpodivnější stvoření, jaké kdy v životě viděla. Ale znala ho. Asi to nebyl opravdový kůň. Vypadal spíš, jako kostra koně potažená kůží. Taky měl blanitá křídla složená na bocích. Asi ho přilákal pach Siriusovy krve. Vídávala je v lesích. Nebyli pro ni ničím novým, i když většina lidí je neviděla.
„Te…testrál?“ Zadrhl se Sirius a Quentine si uvědomila, že jeho hlas zní každou chvíli slaběji. V dálce se ozvalo zavytí.
„Pomůžeš nám, viď.“ Poplácala zvíře po kostnatém čenichu. Jakoby v odpověď jí testrál znovu šťouchl do ramene.
„Siriusi, chyť mě kolem ramen.“ Přikázala pevným hlasem. Zavytí se ozvalo znovu, ale tentokrát mu odpovědělo druhé. Znatelně blíž, než to první.
„Ale…“
„Žádné ale. Chyť se mě kolem ramen.“ Sklonila se k němu a s velkou námahou ho vytáhla do stoje, takže většinou váhy teď spočíval na ní. Zapotácela se, ale zůstala stát. Byl tak těžký. Testrál, jakoby pochopil vážnost situace, se k ní natočil bokem a lehl si do trávy. Quentine pomohla Siriusovi se na něj obkročmo posadit a hned potom usedla za něj. Ve chvíli, kdy se Testrál zvedl a roztáhl křídla, Sirius se na ní zhroutil celou svou vahou. Quentine ho vší silou opřela dopředu a snažila se, aby z hladkého hřbetu nesklouzl. Jenom jednou jedinkrát letěla na testrálovi. Neměla ponětí, jak to zařídit, aby ani jeden z nich dvou nespadl.
Zavití se ozvalo skoro za jejími zády. Lekla se tak, že podvědomě pobídla testrála patami.
Když přistávali u Hagridovy boudy, James s Lily právě vycházeli z lesa a vedli s sebou jednorožčí mládě. Lily mu položila ruku na hlavu a Quentine si, i přes šok ve kterém se nepochybně ocitla, všimla, že James jí jakoby mimochodem svou rukou tu její přikryl a že Lily neucukla, ale nechala to tak, jak to bylo.
V dalším okamžiku se samozřejmě z nebe snesla Quentine se Siriusem na testrálovi. Quentine rychle sesedla a zavrávorala, když se Sirius zřítil přímo na ni. To už uslyšel Lilyin výkřik a jak se k nim blíží dusající kroky. To byl James. Rychle jí pomohl sundat Siriuse z testrála. Quentine zvíře rychle pohladila a ono odklusalo a po několika metrech opět odlétlo pryč, jakoby ani nic víc nečekalo.
Quentine podepřela Siriuse z druhé strany. Teď už to bylo mnohem lehčí, než předtím, protože většinu jeho váhy držel James.
„Co se to stalo?“ zahřměl přibíhající Hagrid, „Dejte ho sem, donesu ho na ošetřovnu.“ Rychle Siriuse chytil a zvedl ho, jako hadrovou panenku. Quentine, když teď zůstala stát bez ničeho, na co by se mohla soustředit, se šíleně rozklepala. V tu chvíli už k ní dorazila i Lily, které předtím uvazovala malého jednorožce k Hagridovu plotu.
„Quentine…“ vzala ji kolem ramen a objala ji, když viděla, jak se její kamarádka klepe, „to nic.“
„Co se stalo?“ zeptal se James a Lily Quentine pustila, aby mu mohla odpovědět. To byla ovšem nenapravitelná chyba.
„Vlkodlak.“ Podařilo se ze sebe vypravit Quentine před tím, než se jí zatmělo před očima a ona se zhroutila na zem.
„Vypadá hrozně.“ Quentine se pomalu probírala. Bylo to jako plavat hodně hluboko pod vodou a snažit se vynořit.
