6. kapitola - Jak jinak
Quentine otevřela oči a zmateně zamrkala. Budík nezvonil, tím si byla jistá. Přesto už do pokoje pronikalo světlo z venku. Zaspala jsem! To byla její první reakce. Kruci, kruci, kruci. Chtěla vyskočit a rychle se obléct, doběhnout na první hodinu třeba bez snídaně, ale aspoň na čas, jenomže něco jí v rychlém startu z lůžka zabránilo. V nohách její postele leželo několik krabic. Co to…
„Quentine!“ dveře se rozletěly a Lily vešla dovnitř, s podnosem plným lákavě vypadajícího cukroví a se zelenočervenou šálou omotanou kolem krku, „Veselé Vánoce!“ zahlaholila.
„Lily!“ To se ozvala Melinda z postele nejblíže dveřím, „To si nemůžeš aspoň jednou v roce přispat? Nebo přinejmenším nechat nás ostatní?“
„Taky ti přeju Veselé Vánoce!“ Lily se rozesmála. Melinda něco zabručela a přetáhla si přikrývku přes hlavu.
„Kolik je?“ zeptala se Quentine a promnula si oči, „Nezdá se mi, že by bylo tak pozdě…“
„Není pozdě.“ Ozvala se potichu Melinda, „Je zatraceně brzo na vstávání.“
„Je skoro devět.“ Zářila Lily, „Dáš si keks?“
„Ráda.“ Quentine se natáhla pro cukroví ve tvaru stromku.
„Tak a teď budeme rozbalovat dárky!“ Lily se posadila na svou vlastní postel a zvedla první krabičku, „To je od mojí sestry.“ Lehce s ní zatřepala a pak roztrhla balicí papír, „Jasně.“ Pokývala smutně hlavou, „Růžová čelenka do vlasů od Hello Kitty.“
„Růžová?“ podivila se Quentine, „Tvoje sestra neví, že máš zrzavé vlasy?“
„Ví.“ Znovu smutné pokývání, „Proto mi poslala růžovou.“ Pak ale zvedla od balíčku hlavu a znovu se usmála, „Teď rozbaluješ ty.“
„Takže to zkusíme ještě jednou.“ Quentine se postavila rovně, „Dívej se na moje nohy,“ požádala Siriuse.
„S radostí.“ Souhlasil. Hodila po něm botou, která ležela nejblíže. Byla to jeho bota. Obratně jí zachytil a rozesmál se.
„Takže znova. Dívej se, jak se otáčím a pak to zkus napodobit.“ Byla to už jejich čtvrtá společná zkouška. Od poloviny listopadu to nebylo mnoho, ale Quentine si říkala, že je lepší něco, než nic. Měli prostě oba dva tak málo času. Kromě toho, že Quentine teď začala chodit s Lily na kroužek kouzelných formulí a profesor Křiklan ji pravidelně zval, aby se účastnila jeho večírků – také v doprovodu Lily – jim neustále přibývalo práce do školy. Nebylo by to jednoduché, ani kdyby se to Quentine učila ve svém vlastním jazyce, ale v cizím to bylo ještě složitější. Představovala si, jaké to bude na oficiálním zahájení taneční soutěže a už teď se jí dělalo špatně od žaludku, kdykoliv na to jenom pomyslela. A to byl jenom zlomek starostí, které si dělala. Věděla, že se to bude s časem už jenom zhoršovat. Taky jí dělala starosti Connie. Poslední dobou se už tolik neusmívala. Jednou ji na snídani Quentine přistihla nenamalovanou a bez make-upu. A nejhorší bylo, že už si nejméně dva týdny dělala všechny domácí úkoly sama. Nikoho nežádala o pomoc, dokonce se zapomínala usmívat na Siriuse. Quentine to dělalo starosti, ale jak se zdálo, nikdo jiný si ničeho nevšiml.
Quentine se roztočila v dvojité piruetě a pak s uspokojením sledovala, jak ji po ní Sirius téměř dokonale opakuje. Udělali oba dva pokrok. Byly tu už jenom jedna, nebo dvě části, které se jim v jejich sestavě nedařilo provést. Tedy přesněji jedna, která se jim občas povedla a jedna, která se jim nepovedla ještě nikdy. Kvůli tomu byla Quentine tak potlučená. Uprostřed valčíkové otáčky se měli pustit a pokračovat každý svou setrvačností k piruetě. Pak měl Sirius Quentine, která dělala piruety dvě, zachytit jenomže zatím jim to nevycházelo a Quentine pokaždé skončila za zemi, nebo se otloukla o tvrdé lavice, protože v rychlosti, jakou byla roztočená se prostě nedokázala sama zastavit.
