Povídky

U domu Alice :

Byla už zase sobota. Tom zaklepal na domovní dveře. Tentokrát to vzal předem. Dům Alice Prettiové se zdál velký, jenom, když jste ho neviděli celý. Chvíli čekal a když se už rozhodl, že odjede, otevřel mu mladík ve vytahaných džínsech a s čepicí naraženou přes uši.
„Brej den..“ zahučel.
„Já jdu za Alicí…“ začal Tom.
„Jo je tu.“ Přikývl mladík, „Počkejte já vám jí zavolám.“ Alice přišla za okamžik.
„Dobrý den.“ Pozdravila stroze, „Pojďte dovnitř.“ Celý dům vypadal podivně prázdně a tiše. Tom si uvědomil, že podvědomě čekal, že si tu bude na koberci hrát několik dětí. Na stole v kuchyni ležel kufr.
„Balíte se ?“ podivil se Tom.
„Chci Markovi splnit poslední přání.“ Tom se na ni tázavě zadíval.
„Přál si, abych odjela a poslal mi lístek do Anglie. Tak jedu.“ Vysvětlila krátce.
„Jak se cítíte ?“ Tom původně neměl v plánu tu otázku položit, ale ona mu jaksi sama vklouzla na jazyk. Alice se na něj zadívala, jako by se chtěla přesvědčit, jestli to myslí vážně.
„Už mi bylo i líp.“ Zašeptala nakonec.
„Kdy odjíždíte ?“
„Ta jízdenka je na neděli. Takže zítra.“
„Nebojíte se ?“
„A čeho bych se měla asi tak bát ?“
„Toho, kdo ho zabil.“
„Já,“ Alice polkla, „Už jsem si zvykla na to, že všichni které mám ráda umírají předčasně.“
„Ten kluk…“ Tom nedořekl.
„To je můj bratr. Černá ovce rodiny, ale mám ho ráda.“
„On jede také s vámi ?“
„Ne. Chce tu zůstat.“
„Proč odjíždíte ?“
„Chci Markovi splnit poslední přání…“
„Chci pravý důvod.“
„Do toho vám nic není.“ Alice se na něj nedívala, „Ani s odznakem, natož bez.“
„Někdo vám vyhrožuje ? Chodí vám anonymní dopisy ? Máte pocit, že vás někdo sleduje ?“
„Jděte už do háje s otázkami.“ Alice se posadila, „A sedněte si, když už tu jste.“ Tom ji poslechl, „Proč se mě pořád ptáte ? Máte pocit, že jsem vám neřekla dost ?“
„Ne.“ Tom zavrtěl hlavou, „Mám pocit, že jste mi neřekla všechno.“
„Máte rád svého parťáka ?“ Vypálila na něj najednou.
„Je to můj nejlepší přítel.“ Připustil Tom.
„Jestli ho máte rád, tak na něj dávejte pozor, protože by se mu mohlo stát něco zlého.“ Alice měla oči zelené, jako tráva na jaře a plné smutku, „Nedokážete si představit, jak strašně to bolí, když člověk přijde o nejlepšího přítele.“
„A mohl bych se ještě zeptat…“
„Ne. Otázek už bylo dost. Je na čase abyste odešel.Prosím. Udělejte mi aspoň tu radost zítra mám narozeniny.“

V neděli na stanici :

Simír na Toma čekal v kanceláři a netrpělivě podupával nohou.
„Co se děje ?“ Zeptal se Tom.
„Byla tu ňáká ženská. Vytáhla na mě odznak interpolu,“ Simír vypadal nedefinovatelně, „ že prej to máme sbalit. Ten případ přebírají oni.“ Tom se zdrceně posadil a složil hlavu do dlaní. Pak ji najednou zvedl a podíval se na kalendář visící na zdi.
„Dneska je neděle.“ Pronesl pomalu, „Alice má narozeniny.“
„To je hezké.“ Simír vypadal, jako že se každou chvíli zblázní, „A co to s tím má společného?“
„Dort pro oslavence.“ Tom vypadal, že přemýšlí, „No jasně. Svíčky hoří v den slunce.“ Horečnatě se na Simíra zadíval, „Jak se řekne anglicky neděle ?“
„Myslím, že Sunday, ale ještě pořád jsi mi nevysvětlil…“
„No, a jak bys to přeložil ?“
„Sunday ? Den slun… a do háje.“
„Někdo nás tu celou dobu vodil za nos.“
„Parník do Anglie !“
„Ještě pořád ho stíháme.“