„Ty bys taky nevypadal dokonale, kdyby se tě právě někdo pokusil roztrhat na kousky. Jestli chceš, o příštím úplňku si to můžeme vyzkoušet. Náměsíčník mi může asistovat.“
„Jděte do háje, vy dva.“ Třetí hlas.
„Ale bude v pořádku, že jo?“ zeptal se znova ten první hlas, „Mám pocit, že být v mojí přítomnosti je pro ni zatraceně nebezpečný.“
„Spíš měla štěstí, žes tam byl.“ Ozval se druhý hlas, „Jinak by tu neležela. Přinejmenším ne v jednom kuse.“ Třetí hlas jenom zasténal.
„Ale bude v pořádku?“ ujišťoval se znovu úzkostlivě první hlas.
„Mluvili jsme s Lily s Madam Pomfreyovou ještě před tím, než ses probral.“ Znovu druhý hlas. Quentine si začala podvědomě k hlasům přidávat tváře. Ten, co mluvil, byl… ano to byl James, „A ta říkala,“ pokračoval, „že se musela praštit do hlavy a taky, že se pořádně vyděsila. Nevzpomínáš si na něco?“
„No, myslím, že do hlavy se praštila o strom.“ Sirius. To byl ten druhý hlas, „Když jsem na ní spadl. A vyděšená? Předtím, než na nás zaútočil,“ Znovu tlumené zasténání z místa, kde seděl třetí člověk. Quentine usoudila, že to bude Remus, „byla bílá, jako stěna, ale potom se chovala úplně klidně a příčetně.“ Na chvíli se odmlčel, „Možná až moc příčetně na tu chvíli. Madam Pomfreyová má asi pravdu. Byla k smrti vyděšená. Já jsem takovej vůl. Měl jsem si toho všimnout.“
„A cos měl asi tak dělat?“ James trochu nazlobeně, „Byl jsi zraněný.“
„Neměl jsem si nechat rozervat bok.“
„Promiň.“ Ozval se třetí hlas. Byl to Remus. Teď už si tím byla Quentine jistá.
„Ty buď laskavě zticha. Ty za nic nemůžeš.“ Zarazil ho Sirius. Quentine tomu poslednímu nerozuměla. Ostatně myslela si, že Remus je doma u své matky.
Napřed zamrkala a pak otevřela oči dokořán. Kolem bylo bílo. Ta neuvěřitelná bělost ji donutila znovu zamrkat. Ležela na ošetřovně. Ano o tom nemohlo být pochyb. Žádná jiná místnost na hradě nebyla tak čistě bílá a bez poskvrnky. Nadzvedla se v loktech.
„Quentine!“ zahřměl Sirius a usmál se. Ležel ve vedlejší posteli a přes nahý hrudník se mu táhla spousta obvazů, „Jak ti je?“ zeptal se starostlivě.
„Jde to.“ Její hlava proti tomu výroku ostře protestovala. Pokusila se mu úsměv vrátit, „Co se stalo?“ Na posteli vedle ní z druhé strany ležel Remus. Měl u ní postavený kyblík a vypadal neobyčejně zeleně.
„No, já si toho moc nepamatuju od chvíle, co mě Hagrid odnes do hradu.“ Pokrčil rameny Sirius a vzápětí se zašklebil. Zjevně neměl rány ještě úplně zhojené.
„Zato já si to pamatuju dost přesně.“ James, který seděl na židli mezi postelemi Siriuse a Quentine, tentokrát mluvil vážným tónem, „Lily jsi vyděsila a ani mě nebylo nejlíp, když ses mi zhroutila do náruče.“
„Omlouvám se.“ Pípla Quentine. V tu chvíli se James i Sirius rozesmáli.
„Ty se omlouváš za otřes mozku?“ hýkal smíchy Sirius, který vypadal, jako že neví, jestli se smát, nebo skučet bolestí, „A navíc ještě za svůj vlastní?“
„Asi jo.“ Uvědomila si svou chybu Quentine a přes neustávající bolest hlavy se rozesmála. Pak všimla, co má James na sobě.
