Povídky

Tom se po dlouhém večeru v práci vrací domů. Je velmi unavený. Odemkne dveře domu, vstoupí dovnitř, zavře a zase za sebou zamkne. Napřed vykročí ke schodům, pak ale jako by si na něco vzpomněl vrátí se zpátky a otevře dopisní schránku. Ze schránky vypadne lístek a skončí na podlaze. Tom se unaveně sehne a obrátí ho, tak, že je vidět co je na něm napsané. Je na něm jediné velké písmeno. To písmeno je B.
„Blbý vtipy.“ Zabručí si Tom jenom tak pro sebe a bez rozmýšlení ho zastrčí do kapsy. Unaveně vystoupá do schodů a chce odemknout dveře bytu, když si všimne, že jsou pootevřené.
Vytáhne pistoli a kryje se za stěnou otevře dveře dokořán. Tiše vkročí do místnosti. Nikdo v ní není, Tom však drží pistoli stále v pohotovosti. V tom se na něj najednou někdo vrhne z levé strany. Tomovi upadne pistole a zajede pod pohovku. Ten někdo, kdo ho napadl se rychle zvedne a začne utíkat pryč. Přes hlavu má punčochu, takže mu není vidět do obličeje.
Tom nemá čas lovit pistoli pod pohovkou a tak vyběhne za mužem neozbrojený.
„Stůjte ! Tady policie !“ křičí, ale není mu to, jako ostatně nikdy nic platné. Muž se nezastaví. Z postraní uličky vyjíždí auto a neznámý útočník do něj naskakuje. Tom se bezradně zastaví. Rychle vyloví z kapsy papírek s písmenem B a na jeho druhou stranu si píše poznávací značku auta. Pak se vrací zpátky domů.

Druhý den v práci :
„Ten chlap na mě vylít. Jen tak z ničeho nic. Jo a dveře od mího bytu už byly odevřený.“ Rozčiluje se Tom.
„Já vím, Tome,“ uklidňuje ho Andrea, „to už jsi říkal. Teď buď chvíli zticha.“ Požádá a něco ťuká do počítače.
„Takže to máme ozbrojené vloupání, přepadení policisty, vzdorování při zatčení, ještě něco ?“
„Jo, taky podařenej pokus o únik a falešná poznávací značka.“ Tom se zničeně posadí. Skoro celou noc nespal.
Do kanceláře právě přichází Simír. Vypadá ustaraně. Hned ráno mu Tom volal.
„Tak co se stalo. Ježiš, Tome ! Ty vypadáš hrozně. Pojď zajdem někam na kafe.“

V kavárně :

„Běžel jsem za ním, ale on nased do nějakého auta a ujel. Espézetku měl falešnou.“ Tom právě dovysvětlil Simírovi celou historku.

„A to je všechno ? On se s tebou nepral ? Nezapomněl jsi na nějakou maličkost ?“ Tom usilovně přemýšlí. Pak vrtí hlavou a najednou se uprostřed pohybu zastaví a upřeně zazírá na Simíra.
„Ten papírek !“ vyhrkne a začne si prohledávat kapsy.
„Jaký papírek ?“ ptá se Simír udiveně.
„Včera jsem si vybíral poštu. Ve schránce nebylo nic, jenom tenhle papírek.“ Konečně se mu podaří vylovit zrádnou věcičku z kapsy. Simír si ji od něj vezme a soustředěně si ho prohlídne.
„Bé ?“ zeptá se, „ to nechápu. Proč by ti měl někdo psát B a hned po tom tě přepadnout. Sebral ti vůbec něco ?“
„Ne. Vůbec nic se mi neztratilo.“
„Nemělo by se to taky říct Andreje ? Možná by jí to pomohlo.“
„Tak jo. Jedeme zpátky.“ Oba nastoupí do auta a odjedou.

Zpátky v práci :

