Povídky

„Tome ! Mám pro tebe novinku.“ Simír se příjemně usmíval, když v pátek ráno přicházel do práce.
„Mám se bát ?“ Tom seděl na své židli v kanceláři. Byl jeden z posledních červnových dnů a začínalo být už opravdu teplo. „Nemusíš. Není to nic strašného. Jenom si zítra trochu přivstaneš.“
„Zítra je sobota. Jdu do práce.“
„Nejdeš právě sis vzal oficiální volno.“
„Ale…a na co ?“
„Víš,“ začal Simír ze široka, „Andrea tvrdí, že si potřebuje aspoň jeden den pořádně odpočinout…“
„Přejdi k věci.“ Pobídl ho Tom.
„…takže to znamená, že zítra ráno v šest odjíždíme s Aidou do zábavního parku a ty jedeš s náma.“
„Jedu s váma ?“ Nechápal Tom, „Jako zdravotnice, nebo školní dozor ?“
„Jedeš s náma, jako hodnej strejda, kterej si občas udělá čas na dítě svýho parťáka.“ Simír vyloženě zářil.
„Máš to dobře vymyšlený,“ Vyčetl mu Tom, „Hodíš mi na krk svojí čtyřletou dcerku a pojedeš se vozit na řetízkáč.“
„Přesně tak jsem to myslel.“ Simír se schoval za hromadou papírů.
„Kde to vlastně je ?“
„Někde u Mnichova. Myslím.“
„To budeme muset vstávat hodně brzo.“
„Aida vstává pravidelně v šest, takže v půl sedmý se pro tebe stavíme.“

V 11:30 v zábavním parku nedaleko Mnichova:

„Aido ! Stůj ! Kam to letíš ?“ Park neměli projitý ještě ani z půlky, když malá Aida uvolnila sevření drobné ručičky a rozeběhla se k vyhlídkové věži.
„Tak, to teda ne.“ Prohlásil Simír, „Mám závrať, když doma vyměňuju žárovku na štaflích. Ta nejdu.“ Aida se zatvářila zklamaně a začala popotahovat.
„Já tam s tebou vylezu.“ Nabídl se Tom.
„Stlejda Tom !“ Zajásala dívenka a znovu se rozeběhla ke konci fronty.

Věž :

„Podívej se.“ Tom zvedl Aidu do vzduchu k okýnku, aby pořádně viděla. Na okamžik se odvrátil od přístupové cesty, když dával pozor, aby prcek nespadl a to byla chyba. V okamžiku, kdy malou Aidu postavil na zem, dostal něčím tvrdým do hlavy. Zřítil se k zemi. Nedokázal tomu nijak zabránit. Uslyšel výstřel, pravděpodobně do vzduchu a zděšené výkřiky. Uviděl, jak ho muž v černém plášti s kapucí, který ho něčím praštil, překračuje. Pak se všechno ponořilo do tmy. Tomovi přišlo, že to netrvalo ani pár vteřin. Cítil, jak ho někdo pleská po tváři a tiše šeptá jeho jméno.
„Tome…Tome prober se.“ Tom s námahou otevřel oči. Skláněla se nad ním nějaká žena, nebo snad dívka ? Když se mu na okamžik podařilo zaostřit, uviděl záblesk jedovatě zelených očí.
„Bohudík, že žiješ.“ Prohlásila, „Jak se cítíš ?“
„Jde to.“ Jeho hlava proti tomu výroku ostře protestovala. Tom se napřímil na loktech a pozorně se na dívku podíval. Měla světle popelavé vlasy. Znal ji. Kdysi… . Rozhlížela se kolem.
„Chovej se nenápadně.“ Poradila mu a otočila k němu obličej.
„Alice !“ Tom zalapal po dechu, „Co tu děláš ?“
„Docela dobře jsem se bavila,“ prohlásila a mírně se ušklíbla, „Před deseti minutami mě pozval do kina řidič vláčku. A pak mi to zkazili oni.“ Kývla hlavou k malé skupince mužů strategicky rozmístěných po celé vyhlídkové věži.