„Co to je?“ zeptala se. Vypadalo to, jako červeno-žlutý hábit s chrániči na nohou a na rukou.
„Dneska je přece zápas ve famfrpálu. Čekám jenom, až se vy tři lazaři seberete a půjde se mnou.“ Znovu se usmál, „Počítám, že na hřišti už bude aspoň půlka školy. Za hodinu začínáme.“
„Obávám se, že já se dneska už neseberu.“ Ozval se mdlým hlasem Remus.
„A co ti je?“ zeptala se Quentine.
„Střevní chřipka.“ Usmál se a natáhl se po sklenici vody na nočním stolku. Quentine si všimla, že má na zápěstí čerstvě zahojenou jizvu.
„Co se ti stalo?“ zeptala se jen tak mimochodem.
„Ani nevím.“ Remus jí věnoval další unavený úsměv, „Asi jsem se řízl, když jsem krájel rajčata, ale všiml jsem si toho až po nějaké době.“ Quentine si pomyslela, že by neměla mít ani nejmenší podezření a Remusovi věřit, protože to byl jeden z nejhodnějších a nejmilejších kluků, jaké znala. Jenomže… Napadlo ji to náhle, jako blesk z čistého nebe. Ne. To byla přece hloupost. Ale stejně… Ta jizva vypadala opravdu, jako po kousnutí nějakým zvířetem a to, že Remus jezdí za maminkou každý měsíc. Tak pravidelně… A ten podivný rozhovor.
Quentine se z toho udělalo špatně, protože jí právě došla krutá pravda. Občas si přála, aby nebyla tolik inteligentní.
Zavřela oči a zvrátila hlavu zpátky na polštář. Proti její vůli jí uniklo lehké syknutí pochopení.
„Quentine, je ti něco?“ ptal se starostlivě tentokrát Remus.
„Jenom mě bolí hlava.“ Pokusila se mu úsměv oplatit, ale nějak se jí to nedařilo, „Tak co? Jdeme na ten zápas?“ obrátila se směrem k Jamesovi a Siriusovi.
„To nezáleží na panu Potterovi.“ Ozvalo se od dveří. Madam Pomfreyová vyšla ze své pracovny a zastavila se u jejich postelí.
„Prosím, madam. Nám už nic není, že ne Quentine.“ To byl Sirius. Nasadil znovu ten výraz, který Melinda nazývala oslňování a vrhl ho na madam Pomfreyovou.
„Ano.“ Na víc se Quentine nezmohla. Ne po tom, co jí právě došlo. Pokusila se ale na tváři vykouzlit výraz, který by naznačoval, že je zdravá.
„Dobrá, ale ani jeden z vás nesmí až do večera žádný alkohol, rozumíte?“ ušklíbl se madam Pomfreyová a odtrhla svůj pohled od Siriuse, který se na ní dosud – Quentine nemohla najít jiný výraz – svůdně (úchylně) culil.
Když Quentine se Siriuse vyšli všechny schody na tribunu (Quentine se znovu udělalo špatně a chvíli měla pocit, že se znova zhroutí), zápas právě začal.
„Pojďte! Držím vám místa!“ křičela na ně Lily a dotáhla je davem na tribuně až k malému volnému prostoru. Všichni Nebelvírští tam byli namačkaní, jako sardinky.
„Kdo to tamhle poskakuje na hřišti?“ zavolala Quentine na Lily, když i všimla těch malých postaviček. Melinda zakoulela očima a Lily se rozesmála.
„To je Connie a její roztleskávačky.“ Quentine to slovo znala jenom náhodou, protože ho kdysi viděla někde napsané.
„Proč tu jsou roztleskávačky, když všichni hráči i publikum je nejméně deset metrů nad zemí?“ zeptala se zvědavě.
„Zeptej se Connie!“ Lily jí musela křičet do ucha, protože právě v tu chvíli se hráči vznesli do vzduchu.
Přesně v tu chvíli byly vypuštěny míče. Madam Hoochová vyhodila Camrál a toho se okamžitě zmocnil jeden ze Zmijozelských střelců.