Na palubě:

„Musíme najít Alici a položit jí na pár otázek.“ Simír s Tomem se prodírali davem. Tom vypadal zoufale.
„Co to zkusit klasicky ?“ Zeptal se Simír.
„Jak ?“
„Mají tu přece rozhlas…“

V kabině hlásiče:

„Dálniční policie,“ Simír na mladíka u přístroje vytáhl průkaz, „Potřebujeme, abyste odvysílal tenhle vzkaz.“ Po celé lodi se rozezněl hlas. Prosíme, aby se slečna Alice Prettiová okamžitě dostavila do kabiny rozhlasu, opakuji prosíme, aby se slečna Alice Prettiová okamžitě dostavila do kabiny rozhlasu děkuji.
„Skvělé.“ Oddychl si Simír, „Teď už stačí jenom počkat přede dveřmi a jestli se neobjeví, tak máme viníka.“
„Nikam nepůjdete, pánové.“ Mladík od vysílacího přístroje na ně namířil pistolí a neúspěšně se snažil neusmívat se, „Teď pojďte hezky sem.“ Ukázal do kouta, „A ty zbraně odhoďte na podlahu.“ Dodal, když si všiml, že Tom sahá po pistoli, „a posaďte se, přátelé.“
Tom se Simírem si sedli na židle mladík je otočil zády k sobě a obratně jednou rukou je oba přivázal k židlím i jednoho k druhému.
„Tak a teď.“ Pronesl nakonec, „Proč jste chtěli zavolat tu dívku ?“ „Hajzle.“ Procedil Simír mezi zuby.
„Budu počítat do tří. Jestli se do té doby nedočkám odpovědi, jednoho z vás zastřelím.“ Mladík se ošklivě usmál, „Uvidíme, jestli pak bude ten druhý ochotnější.“
„Nic ti neřekneme.“ Ozval se tentokrát Tom.
„Jedna.“ Zareagoval mladík, „Dvě…“
„Tři.“ Ženský hlas, „Mám v revolveru dvanáct nábojů. Alespoň polovičku jich do tebe našiju, jestli se jenom pohneš. Věř mi, že bys nebyl první koho jsem zabila. Až řeknu odhoď zbraň – teď.“ Mladíkova pistole dopadla na podlahu, „Tak je to správně. Teď dej ruce za hlavu a pomalu se otoč. A žádné prudké pohyby.“ Za mladíkem stála Alice a mířila na něj zbraní. Vypadala při tom, jako by to dělala každý den.
„Agentka Retnová.“ Mladík se teď už neusmíval, „Netušil jsem, že na vás ještě někdy narazím.“
„Taky jsem si to nemyslela, Nigele,“ Alice odpovídala s klidem, „Ale teď půjdeš sedět na dost delší dobu, než před pěti lety.“ Odněkud z kapsy vytáhla želízka a “připnula“ Nigela k nejbližší rouře. Pak na něj konečně přestala mířit a zastrčila si pistoli za pas. Z boty vytáhla nůž a přeřezala provazy, které poutaly Simíra. Ten se postavil.
„Kdo, k čertu jste ?“ Nevěřícně na ni zíral.
„Agentka Retnová. Interpol.“ Dodala, když se na ni nepřestával dívat, hodila mu kartu a zabývala se dál Tomovými provazy.
„Můžete nám říct, co se to děje ?“ Tom si stoupl vedle Simíra.
„Máme málo času. Seberte svoje zbraně a pojďte za mnou.“ Vyšli před rozhlasovou místnost.
„Takže ?“ pobídl Alici Tom.
„Na palubě lodi je bomba.“ Alice mluvila potichu, aby ji lidé stojící kolem neslyšeli. Tom tiše syknul, „Má vybuchnou až budeme na hranicích Německa,“ pokračovala Alice a podívala se na hodinky, „Což je asi tak za hodinu. Do té doby ji musíme najít a zneškodnit.“
„Kdo to má na svědomí ?“
„Teroristi. Nigel k nim patří, ale kapitán téhle lodi je dobrý člověk. Někdo za ním musí dojít a říct mu všechno.“
„Já půjdu.“ Nabídl se Simír, „Tam budu užitečnější.“ A ztratil se. Tom s Alicí zůstali sami. Na palubě plné lidí.
„Kdo vůbec jste, slečno Retnová ?“ zeptal se Tom a následoval Alici, za roh, kde nebyli lidé žádní. Alice přebíjela revolver.
„Slepé náboje.“ Podotkla jenom tak mimochodem, „Nestihla jsem je vyměnit.“ Bože, co je to za člověka, pomyslel si Tom, když dokáže takhle blafovat.
„Kdo jste ?“
„Taky už mi můžeš řikat jinak.“ Otočila se na něj a rychle si zastrkovala pistoli do pouzdra.
„Vaše pravé jméno ?“
„Alice je pravé. Celkem ujde.“
„Co všechno jste si na vaší výpovědi vymyslela ?“
„Skoro nic. Marek mi opravdu volal. Ne, vážně.“ Dodala, když si všimla, jak nedůvěřivě se na ni dívá, „ Jenom jedna malá lež. Já nezůstala sedět na zadku. Jela jsem za ním.“ Tentokrát se na Toma nepodívala, „Přijela jsem pozdě.“
„Je to těžké přijít o parťáka ?“
„Je to jako znovu přijít o rodinu. Jdeme.“ Šli. Tomovi nepřipadalo, že by Alice na lodi bloudila. Zeptal se jí na to. „Já jsem se na parníku narodila.“ Usmál se, „A prožila jsem na něm prvních pět let života.“