„Kdo je to ? Co chtějí ? A kde je Aida ?“ Tom si všiml, že v jejich středu se na něčem dohadují dva muži. Jeden maskovaný v černém plášti s kapucí. Ten mě praštil, pomyslel si Tom. Kolem obvodu věže se na zemi krčili všichni návštěvníci.
„Aida je v pořádku. Stará se o ní Joshua.“ Alice si ho zkoumavě prohlížela, „Kdo jsou to nevím. A myslím, že se právě dohadují na tom, co chtějí. Myslíš, že by ses dokázal postavit?“
„Myslím, že možná jo.“
„Odlákáš pozornost, slyšíš ?“ Tom na ni pořád zíral. Neviděl ji už dva roky, když nepočítal fotky a ona se téměř nezměnila. Jenom vypadal mírně unaveně a pohuble. Taky se vůbec neusmívala, „Tome, přestaň na mě civět, jako na ducha, ano ?“ ozvala se.
„Jak ses tu objevila ?“
„Říkala jsem, že jsem chůva, ne ? Tak tady plním svojí povinnost. Obávám se, ale, že po dnešku mě vyhodí. Tak nějak přitahuju problémy. A teď k plánu.“
„Kdo je to ten Joshua ?“
„Je mu třináct a je tady se mnou a svými dvěma mladšími sourozenci a teď už mě nech konečně domluvit.“
„Poslouchám.“
„Odlákáš pozornost. Potřebuju, aby se deset vteřin soustředili jenom na tebe.“ Prohlásila, „Zaměř se na toho v černém.“
„Dobře.“ Přikývl Tom, „Co budeš dělat ty ?“
„Mám zbraň.“ Vesele se usmála, „Vyjednávání pak půjde mnohem líp.“
„Dobře, kdy mám začít ?“
„Teď.“ Alice se pohybovala až neuvěřitelně rychle a nenápadně. Tom se postavil, i když jeho hlava prudce protestovala. Nenápadně se přidržel zábradlí. Nechtěl, aby na něm bylo vidět, že téměř omdlévá bolestí v hlavě.
„Hej !“ křikl na skupinku uprostřed a upoutal tak na sebe pozornost všech přítomných, „Jak dlouho nás tu ještě hodláte držet ?“ zeptal se prostě.
„A hošan si hraje na hrdinu.“ Byl to ten muž, který se před chvílí dohadoval s mužem v kapuci, „Možná, že bysme mu měli trochu pocuchat tu jeho fasádu.“ Muž v kapuci však před něj natáhl ruku a zabránil mu tak v dalším postupu.
„Tak dlouho, jak bude třeba.“ Prohlásil. Tom mu neviděl do tváře, ale jeho hlas byl sytě hluboký a kdybyste ho uslyšeli v temné uličce, utíkali byste hodně, ale hodně rychle.
„Tak to asi sotva.“ Ozval se tiše dívčí hlas. Alice stála za mužem v kapuci a malou pistolí mu mířila na hlavu, „Všichni odložte zbraně.“ Řekla, tentokrát už nahlas, „Nebo pocuchám fasádu jemu.“ To, co se pak stalo, se stalo, tak rychle, že si Tom nebyl schopen nikdy později vybavit, jak to přesně proběhlo. Muž v kápy se otočil dozadu. A najednou Alice klečela na zemi, lapala po dechu a muž v kapuci jí tiskl k hlavě její vlastní zbraň. Kápě mu spadla. Byl to asiat možná čtyřicetiletý, ale velice hezký s šikmýma oříškově hnědýma očima. Vlasy měl uhlově černé ostříhané na krátko. Sklonil se k Alici, která pořád vypadala strašlivě otřeseně.
„Bojuješ jenom na efekt, dítě.“ Zašeptal jí do ucha tak, že to všichni slyšeli a přitlačil jí ústí pistole na zátylek hlavy. Alice zanaříkala a sklonila se, co nejvíc k podlaze, „Zmiz.“ Přikázal jí asiat. Pak se plynulým pohybem otočil a namířil zbraní na Toma, „A ty se taky ztrať.“ Tom viděl, jak se Alice po čtyřech plazí pryč. Pomalu se vydal za ní. Slyšel, jak asiat mluví k ostatním:„Teď už mi věříte ?“ ptal se. Přestal ho poslouchat. Alice se mezitím schovala za jednu z masivních dřevěných laviček. Posadil se vedle ní. Viděl, jak schovala obličej do dlaní, aby neviděl její slzy.