„Takže znova, teď to zkusíme oba najednou a já se budu točit na druhou stranu, abychom si nacvičili začátek.“ Udala takt a oba se roztočili. Nestávalo se často, aby se jim nový prvek sestavy povedl hned na poprvé a tak teď zaznamenali úspěch. Sirius, se jako obvykle ihned ujal vedení a dokončil otočku. Quentine se rozesmála, i když nevěděla, čemu se vlastně směje. Po chvíli se k ní přidal a rozcuchal jí vlasy.
„Veselé Vánoce.“ Popřál jí.
Bylo to jednatřicátého prosince někdy odpoledne. Quentine se vracela ze školních pozemků, kde se byla podívat za Hagridem a zrovna zahýbala na schodiště vedoucí do sedmého poschodí, když se málem srazila se Sally.
„Ahoj!“ usmála se na ní. Měla dobrou náladu. Venku bylo mrazivo, ale krásně. Sníh jenom jiskřil a Quentine se zdálo, že na chvíli zapomněla na všechny svoje starosti.
„Hm… Ahoj.“ Sally, ta dobrosrdečná, mnohomluvná a usměvavá Sally, teď vypadala, jakoby si Quentine sotva všimla. Sally. Ta Sally, co nikdy nezkazila žádnou zábavu. Ta Sally, která jí tak srdečně třásla rukou, ramenem, hlavou, čímkoliv, co jí právě přišlo pod ruku, když se s Quentine potkala. Ta Sally teď kolem Quentine přešla s prázdným výrazem v očích. Quentine se za ní rozeběhla a chytila ji za předloktí. Chtěla si s ní popovídat. Vyměnit si nejnovější drby a podobně. Ten dotek Sally zřejmě probral z její apatie. Rychle ucukla, jakoby se spálila a stáhla si přes odhalené zápěstí rukáv hábitu. I tak si Quentine všimla velké podlitiny na jejím předloktí.
„Co je?“ vyštěkla Sally, jakoby si teprve teď uvědomila, že tam Quentine je.
„Co se ti stalo?“ Quentine vyděšeně zírala na její ruku. Sally ji pro jistotu schovala za záda.
„To tě nemusí zajímat.“ Ušklíbla se. Pak se na okamžik zarazila a úšklebek z její tváře zmizel, „Promiň,“ zabučela, „Upadla jsem a…praštila se o zábradlí na schodech.“
„Tak… se brzo uzdrav.“ Quentine si byla naprosto jistá, že jí Sally lže, ale nevěděla, co má dělat.
„Hm…děkuju.“ Sally se otočila a pokračovala ve svém bloumání. Quentine došla po několika dalších schodištích až do Nebelvírské společenské místnosti a tam se posadila ke krbu. Bylo tu prázdno. Většina studentů ještě řádila venku na školních pozemcích. Do oken bubnovaly očarované sněhové koule a Quentine se při tom zvuku dobře přemýšlelo.
Sally. Její kamarádka Sally se chovala nadmíru podivně. To samo o sobě mohlo mýt řadu jednoduchých vysvětlení. Sally se mohla s někým pohádat, ačkoliv si Quentine nedokázala představit Sally, jak se s někým dohaduje. Mohla mít špatnou náladu, nebo dokonce depresi. Nikdo přece nedokáže být nadšený a asertivní celých dvacet čtyři hodin denně a tři sta pětašedesát dní v roce. Někde si taky musí vybýt svůj vztek a smutek. Ano. To asi bude to nejjednodušší řešení. Quentine kývla hlavou.
Pak tu byl ještě ten problém s Remusem. On to pravděpodobně nebyl problém. A i kdyby byl, nebyl to Quentinin problém. Ovšem neustále se tím v duchu zabývala. Bylo to už skoro čtrnáct dní, co byl Remus naposledy „za maminkou doma“. Samozřejmě, že si Quentine dávala pozor, aby si zjistila, jestli je úplněk. Byl. Tím se jí potvrdila její teorie. Nenáviděla pomalu sama sebe. Věděla ale, že si bude muset s Remusem dříve, nebo později na tohle téma promluvit, protože jinak vybuchne. Jenomže, jak začít takový rozhovor. Čau, hele jsi vlkodlak? To jí nepřipadalo zrovna moc vhodné. Ani milé. Remus, jak ho znala, byl milý a tichý hoch. Možná až trochu příliš tichý na někoho, kdo trávil většinu času v přítomnosti Siriuse Blacka a Jamese Pottera. Quentine věděla, že funguje trochu, jako nárazník. Mezi nimi dvěma i mezi nimi a ostatním světem. Remus, tichý, milý Remus.