„Kde si myslíte…“
„Myslíš.“
„Dobře. Kde si myslíš, že by mohla být bomba.“ Alice chvíli zírala do prázdna.
„Já vím, kde je.“
„Kde ?“
„Na velitelském můstku. Jakmile vybuchne, vyřadí ze hry posádku i řízení lodi. Ta pak pojede stále dopředu a proud, který tu je ji zanese přímo na pobřeží…“
„Na můstku je Simír…“
„Musíme za ním. Nikdy jsme se neměli rozdělit.“ Rozeběhli se. Málem poráželi lidi, kteří jim rychle ustupovali z cesty. Konečně dorazili ke dveřím s nápisem: Privat. Zákaz vstupu nepovolaným osobám.
Vpadli dovnitř. Několik obličejů se na ně otočilo. Tom s Alicí zůstali na okamžik stát a zírali na posádku. Pak se Alice vrhla na tmavovlasého muže s plnovousem. Tom se nestačil divit. K Alici přiběhlo několik dalších námořníků, aby ji odtrhli od vousáče, ale postupně se všichni ocitli na zemi. Vousáč se Alici zdatně bránil.
„Želízka !“ křikla na Toma, „Dej mi želízka.“ Rychle jí je podal. Vousáč ležel tváří k zemi.
„To je váš zrádce.“ Ukázala na něho Alice udýchaně. Tom si uvědomil, že od té doby, co ji zná nevychází z údivu. Alice byla jedno velké překvapení.
„Ta bomba je někde tady.“ Utrousila směrem k Simírovi a zamířila přímo k řídící desce.
„Ty to chápeš ?“ Simír se na Toma tázavě zadíval.
„Ne, ale asi bysme jí měli pomoct hledat.“ Vyděšená posádka je sledovala, jak prolézají všechny kouty místnosti, shýbají se a hledají, kde všude by to bylo možné.
„Máme málo času.“ Slyšel Tom, jak si Alice pro sebe šeptá, „Málo času…“ Znepokojovalo ho to víc, než cokoliv jiného, „Tak tu, sakra jenom tak nestůjte,“ utrhla se Alice na posádku lodi, „A pomozte nám hledat.“ Byl to šťastný nápad protože asi tak po pěti minutách jeden z námořníků vykřikl.
„Mám ! Mám ! Něco jsem našel ! Podívejte se…“ Simír, který k němu byl nejblíž zalapal po dechu.
„Je…je atomová.“ Zašeptal do nastalého ticha. Alice šťavnatě zaklela a prodrala se davem námořníků, kteří bombu obklopili. Chvilku ji ohledávala a pak zaklela ještě jednou.
„Je tu tolik výbušniny, že by to z Londýna udělalo jeden velkej kráter.“ Chvilku vypadala, že přemýšlí, „Všichni ven. Kapitáne, vyhlašte stav nouze.“ Přikázala, „Jenom vy dva tu zůstanete.“ Ukázala na Toma a Simíra. Když se za posádkou zavřely dveře, Alice pomalu odklopila víčko, plastové krabičky. Objevil se ciferník, na němž problikávalo odpočítávání.
„Čtvrt hodiny.“ Zašeptala Alice, „To je tak strašně málo. Máte někdo nůž ?“
„Tady.“ Simír jí ho podal. Alice pomalu začala vyřezávat ciferník s čísly. Trvalo jí to pět minut.
„Máme deset minut.“ Šeptla si pro sebe, „To je tak nefér. Podrž to.“ Podala Simírovi ciferník, „opatrně.“ Z ciferníku vedlo dovnitř do bomby několik drátů, „Takže červený, nebo modrý, nebo zelený drát.“
„Ty to nevíš ?“ Simír byl na pokraji zoufalství. Vypadal přesně, jak se Tom cítil.
„Vůbec nejde o dráty.“ Alice se na bombu sladce usmála, „Stačí jenom přerušit spojení mezi náloží a rozbuškou.“ Chvíli se na bombu nehnutě dívala. Pak zvedl hlavu a zadíval se na Toma. Obrovsky zelenýma očima.
„Třesou se ti ruce ?“
„Já nevím…“
„Ujasni si to.“
„Asi ne…“
„Dobře podržíš tu atomovou nálož.“
„Cože ?!“ Alice však už vytahovala maličký balíček, do kterého vedlo několik drátů a podávala mu ho.
„Máme tři minuty.“ Poznamenal nezvykle vysokým hlasem Simír.
„Super.“ Vydechla Alice, jako by ho ani nechtěla slyšet a soustředila se jenom na balíček.
„Mám ho.“ Tom už také šeptal, „Držím to…“
„Dej si záležet, ať tím nehýbáš.“ Upozornila ho Alice.
„Dvě minuty.“ Tom si dal záležet. Dal si záležet také na tom, aby se na Simíra nepodíval. Alice se hrabala v bombě.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Šeptala. Tom si přál, aby ji neslyšel. S něčím manipulovala nožem s něčím jenom rukama. Na čele se jí leskl pot.
„Minuta.“ Upozornil Simír. Bylo viděl, jak se jí třesou prsty.
„Půl minuty.“ Alice udělala poslední pohyb a strnula.
„Amen.“ Špitla.
„Zastavilo se to.“ Simír to říkal pomalu, jako by nevěřil vlastním očím, „To odpočítávání se zastavilo.“
„Svíčka ještě hoří.“ Alice vydechla, posadila se na nejbližší židli a složila si hlavu do dlaní,"Ještě hoří.“