„Alice… . Jsi v pořádku ?“ zeptal se. Jenom zavrtěla hlavou. To bylo to nejhorší, co mohla udělat. Uslyšel policejní houkačky a zároveň hučení vrtulníku. Věděl, že policie toho moc nezmůže, protože muži teď měli téměř dvacet rukojmích z nichž více, než polovina byly děti. Tom vzal Alici za ruce a násilím jí je odtáhl z obličeje. Byla křídově bílá a měla pevně sevřené rty. Po tvářích jí stékaly tiché slzy. Třásla se. Tom už lidi v takovém stavu několikrát viděl. Stávalo se to po autonehodách. Alice byla v šoku. Chytil ji pevně za ruce.
„Alice, poslouchej mě. Co se stalo ? To tě tak vyděsil on ?“ Přikývla. Měla ruce studené, jako led, „ale proč ? Vždyť tobě se to stává, že ti někdo míří pistolí na hlavu.“ Další přikývnutí, „Tak proč ses tak lekla ?“
„On…“ zašeptala Alice. První úspěch, pomyslel si Tom, protože se jí do tváří začala vracet barva. I když to byla nezdravě zelená, „Já…já ho…já ho znám.“ Tom uvolnil sevření na jejích rukách.
„Znáš ho dobrém, nebo ve zlém.“
„Znám…“ trochu se zakoktala, „znám ho v tom nejlepším.“
„Jak to myslíš ?“ Tentokrát ji popadl za ramena a musel se hodně ovládat, aby s ní nezatřepal.
„Neviděla jsem ho pět let.“ Zašeptala Alice, „Myslela jsem si, že je mrtvý.“ Odvrátila obličej od Toma a znovu si ho schovala do dlaní. Pustil její ramena.
„No tak.“ Chlácholil ji, ale nedokázal se přinutit udělat něco jiného. Pohladit ji po vlasech. Obejmout ji… . Tak dlouho ji neviděl, že zapomněl, jak se v její přítomnosti cítí. Jenom se na ni smutně díval.
„Kdo je to ?“ zeptal se po chvilce.
„Musíme se postarat…“ zašeptala znovu, „Aby pustili všechny děti dolů.“
„Kdo je to ?“
„Já…nedokážu jim to říct, ale ty bys mohl…“
„Alice, posloucháš mě ? Kdo je ten muž ?“ Podívala se na něj. Pořád ještě měla ve tváři křídový odstín. Ale ty obrovsky zelené oči… . Tom odvrátil pohled první, „Jestli nechceš, abych to věděl, stačí říct…“
„Je to muž z mojí minulosti.“ Přerušila ho, „Učil mě. Kdysi pracoval pro Interpol. To je všechno…“ zhluboka se nadechla, „…co ti teď dokážu říct.“
„Co mám udělat ?“ zeptal se prostě.
„Stoupneš si a řekneš jim, aby pustili děti dolů a nechali si jenom dospělé. Myslím, že někteří rodiče budou na tvojí straně. Dokonce bych řekla, že tě podpoří.“
„Ano.“ Přikývl a chystal se postavit, když ucítil, jak ho Alice chytila za ruku. Něco ho v ní kovově zastudilo.
„Pro štěstí.“ Prohlásila. Tom se nepodíval, co mu dala. Postavil se a zhluboka se nadechl.
„Hej !“ Znovu na sebe upoutal pozornost skupinky uprostřed.
„Ahá ! Náš hrdina !“ Ozval se muž, který před tím navrhoval pocuchání fasády, „Je to nový trik, jak rozptýlit naší pozornost ? Kde máš tu svojí krásku ?“
„Není to trik.“ Odpověděl Tom chladně, „Mám návrh. Pusťte děti pryč.“ Z koutů a ode všech stěn se ozvalo souhlasné přizvukování dospělých.