Nepamatovala si, že by usínala, ale když otevřela oči, ve společenské místnosti byl rozhodně větší hluk, než předtím.
„Drahoušku,“ zahučel jí u ucha hlas. Quentine skoro nadskočila, jak se lekla. Rychle se v křesla narovnala a rozhlédla se. Do ucha jí hučela Melinda. Quentine si řekla, že to měla asi očekávat. Kdo jiný taky. Vzápětí jí James vtiskl do ruky skleničku se zažloutlou tekutinou. Quentine zamrkala.
„Já radši moc nepiju.“ Namítla, „A kromě toho, neměl by ses spíš snažit opít Lily, než mě?“ Podávala mu skleničku zpátky. Mávnutím jí odmítl.
„Jenom pěkně do dna. Začátek nového roku se musí oslavit.“ Pak trochu posmutněl, „Lily se vypařila do dívčích ložnic. Jediné místo, kam se za ní nedostanu.“
„Tak to teda ne.“ Quentine do sebe obrátila celou skleničku najednou. Bylo to silné šampaňské. V duchu si udělala poznámku, že musí najít toho, kdo do něj přimíchal vodku a uškrtit ho, „Jdem pro ní.“ Popadla Melindu za ruku a vydala se ke schodišti.
„Říkalas, že nepiješ!“ křikl za ní obdivně James.
„Řekla jsem, že radši nepiju, ne, že to neumím.“ Zahučela si pro sebe a slyšela, jak se Melinda, která za ní povlávala, rozhihňala.
Bylo to už možná hodinu po půlnoci. Společenská místnost byla skoro vylidněná. Na jedné pohovce leželi naskládaní Quentine, Remus, James i Lily. Sirius měl dost rozumu, aby se nepokoušel na pohovku určenou původně pro dva vmáčknout a tak teď ležel na zemi, s obličejem zabořeným v koberci. Melinda se zmateně opírala zády o pohovku. To jí ale nezabránilo v tom, aby se kývala, jakoby nedokázala už ani ležet rovně. Quentine šťouchla Jamese do žeber.
„Teď už víš, proč radši nepiju?“ zamumlala. Přinutit rty se pohybovat bylo nečekaně složité. Vydat srozumitelný zvuk ještě složitější: Když se zvedala, shodila Remuse na podlahu. Když se snažila ho přetáhnout na koberec, mále se při tom přizabila, ale pak konečně nějakým způsobem vystoupala po schodech do dívčích ložnic a padla na postel. Oblečená a v botách, ale to jí teď bylo absolutně ukradené.
„Quentine pro Krista pána a sedni si.“ Sirius se válel v křesle, „Jsem z tebe nervózní.“
„Ale je to už zítra, copak ti to nedochází?“ Quentine přecházela sem a tam po společenské místnosti před krbem.
„Vždyť o nic nejde.“ Namítla Melinda, která si na předložce krbu pohrávala s cizí kočkou.
„Jo, je to jenom začátek a hlavně je to jenom soutěž.“ Přidala se k ní Lily, „Kdyby šlo někomu o život, tak neřeknu, ale takhle…“
„Jenomže vy to nechápete, já měla vždycky slabé nervy.“ Quentine se otočila na patě a pokračovala v přecházení sem a tam, „Jestli se nepozvracím, bude to zázrak.
„Ale prosím tě. Jamesi, zesil to rádio.“ To se znovu ozval Sirius. Quentine nepřestala přecházet sem a tam, ale zaposlouchala se také do znělky. Všichni teď poslouchali rádio a četli noviny. Mohl za to lord Voldemort.
„Dobrý večer, milí posluchači.“ Hlasatel byl zjevně ve špatné náladě. To nebylo dobré znamení, „Rád bych vás přivítal u vysílání rozhlasu Kouzelná Evropa, mateřské společnosti, ze které pocházejí taková rádia, jako BBC a Svobodná Evropa. Je neděle 15. ledna 19 hodin.“ Na chvíli se odmlčel, zazněla znělka, ale to už moderátor znovu pokračoval, „Kouzelníci v jedné ze zemí sovětského bloku se rozhodli jednat. Je to právě jedna z nejzápadněji položených zemí. Česká republika, která se postavila uchvatitelskému Rusku na odpor. Co se to tam děje a jak situace vypadá, nám přímo na místě poví náš zpravodaj. Georgi, jsi tam?“ Quentine si nepamatovala, že se zastavila. Jenom věděla, že její nohy už se nepohybují.