O pár dnů později:

„Co teď budeš dělat ?“ Tom s Alicí stoupali do schodů, „Vrátíš se k práci agenta ?“
„Ne. Vyhodili mě.“
„Jak vyhodili. Vždyť jsi zachránila život asi tak tisícovce lidí. Jak tě mohli vyhodit.“
„Prozradila jsem svojí totožnost příliš mnoha lidem. Dali mi medaili za statečnost a s poklonkováním mě vyprovodili ze dveří.“ Stáli teď na nejvyšším domě v okolí. Alice se pohodlně opřela o zábradlí a rozhlížela se do dálky. Vítr jí cuchal vlasy.
„A co teď budeš dělat ?“ zopakoval svojí otázku Tom.
„Hlídat děti.“ Alice se usmála, „Moje původní zaměstnání. Jsem vychovatelka. Chůva, nebo jak se tomu říká.“
„Chtěl bych mít takovou chůvu.“ Podívala se na něj.
„Odjíždím zítra.“
„Kam ?“
„Do Mnichova.“
„To je daleko.“
„Já vím.“
„To už budeš chůva na vždycky ?“
„Ne. Tak za dva roky se mi zase ozvou. Však víš…ti z Interpolu. Až se to všechno uklidní, všichni na mě zapomenou, vezmou mě zpátky.“
„Říkají, že dobrých agentů je jako pravých diamantů. Jsou vzácní.“
„A drazí.“ Rozesmáli se. A slunce zapadlo.