„Jo pusťte je pryč.“
„Má pravdu.“
„Je to rozumný nápad.“
„Vážně si myslíš, že bych byl tak hloupej ?“ Ušklíbl se muž, „A co bych z toho měl ?“
„Když mi umožníte mluvit s policií zaručí vám beztrestný odchod.“ Tahle myšlenka Toma napadla před malou chvílí. Stiskl pravou dlaň ve které stále ještě svíral dárek od Alice.
„Aha !“ muž se šíleně rozchechtal, „A to si myslíš, že tě policejní prezident poslechne ?“
„Ano, to si myslím.“ Přikývl Tom klidně. Cítil, jak se mu kov zařezává do dlaně. Bylo na něm cosi, co mu pomáhalo se koncentrovat. Na upřeném pohledu asiata, který stál vedle rozchechtaného muže bylo naopak něco…přinejmenším znepokojujícího.
„Ale.“ Muž se najednou přestal smát, „Nejsi ty ňákej zasranej polda.“ Tom doufal, že ho to nenapadne. Nepřikývl, ani nezavrtěl hlavou. Jenom tam tak stál. Téměř slyšel, jak Alice tiše sykla. Muž kývl na muže, kteří stáli Tomovi nejblíž.
„Vytlučte mu ty jeho blbý nápady z hlavy.“ Přikázal. Než si Tom stačil uvědomit, co se děje, dostal herdu do břicha a pak další za krk. Kolenem dostal ho někdo prašti do obličeje. Upadl na zem. Někdo do něj kopl a znovu a znovu. Cítil, jak mu z nosu teče krev.
„Nechte ho být !“ Alice vstala. Byla pořád ještě bílá, jako stěna a celá se třásla. Napůl vzteky, napůl možná bolestí, „Nechte ho být !“ zaječela znovu. Tom dostal další kopanec do žaludku. Věděl, že pomalu ztrácí vědomí.
„Nechte ho být.“ To se tiše, sytě hlubokým hlasem ozval asiat, „Už má dost. Jeho nápad nebyl zase tak špatný.“
„Nebyl zase tak špatný ?“ Parodoval ho muž, který před tím mluvil s Tomem, „Jak to proboha myslíš, Wai Lingu.“
„Tak jak to říkám.“ Wai Ling vzal muže kolem ramen a popošel s ním o kousek dál.
„Tome ! Tome !“ Alice ho popleskávala po tváři. Neprobíral se, „Tome ! Nenech mě v tom samotnou.“ Spíš horečně šeptala, „Nemáte trochu vody ?“ obrátila se na mladou ženu, která k ní byla nejblíž.
„Ano, samozřejmě. Tady.“ Podala jí velkou láhev. Alice ji otevřela a napila se pak jí trochu nastříkala Tomovi na obličej. Rychle otevřel oči.
„Co to…“ pokusil se posadit, ale najednou se chytil za žebra, „jau.“ Velice neslušně zaklel.
„Zůstaň na zemi.“ Doporučila mu Alice a kapesníkem, který někde vyhrabala, mu otírala krev z obličeje a pak mu ho podala. Tom viděl, jak se zhluboka třikrát nadechuje. Věděl, co chce udělat.
„Ještě ne.“ Chytil ji za ruku, „Počkej, jak se dohodnou.“ Neprotestovala. Znovu si k němu přiklekla, sebrala mu kapesník z ruky a pomáhal mu zastavit krvácení nosu.
„Takže.“ Asiat se na ně dva otočil. Alice rychle odvrátila obličej, „Dohodli jsme se na tom, že pustíme všechny děti do patnácti let, ale napřed nám musí být zaručen volný odchod. Spojíme vás s mužem, který se s námi snaží vyjednávat. Vy.“ Ukázal na Toma, „Pojďte sem.“ Tom se znovu pokusil posadit. Zamrkal bolestí a zůstal ležet. Alice se znovu několikrát zhluboka nadechla.
„Já půjdu.“ Prohlásila a vypadala opravdu pevně rozhodnutá, když vstala. Tom cítil, jak mu pevně stiskla rameno, když vstávala.
„Chtěj Simíra.“ Zašeptal jí. Jemně přikývla, jako že rozumí a aniž by se rozhlížela kolem, vykročila za asiatem.