„Dal si to Andreje ?“ ptá se Simír netrpělivě.
„Dal…“ přikývne Tom, ale v tu chvíli na ně totiž začne netrpělivě mávat Andrea sedící za počítačem.
„Chlapi ! Pojďte sem ! Myslím, že jsem něco našla.
„Tak co máš ?“ ptá se netrpělivě – pro změnu – Tom.
„Včera dopoledne našli zavražděného muže.
„No, a ?“
„V ruce svíral papírek, na kterém bylo napsané písmeno A.“
„Zločiny podle abecedy ? Kdo by něco takového dělal ?“ nechápe Tom.
„Můžeš nám zjistit něco víc o tom zavražděném ?“ žádá Simír a pak, jako by si něco uvědomil ještě dodá, „nepatřil do nějaké radikální skupiny, nebo tak ?“
„Ne,“ zavrtí Andrea hlavou, „ale byl to skaut.“
„Skaut ?“ usměje se ponuře Tom, „to nám asi moc nepomůže. Když sem byl malej taky jsem tam chodil.“
„To si mi nikdy neřekl.“ Namítne Simír.
„Nebyla příležitost.“ Odpoví Tom a jeho ponurý úsměv se vytratí, „Já na tohle nikdy nebyl.“
„Že by teď byli v nebezpečí skauti ?“ Zažertuje Simír.
„To je docela dobře možné !“ chytí se toho Andrea, „ale ten zavražděný neměl žádné příbuzné. Nikoho. Rodiče mu už umřeli a sourozence nemá.“
„No a co ?“ diví se Simír, „to já taky ne. Co je na tom tak zvláštního ?“
„Že v plánovači má napsanou schůzku se sestrou a to na dnešek.“
„Všichni skauti jsou bratři a sestry, ale myslím, že bysme se tam měli podívat a třeba si s tou jeho sestřičkou popovídat.“ Navrhne Tom.
„To je pravda,“ přikývne Simír, „ jak se ta sestra jmenuje ?“
„To nevím, ale mají se sejít v kafé Silvia přesně za deset minut.“ Odpoví Andrea.
„Teď jsme tam byli.“ Postěžuje si Tom, „ jak se vlastně ten muž jmenoval ?“
„Marek Lindsaj. A bylo mu dvacetpět.“
„Díky, tak jedem.“

V kavárně :
Tom se Simírem procházejí mezi stoly a hledají osamělou ženu, nebo dívku. Nakonec ji najdou, jak sedí u jednoho za stolků a pije kafe. Má světlé, šedavé vlasy, svázané v culíku a studuje nějaké dokumenty. Simír se bez zaváhání posadí, ale Tom zůstane stát.
„Dobrý den slečno,“ pronese Simír, „můžeme si k vám přisednout ?“Dívka ani nezvedla hlavu od papírů.
„I u jiných stolů je volno pánové a já se nechci nechat sbalit a na někoho čekám. Takže, pokud vás mohu požádat…“ prohlásí úsečně a dál si jich nevšímá.
„Slečno, mi bychom se vás potřebovali na něco zeptat…“ začne Tom a taky si přisedne. Dívka ho, ale nenechá domluvit. Alespoň konečně zvedne hlavu od papírů. Zděšeně si začne ohmatávat čelo a pak s předstíranou úlevou znovu položí ruce na stůl.
„Takže mi tam nikdo nepřilepil cedulku – Nezadaná. Jak jste to jenom mohli poznat.“
„Tady kolega je ženatý a mi jsme…“
„Tím spíš byste se o mě neměli zajímat.“ Usekne a znovu skloní hlavu k papírům.
„Slečno, tak poslouchejte mě chvíli. My jsme od dálniční policie…“ zkusí to jinak Simír, ale nedořekne.
„Copak, zabloudili jste ?“ Toma už tahle komedie vážně nebaví a tak zacpe dívce pusu rukou. Dívka si jí s překvapivou silou a rychlostí strhne z obličeje.
„To už není jenom dotěrnost. To je drzost. Musím do práce. Jestli jste opravdu od policie tak tam za mnou nechoďte.“ Rychle se otočí. Z kapsy jí vypadne papírek. Simír ho zvedne.
„Tak teď jsme si to pěkně podělali. Ta už nám nic neřekne.“ Vzdychne si Tom.
„Aspoň už víme, kde pracuje.“ Prohlíží si Simír papírek.
„Kde ?“
„V přírodovědném muzeu, provádí návštěvníky.“
„Zavolám Andreje, že tam jedem.“
„Jasně.“

V muzeu :

Tom i Simír vcházejí do velké místnosti. Uprostřed na podstavci stojí velká socha, neznámého muže. Tom i Simír vidí jak dívka, kterou sledují právě odchází se skupinou návštěvníků do další místnosti. Oba dva za ní rozeběhli, ale zastavila je mladá usmívající se žena.
„Počkejte prosím, pánové, na další prohlídku.“ Požádala. Simír vytáhl průkaz.
„My jsme od dálniční policie, madam. Potřebujeme mluvit s jednou z vašich pracovnic.“
„A to s tou, co právě odešla.“ Přidal se Tom.
„Lituji, ale právě pracuje. Můžete na ni počkat, v salónku, dokud se nevrátí.“