Quentine ještě nikdy neviděla zápas tak ostrý a tvrdý. Vzhledem k tomu, že byli v ročníku čtyři a ona byla jediná holky, se žádné podobné školní turnaje nekonaly. Jednou si s klukama famfrpál zahrála a několikrát je pozorovala, když ho hráli jenom tak pro zábavu. Nikdy ale nepoužívali takové věci, jako potlouky a odrážečské hole. Tahle hra byla mnohem tvrdší a nebezpečnější, než famfrpál u nich doma.
Lily vedle ní poskakovala na lavičce a byla úplně unešená atmosférou zápasu. Nebelvír vedl třicet k nule a řev jeho fanoušků se stále zesiloval. Quentine se najednou udělalo špatně. Musela se posadit na přeplněnou lavičku, aby se nezhroutila. Všechny okolní zvuky, jakoby někdo překryl vatou. Pak uviděla Jamese Pottera, jak se kus nad jejich tribunou naklání na koštěti, aby zachytil malý zlatý míček do ruky.
„Je ti něco?“ to na ní v hluku davu křičel Sirius, který stál za ní a tak si jediný něčeho všiml.
„Něco se stane.“ Zašeptala Quentine. Nemohl jí rozumět, ani kdyby křičela. Mluvila totiž česky.
„Cože?“ nastavil k ní ucho Sirius. Přesně v tu chvíli se ozvala strašlivá rána.
James prokličkoval mezi střelci, kteří si pohazovali Camrálem a dráždili tak Zmijozelské k nepříčetnosti. Rozhlédl se. Teď byla vhodná příležitost. Nikdo si ho nevšímal. Dokonce i ten tupec Warwick ho na chvíli spustil z očí. Pak jí zahlédl. Třepotala se na Nebelvírské tribuně a poskakovala v absolutním fanouškovském nadšení. Jeho zlatonka. Jediná, kterou si v životě přál skutečně chytit. Lily. Rozletěl se k ní, pak si ale uvědomil, kde je a vrátil se zpátky do přítomnosti. Pravá nefalšovaná zlatonka velká jako vlašský ořech se třepotala jenom kousek od násady jeho koštěte, natáhl se po ní.
Všiml si nečekaného pohybu dole na tribuně. Quentine, která stála vedle Lily se ztěžka posadila a vzhlédla k němu. Na okamžik se jejich oči setkaly. Byl to jediný krátký pohled, který stačil na to, aby James pochopil, že se stalo něco zlého. Znal Quentine sotva tři měsíce a už si ho dokázala získat jako málokdo. A tohle byl pohled plný hrůzy a zděšení. Viděl, jak se k ní sklání Sirius a něco na ní křičí. Jamesův nejlepší kamarád měl pro tu holku slabost. James to věděl. Potají si spřádal plány, jak je dát dohromady a měl v úmyslu do toho zasvětit i Lily. Sliboval si od toho víc. Možná, že by si pak mohli být bližší. Možná, že by pak na něj při každém setkání tak neječela. James sevřel prsty kolem zlatonky.
Quentine Siriusovi něco odpověděla. Zřejmě jí nerozuměl, protože se k ní sklonil blíž. A přesně v tu chvíli se stalo hned několik věcí najednou.
Do Jamese vrazil Clint Rogers. Jeho vlastní odrážeč. To by býval James ještě ustál. Jenomže další věc, která do něj vrazila, byl kácející se brankový stožár.
Všude křičeli lidé. Jistě. Před tím taky křičeli, ale to byl vítězoslavný jásot. Teď všichni ječeli hrůzou. Brankový stožár dopadl přímo doprostřed Nebelvírské tribuny a roztříštil jí na spoustu malých střepin. Ty se rozletěly do všech stran a zasáhly okolostojící. Quentine cítila, že má některý z nich vražený v břiše. Věděla ale, že je jedna z mála, kteří jsou schopni něco udělat. Obrátila se na Siriuse.