=>

Simír stál pod věží a čekal, až mu Aida s Tomem zamávají. Náhle, bez varování uslyšel z věže výstřely. Pak se ozvaly zděšené výkřiky. Rozeběhl se ke vchodu od kterého prchal dav návštěvníků, ale bezpečnostní pracovník ho předběhl.
„Nahoru nikdo nesmí, pane.“
„Ale já tam mám dceru a parťáka !“
„Nesmíte tam, pane, dokud vám to nedovolí policie.“
„Já jsem policista.“ Simír se horečně přehraboval v kapsách, „Komisař Simír Gerchán, dálniční policie.“
„Smím vidět váš průkaz ?“ Pracovník bezpečnosti vypadal neoblomně. Simír se přestal prohrabovat v kapsách.
„Bohužel, jsem ho asi zapomněl doma, ale na tom nezáleží…“
„Záleží na tom, pane.“ Bezpečnostní pracovník mu pokynul, „Pokud nemáte průkaz, že na horu smíte, ustupte si laskavě za tu čáru.“ Simír ho poslechl. Věděl, že nemůže nic dělat. Pracovník bezpečnosti měl své rozkazy. Za nedlouho se přihnala policejní auta se zapnutými majáčky. Někdo něco hlasitě vykřikoval do megafonu a dav čumilů včetně Simíra byl zatlačen ještě o kus dál. Jejich místo zaplnili muži ze zásahové policie v maskách, helmách a neprůstřelných vestách. Trvalo to chvíli, když k davu za policejní páskou přistoupil muž v obleku. Vypadal vyčerpaně a sklesle.
„Je tu prosím,“ Promluvil do davu, „Mezi vámi nějaký Gerchán ? Komisař Simír Gerchán ?“
„Ano ! To jsem já !“ ozval se Simír překvapeně, „Co se děje ?"
„Chtějí vás jejich vyjednavači.“
„Cože ?“
„Pojďte za mnou, prosím.“ Simír nadzvedl pruhovanou policejní pásku a vykročil za mladíkem v obleku. U policejního auta mu mladík mlčky podal telefon. Simír si ho váhavě přiložil k uchu.
„Haló ?“ řekl nejistě.
„Kdo je to ?“ na druhém konci se ozval ženský hlas, „Jsi to ty, Simíre ?“
„Ano.“ Znejistěl, když zjistil, že mu žena na druhé straně tiká, „Kdo je to ?“
„Prudence Montgomeryová.“ Hlas na druhé straně se ztišil, „Víš, Alice Retnová, ale říkej mi Prudence. To je teď moje jméno.“
„Alice ?!“
„Prudence !“
„Dobře, promiň.“ Simír si byl vědom, že všichni kolem ho pozorují, „Co tam děláš … Pru ? A je Aida s Tomem v pořádku ?“
„Jsem tu na výletě. Ano oba jsou celkem v pořádku. A oni mají…návrh.“
„Kdo oni ?“
„Ti, co nás tu přepadli.“
„Mají návrh ? Jaký ?“
„Pustí všechny děti dolů, když jim zaručíte volný odchod.“
„A co udělají, když na to nepřistoupíme ?“
„Počkej.“ Simír slyšel, jak se na to ptá. Někdo se na ní surově rozkřičel. Byl slyšet tupý úder a jak se Alice zajíkla bolestí. „Al…Prudence ?“ Simír zaklepal do mluvítka vysílačky.
„Když na to nepřistoupíte,“ Ten hlas, který teď křičel do telefonu byl mužský a neuvěřitelně nepříjemný. Kolem Simíra se rozhostilo ticho, jak všichni poslouchali, „Pokud to zkusíte odmítnout, odkrouhnem toho šmíráckýho policajta a tu jeho krasotinku s nim.“ Někdo na druhé straně položil telefon. Všichni kolem Simíra se hlasitě nadechli. Mladík v obleku k němu přistoupil a vzal mu vysílačku z ruky.
„Co chtějí ?“ zeptal se.