„Ano, Charlie, jsem tady.“ zapraskal v rádiu hlas zdeformovaný vzdáleností.
„Jak to tam vypadá?“ zajímal se moderátor Charles.
„Dost bledě. Dnes dopoledne asi tak kolem deváté hodiny se tady u pomníku svatého Václava na největším náměstí Prahy začali shromažďovat lidé. Byl tu dav, studenti i staří lidé, kouzelníci i mudlové. Všichni prostě dohromady, bylo to několik tisíc lidí. Přišli sem, aby uctili památku Jana Palacha, oběti komunistického režimu, ale když se několik kouzelníků pokusilo položit k soše svatého Václava květiny, byl celý dav náhle napaden příslušníky státní bezpečnosti. Já jsem tady byl celou dobu a sledoval situaci a můžu vám říct, že jsem měl sto chutí se k demonstrantům přidat. Policisté používali skutečně nevybíravé metody, jako slzný plyn a vodní děla. Viděl jsem také několik ošklivě zbytých lidí, jednoho jsem dokonce pomáhal odnést do nemocnice. Jsou tu už i první zatčení. Mezi nimi jsou i čtyři kouzelníci, kteří se odmítli přemístit a opustit tak svoje mudlovské přátele.“
„A můžeš nám říct, co je to za kouzelníky, Georgi?“
„Ano, tak to vám můžu sdělit úplně přesně. Jedná se o velmi mladé lidi, tři z nich jsou ještě studenty, jeden je tedy o několik let starší. Mám i jejich jména, ovšem nejsem si jistý, že je přečtu správně. Jedná se tedy o tyto mladíky: Jiří Kromach, Martin Wolf, Karel Štěpánek a Pavel Grim-Marek. To je pro tuto chvíli všechno, co vám zatím můžu říct. Loučím se s vámi z Václavského náměstí v Praze.“
„O situaci v Československu vás budeme nadále informovat, teď už ale k dalším zprávám.“
James rádio znovu ztišil a podíval se na Quentine, která se sesunula na nejbližší pohovku a schovala obličej do dlaní.
„Ty znáš ty lidi?“ drsný Siriusův hlas ji trochu probral. Měla na chvíli pocit, že se ocitla v transu. Cítila, jak se posadil vedle ní a položil jí ruku na rameno. Zakývala hlavou, napřímila se a zhluboka se nadechla.
„Jiří, Martin a Karel.“ šeptala, přesto to bylo slyšet, „Jsou moji spolužáci. Pavel… Pavel je můj nevlastní bratr.“ pohybem ruky zarazila jejich otázky, „Je o tři roky starší, než já. Naši ho adoptovali, když mi bylo osm. Ale už nejméně tři roky jsem ho neviděla. Od té doby, co odešel ze školy, se s ním už nevídám. A kluci…“ znovu zabořila obličej do dlaní, „Měla jsem tam být s nimi… Co si to namlouvám, sem přece nepatřím. Měla jsem tam být s nimi. Moje jméno měli číst v rádiu taky.“ poprvé za celou dobu, se cítila úplně bezradně. Poprvé nevěděla, co má dělat. Tak se rozplakala.
Komentáře
Přehled komentářů
Jak jsem nedockava, tak alespon ctu porad dokolecka to, co uz napsane je. Kdyby's nekdy nasla cas "ve svem preplnenem diari" :-D mrkni se prosim te na
http://www.povidky-lusi.estranky.cz
Vim ten nazev tech stranek je trochu okopirovany, ale me nic lepsiho nenapadlo. Vcera jsem tam dopsala prvni pribeh, ma asi jenom 8 kapitol. A mam tam dve jednorazovky. Casem tam toho mozna pridam vic. Alespon uz vim, jak je tezke najit inspiraci a neco na stranky pridat. Jinak ti tu napisu neco, co uz budu opakovat snad po sty :-D Moas moc hezke povidky :-D
Juuu
(Loryta, 23. 9. 2010 21:46)Juuu...:-D To je moc hezke a ta historie v tom je taky sikovna :-D Jen tak dal. Nemuzu se dockat dalsi kapci. Az ti vyjde kniha koupim si ji jako prvni :-D
...
(Alasëa, 8. 9. 2010 19:58)
Tyjo, nečekala jsem, že to ještě svážeš s historickými událostmi a přiblížíš tak do příběhu ještě více ČSR. On na to asi člověk není z cizokrajné literatury zvyklý... :-)
Jen tak mimochodem, už se těším na tu taneční soutěž, pokec Quentin s Remusem a Sallyino tajemství. :-D
...
(Loryta, 2. 10. 2010 12:21)