„Odveď prváky a druháky!“ zakřičela na něj. Zdál se nezraněný, ale vypadal k smrti vyděšený. Jenom přikývl. Quentine se rozhodla. Ona jediná byla schopná udržet si klidnou rozvahu. Všude kolem byli zranění lidé, kteří potřebovali pomoc. A tribuna hrozila každou chvíli úplným zborcením. Pokusila se udělat několik kroků. Nebylo to až zase tak strašné. Střep v břiše určitě nebyl jediný. Odhadovala to na to, že tam budou aspoň tři. Na černém kabátu, který měla na sobě – jak si s uspokojením pomyslela – nebude nic vidět. Prostě musíš vypadat, jakože víš, co děláš, dodala si v duchu odvahu. Přemohla bolest a přelezla trosky. Na druhé straně sténalo několik raněných. Nejhůř na tom byla Lily. Až najdu toho hajzla, co je za to zodpovědný, pomyslela si Quentine, zabiju ho. Pak ho vzkřísím a zabiju znova.
Lily měla ošklivé rány po celých zádech a rukách a Quentine, která ani nevěděla, jak se jí v ruce ocitla hůlka, poprvé použila hojivé kouzlo, které se naučila před sotva dvaceti minutami od madam Pomfreyové. Lily zamrkala a přestala sténat. Pak se napřímila.
„Pomoz mi.“ Požádala ji Quentine. Další na řadě byla malá holčička snad ze třetího ročníku, která měla rány po celém obličeji. Na tu Quentine také použila hojivé kouzlo. Cítila, že se bolest v jejím břiše zvětšuje a že jí rychle docházejí síly. Poslední tak vážně zraněný, že nemohl po svých odejít, byl Billy Weasley. Quentine se nad ním sklonila. Měl zlomenou nohu. Tu napravila jedním mávnutím hůlky a ruku rozedřenou do krve, tu napravilo druhé zamávání hůlky. Lily je oba rychle odváděla pryč. Quentine se cítila čím dál slabší. Nějaký zázrakem se jí přes trosky tribuny podařilo doklopýtat až ke zbytkům schodiště. Tam se chytila zábradlí a vyvrátila snídani. Spíš po zábradlí doklouzala, než došla téměř do poloviny, než jí došlo, že dál to už nezvládne.
Sirius běžel po schodech nahoru a bral je po třech. Co jsem to za idiota, pomyslel si, co se neumí poučit ze starých chyb. Ona se přece vždycky chová nejpohotověji, když je na tom nejhůř. Zahlédl o patro výš postavu úzkostlivě se přidržující zábradlí, jak pomaloučku schod za schodem sestupuje. Bohudík, byla další věc, která ho napadla, ještě je na živu.
Když doběhl na další odpočívadlo, Quentine stanula proti němu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, ale okamžitě mu bylo jasné, že to je zbytečná otázka. Byla bledá. Bledší, než tam v lese. Měla špatnou barvu, zpocené čelo námahou a strašlivě se třásla. V očích měla hrůzu. Všiml si tmavé skvrny na jejím kabátě a v duchu zaklel. Quentine se pustila zábradlí, kterého se až do té chvíle křečovitě přidržovala.
„Nic mi není.“ Řekla a pak se mu zhroutila do náruče.
Když se Quentine probrala, věžní hodiny zrovna odbíjely poledne a Sirius ji pokládal na postel na ošetřovně. Kolik je to minut, co jsem odtud odešla, napadlo ji bezděčně. Dvacet?
Zasténala, protože měla břicho jako v jednom ohni. Zamrkala, když madam Pomfreyová jedním mávnutím hůlky zvládla zatáhnout závěsy okolo její postele a zároveň jí sundat kabát a vyhrnout tričko. Sirius při pohledu na její břicho zasyčel. Střepy nebyly tři. Bylo jich šest.