„Pustí dolů všechny děti, když jim zaručíme volný odchod.“
„Na to nemůžeme přistoupit.“ Prohlásil muž v neprůstřelné vestě, který před chvílí vztekle praštil svou helmou o zem, „Nechají si dospělé a pak nás budou dál vydírat.“
„A co Tom ?“ rozkřikl se na něj Simír, „A Ali…Prudence. To je chcete jenom tak obětovat ?“
„Nemůže dovolit, aby zabili toho policistu a tu dívku.“ Prohlásil klidně mladík v obleku.
„Věřte mi.“ Prohlásil velitel zásahovky, „Není jiná možnost.“
Těsně vedle nich zabrzdilo černé auto se zatmavěnými okýnky. Hned, jak zastavilo vyskočila z něj hbitě jakási ženská a rychle přistoupila k Simírovi a oboum mužům.
„Dobrý den.“ Prohlásila věcně a podávala Simírovi ruku. Nepotřásl jí s ní, jenom na ní zíral.
„Alé !“ žena vypadala nadšeně, „My už se známe. Vy jste ten milý pán od dálniční policie. Viděli jsme se před dvěma lety. Pamatujete se ?“
„Kdo by se nepamatoval.“ Zahučel Simír. Právě tahle žena mu před dvěma roky zakázala aby se dál míchal do případu na kterém tenkrát pracovala Alice, „Vy jsem od Interpolu, že ?“
„No, ano !“ žena přímo zářila. Vesele zatleskala, „Takže proč jsem tu.“ Začala, „Chci vám říct, že máte splnit veškeré požadavky, které budou mít.“
„Takže na tom pracuje Alice ?“ zeptal se Simír.
„Alice ? A kterou Alici máte na mysli ?“
„Agentka Retnová.“
„O to ne. Ta už přece nepracuje.“
„Nepracuje ? Ale je tam nahoře.“
„Tak to je jenom její věc.“
„Počkejte.“ Zarazil ji mladík v obleku, „Vy nám tu říkáte, že máme splnit všechny jejich požadavky ?“
„No ano, samozřejmě. Splňte jejich požadavky a my se postaráme o zbytek.“

=>

Když se Alice zeptala, co když policie nepřijme, dostala tvrdý úder do žaludku, hlavní vůdce jí vyrval z ruky telefon a zařval do něj její a Tomův rozsudek smrti. Ji mezitím popadli pod rameny dva muži a vlekli ji zpátky na její místo.
„Převezmu si jí.“ Hluboký sytý hlas. Jediná věc, kterou doufala, že neuslyší. Wai Ling ji vzal pod jedním ramenem a vedl ji dál.
„Hajzle.“ Podařilo se jí procedit mezi zuby. Cítila, jak jí na okamžik stiskl paži silněji. Došli k Tomovi sedícímu na zemi. Wai Ling ji pustil a odešel zpět k hloučku kolem telefonu.
„Co udělají ?“ zeptal se Tom Alice, když si sedala.
„Nevím,“ zavrtěla smutně hlavou, „Ale jestli nepřistoupí na ty podmínky, tak tihle nás zabijí.“
„Slyšel jsem...“
„Co tvoje žebra ?“
„Bolí.“ Mírně pokrčil rameny, „Teď s tím nic neudělám. Co ty ?“
„Nevím,“ znovu zavrtěla hlavou.
„Přijali to !“ vykřikl v tu chvíli kápo teroristů a vyslal do vzduchu dvě pusy, „Všechny děcka sem.“ Alice vyskočila a rychle doběhla kousek ke třem dětem, které se krčily na lavičce a mezi sebou drželi Aidu. Něco jim chvíli tiše šeptala, dokud ji jeden z mužů samopalem nedonutil, aby od nich odstoupila. Ještě, než Aida sestoupila po schodech, zamávala Tomovi na rozloučenou. Zamával jí taky a pokusil se vyčarovat na tváři něco, jako srdečný úsměv. Snad ji nevidí naposledy.
„Vypadáš, jako by se ti chtělo na záchod.“ Prohlásila Alice a posadila se vedle něj. Tom se přestal nuceně usmívat, „Takhle je to lepší.“
„Co bude dál ?“ zeptal se Tom, když poslední dítě zmizelo na schodišti.
„Nevím.“ Pokrčila Alice rameny a smutně se usmála, „Ale dostali jsem odtud ty děti a to je úspěch.“ Čekali asi pět minut, ale nemluvili spolu. Tom cítil, jak jakési neviditelné napětí roste. Najednou se ozval výstřel. Někdo vystřelil. Alice zareagovala neuvěřitelně rychle. Vykopla dopředu a převrátila tak lavičku, která stála před nimi. Okamžitě se k nim přidalo několik lidí. Z nejbližšího okolí. Střílelo se všude kolem.
„Počkej tady.“ Přikázala Alice Tomovi a nenápadně se rozeběhla k další lavičce. Byla už téměř uprostřed cesty, když se najednou zastavila a napřímila. Tomovi došlo na co zírá. Wai Ling na ni mířil pistolí. Stáli tam malá dvojice, které si nikdo nevšímal. Potom asiat vystřelil. Alice se ohlédla za ní ležel muž, který se jí právě chystal praštit do hlavy. Podívala se zpátky na Wai Linga. Mírně pokývl hlavou a pak se vrhl do boje…proti svým vlastním lidem. Alice běžela dál po obvodu věže skloněná téměř v pravém úhlu převracela lavičky, aby se bylo za co schovat. Když doběhla zpátky k Tomovi, nikdo už u něj neseděl. Všichni se rozmístili za jiné lavičky.
„Co to mělo znamenat ?“ zeptal se Tom, „To tě jako netrefil ?“
„Ne.“ Zavrtěla Alice hlavou, „Nikdy neminul. Ani jednou.“
„Tak co to znamená ?“ V tu chvíli Wai Ling tryskem přeskočil mezi ně za lavičku a začal mířit ven mezerami mezi dřevy. Druhou rukou podal Alici její zbraň.
„Přesuň se kousek do prava.“ Přikázal jí pevným hlubokým hlasem. Alice pistoli mlčky přijala a přikrčená se rozeběhla k vedlejší převrácené lavičce. Byla už téměř u ní, když se nedaleko ozvaly výstřely. Alice se chytila za levé nadloktí a zapadla za lavičku. Za chvíli se od tamtu však ozvaly výstřely a Tom usoudil, že asi bude v pořádku.
Teroristé byli pomalu rozprášení. Na schodech se ozval dupot, dovnitř se vřítila zásahovka a za nimi i Simír.
„Tome !“ zavolal.
„Já jsem tady.“ Ozval se Tom zpoza lavičky.
„Je ti něco ?“ zeptal se Simír a pomáhal mu vstát. Tom se chytil za žebra, ale dokázal se postavit. Wai ling mluvil s velitelem zásahovky. Pak v doprovodu dvou mužů zmizel na schodech. Alice šla téměř hned za nimi a Tom se Simírem je následovali. Když sešli dolů, viděli, jak Wai ling hovoří s ženou od Interpolu. Alice netrpělivě podupávala nohou u východu. Jakmile Tom se Simírem vyšli ven, vrhla se k nim.
„Jsi v pořádku ?“ zeptala se Toma, podepřela ho pod druhým ramenem a nenápadně zrudla.
„Budu.“ Odpověděl jí, „A ty ?“
„Jde to.“ Zatímco si Tom nechával prohlížet u sanitky žebra, měl možnost pozorovat zvláštní výjev. Wai ling přistoupil k Alici a pozdravil ji. Alice mu vrazila facku.
„Málem jsem dostala infarkt.“ Zaječela, „Z tebe.“ Následovala další facka. Pak se mu Alice nečekaně pověsila kolem krku, „Tak ráda tě vidím.“ Řekla.
„Naposled jsi na mě taky křičela.“ Připomněl jí Wai lig a přitiskl ji k sobě.
„Asi jsem se nevyjádřila dost jasně.“ Prohlásila Alice a mírně se od něj odtáhla, „Ráda tě vidím živého.“
„To já tebe taky.“
„Řekli mi, že jsi zemřel v akci před půl rokem.“
„Byl jsem na tak přísně utajované misi, že ani moji příbuzní nevěděli, že žiju. Jak ses měla ty? Myslím po tom, co tě vyhodili.“
„Ušlo to, docela dobře jsem se bavi…“ Alice najednou strnula uprostřed pohybu a chytila se za levé nadloktí. Teprve teď si Tom všiml tmavší skvrny na červené halence.