„Tak vážné úrazy by se měly hlásit dopředu.“ Prohlásila pohoršeně madam Pomfreyová, „poslední dávku lektvaru proti bolesti jsem použila na pana Pottera.“
„Co je s Jamesem? Viděl jsem, že ho ten stožár zasáhl…“
„Má většinu žeber roztříštěných tak, že bylo jednodušší mu je odstranit, než se je snažit dávat dohromady.“ Odsekla madam Pomfreyová rozhořčeně, „ale než mu dorostou, velmi by trpěl. A já už nemám žádné další tišící prostředky. A ty střepy se musí vyndat, co nejdřív. Další lektvar proti bolesti budu mít zítra ráno. Slečno Marková, slyšíte mě?“ Quentine se nezmohla na nic víc, než na přikývnutí, „Ty střepy musí ven, souhlasíte?“ Quentine znovu přikývla, ačkoliv věděla, co bude následovat, „Takže to zvládnete, ano?“ Další přikývnutí. Quentine si tím tolik jistá nebyla, ale věděla, že nemá na výběr.
„Udržíte ji?“ zeptala se madam Pomfreyová Siriuse.
„Ano.“ Možná aby se ve svém rozhodnutí utvrdil, ještě navíc přikývl. Chytil Quentine za nadloktí a přitiskl jí je k tvrdě k posteli. Zrovna teď si připadal, jako ve zlém snu. Quentine se napjala jako luk, když madam Pomfreyová zamávala hůlkou a první střep hladce vyklouzl. Druhý šel špatně, byl zaklíněný. Pokaždé, když se madam Pomfreyové podařilo vytáhnout střep, zamávala nad ránou hůlkou a ta vzápětí srostla a zanechala o sobě jenom tenounkou bílou jizvičku.
Když skončili, Quentine byla bledá, zpocená a třásla se hůř, než osika.
„Myslím, že teď byste si měla odpočinout.“ Prohlásila madam Pomfreyová a rázně odpochodovala. Quentine už ani nepočítala, po kolikáté toho dne upadla do bezvědomí.
„Jasně, takže na oslavu mě asi nepustíte, co?“ to byl Jamesův hlas. Quentine to probralo z tichého bezvědomí.
„Ne, to teda nepustím, pane Pottere.“ Madame Pomfreyová.
„Chápu.“
„To, že vás nic nebolí, neznamená, že jste vyléčený.“
Quentine otevřela oči a posadila se v posteli. Nic jí nebolelo.
„Co se vlastně na tom hřišti stalo, už se to ví?“ zeptal se James, který jí napřed nevesele kývl na pozdrav.
„Zdá se,“ madam Pomfreyová, jakoby si vychutnávala chvíli, kdy je může napínat, „Že šlo o útok příznivců pána zla.“
„Cože?“ James na ní vytřeštil oči. Quentine si pomyslela, že snad ještě spí. Samozřejmě, že už o následovnících lorda Voldemorta slyšela. Ve škole panovala každé ráno atmosféra napětí. Co přinesou ranní noviny? Další zmizení? Útoky nemrtvých? Kdo včera zemřel? Bylo to cítit v každém rohu Bradavického hradu. Strach. Strach z temného pána. Strach z Voldemorta. Všichni se báli o své rodiny a o své přátele mimo školu. Jenomže smrtijedi v Bradavicích? To přece bylo nemožné…
„Jak to víte tak přesně?“ zeptal se James madame Pomfreyové.
„Nechali po sobě znamení, hochu.“ Přikývla roztrpčeně, „Ten sloup někdo přeřezal u úpatí a tam bylo také ve dřevě vypálené znamení zla.“
Quentine se otřásla. Tu lebku už viděla. V novinách byla spousta fotek, kdy se vznášela nad přepadenými domy. Přicházejí temné časy, pomyslela si. Špatné časy…
Komentáře
Přehled komentářů
Tak tohle je moc hezke, nemam slov...nebo ano? Ano!
Moc pekne a mela bys zkusit nejake povidky nekam posilat. Urcite by se naslo lidi, ktere by to zajimalo.
...
(Alasëa, 24. 8. 2010 12:12)To byl tedy rychlý spád! :-) A také skvělá délka... Úplně jsem při čtení zapomněla na čas!
...
(Loryta, 1. 9. 2010 21:16)