„Alice, co je ti ?“ Wai ling ji chytil pod rameny a velice pomalu ji vedl k sanitce. Alice vypadala, jako v transu. Ušla asi pět kroků a pak se Wai Langovi zhroutila do náručí. Zvedl ji a rychle vykročil k ošetřovatelům. Byla děsivě bílá se zavřenýma očima a vypadla, jako nějaká obří hadrová panenka. Doktor, který Toma ošetřoval ho silně rýpl do žebra. Bolest byla tak veliká, že Tom v jediném okamžiku ztratil vědomí.
=>

„Dobře, jsme domluveni slečno Retnová.“ Tom velice pomalu otevřel oči. Chvilku bylo všude kolem něj bílo. Pak se najednou všechno zaostřilo a on si uvědomil, že leží v nemocničním pokoji. Vedle něj byla druhá postel na které seděla Alice. Měla už znovu zdravou barvu a byla plně oblečená. Místnost právě opouštěl mírně obtloustlý muž v obleku, s černým kufříkem a v doprovodu dvou bodygardů.
„Ahoj.“ Pozdravila Toma Alice a usmála se na něj.
„Alice,“ zasténal. Nevypadala, že by pro ní jeho reakce byla nečekaná, „Co tu děláme, proč vždycky, když se objevíš, málem přijdu o život a kdo byli ti chlapi ?“
„Takže, odpověď na tvou první otázku je,“ Alice se znovu tak hezky usmála. Tom už zapomněl, že se umí tak hezky usmívat, „Tohle je nemocnice. Myslím, že si domyslíš, co tu děláme. Tu druhou otázku vynecháme a ta třetí…“
„No ?“ naléhal Tom a nespouštěl oči z její tváře.
„Vypadá to.“ Tentokrát se Alice neusmála, „že opět pracuju pro Interpol.“
„Ty z toho nemáš radost ?“ Tom byl poněkud zaražený tím, že vypadá tak posmutněle.
„Ne.“
„Proč ?“
„Zdejší šéf se mě chce zbavit.“
„Co to znamená ?“
„To znamená, že po zítří ve dvě odpoledne odlítám.“ Sklonila hlavu.
„Kam ?“ Jediné slovo, na které se zmohl. Alice se zhluboka nadechla.
„Do New Yorku…“ zašeptala. Pak, jako by hledala podporu dodala, „Myslela jsem si, že mě pošlou někam dál.“
„Někam dál ?“ Tom na ni zíral, „Tobě nepřijde New York dost daleko ? Kam dál ?“
„Sydney, nebo Peking jsou celkem vzdálená místa.“ Podotkla jenom tak mimochodem.
„Nemůžeš to odmítnout ?“
„Co bych tu dělala ?“ pokrčila mírně rameny, „Nemám tu žádné příbuzné, žádné…“ trochu se zarazila, ale pak hlasitě dodala, „žádné přátele…“ Tom mlčel. Sbíral odvahu, aby jí řekl, co pro něj znamená, ale Alice najednou vyskočila. Popadla batoh ležící v nohách její postele. Na zlomek vteřiny se zarazila. Pak se sklonila k Tomovi a políbila ho. Napřed na ústa pak na čelo. Rychle se napřímila a utekla pryč z místnosti, dřív než stačil cokoliv namítnout. Tom ležel a zíral do stropu. Nedokázal se ani posadit, protože měl hrudník obmotaný obvazy, natož aby za ní běžel. Teď už si byl jistý, že člověk, kterého on miluje právě utíká hlavními dveřmi nemocnice. Přál si, aby mohl být s ní. Aby ji mohl obejmout. Teď už ale věděl, že je to sen, který se nikdy nesplní.Podíval se na noční stolek vedle svojí postele. Ležel tam drobný kovový přívěšek ve tvaru růže. Když ho vzal do dlaně zastudil ho. Pro štěstí…