V salónku :

Tom a Simír dostali kafe a teď sedí na příliš měkké pohovce. Už skoro hodinu. Z předsálku se konečně ozvaly hlasy. Jsou dva oba ženské. Jeden právě říká.
„Jestli budeš mít ňáký problémy, tak letíš. Je ti to jasný ?“
„Ano, madam. Ale já jsem žádné problémy neudělala. Opravdu. Vždyť mě znáte.“
„Právě proto se bojím, že budeš mít problém. Ale je to tvůj život. Dělej si, co chceš. Jenom si pamatuj, že o to tvoje místo stojí i dost dalších lidí.“
„Ano, madam.“
Do salónku vešli dvě ženy. Starší byla i o něco vyšší a buclatější, než mladší. Mladší byla ta dívka z kavárny. Teď, když na sobě neměla plandavé hadry, ale slušivou červenou uniformu a boty bez podpatku, byla hezká. Měla střední postavu, ale v obličeji jí to víc slušelo, když nebyla namalovaná. Oba policisté sice vstali, ale Tom na ni zůstal zírat, jako na zjevení. Na uniformě se jí houpala vizitka se jménem. Jmenovala se Alice Prettiová. Postarší dáma byla zřejmě potěšená, že jedna jejích pracovnic udělala takový dojem.
„Nechám vás o samotě.“ Prohlásila a zavřela za sebou dveře.
„Takže jste mě našli ?“ usmála se mile dívka. V tom úsměvu nebylo ani stopy po něčem neobvyklém. Byl to prostě jenom úsměv.
„Ano, našli jsme vás…“přitakal Simír, ale dívka ho nenechala domluvit.
„Chtěla…“zvedla třetí šálek s kafem, „…bych se vám omluvit, za to ráno. Byla jsem velmi nepříjemná.“ Zadívala se na oba policisty, kteří stály jakoby v řadě za sebou. Než si Tom, nebo Simír stihli uvědomit, co se děje dívka po nich hodila hrníčkem s horkou kávou a dala se na útěk. Simír, který stál vepředu se stačil sehnout a tak hrníček zasáhl Toma.
„Dostals to ?“
„Jo, plnej zásah. Dík, že ses sehnul.“ Oba se rozeběhli za Alicí, která právě mizela v otevřených dveřích. Tom vyběhl ven první. Vyskočil snad metr do vzduchu a při svém pádu strhl Alici s sebou. Pravděpodobně se musela praštit do hlavy, protože zůstala ležet bez pohnutí.
„Rychle, zvedni ji. Vezmeme ji na stanici.“ Vykřikl Simír. Tom mezitím Alici zvedl. Opatrně ji položil na zadní sedadlo auta a sám se rychle posadil.

Na stanici :

„Co jste proboha dělali ?“ přivítala je Andrea a nechala je, aby bezvládnou dívku posadili na její židli. Tom Alici několikrát popleskal po tváři. Ta po chvilce otevřela oči.
„Aaa.“ Skoro vykřikla, když je uviděla. Napřímila se na židli. Potom se chytila za hlavu.
„Jau. Vy jste takový pitomci.“ Podívala se na Simíra a Toma. Andrea se rozesmála.
„Aspoň už vás poznala.“ Prohodila, „tak, co se stalo.“
„Proč jste nám chtěla utéct ?“ Tom se otočil na Alici. Pokrčila rameny.
„Zrovna vy jste jenom o něco starší, než já.“ Odpověděla.
„Co to s tím má společného ?“
„Já jsem se strašně lekla, že patříte k těm…“
„Ke komu ?“
„K těm. Nemají jméno. Vždycky si vytipujou některou holku a pak jí…vy víte, co myslím.“ Alice si sáhla na spánek. Sykla bolestí a potom se podívala na svoje prsty. Byly od krve.
„Promiňte.“ Ozval se Tom, „nechtěl jsem vám ublížit.“ Andrea vstala a odběhla pro lékárničku.
„To nic není.“ Prohlásila Alice, „už jsem zažila horší.“
„Otočte se sem prosím.“ To se vrátila Andrea s lékárničkou. Alice nahnula hlavu a Andrea jí ošetřila ránu. Alice odmítla obvaz s tím, že by se známí asi hodně lekli.
„Takže,“ začala, „na co jste se mě chtěli zeptat ?“
„V té kavárně jste na někoho čekala. Na koho ?“ předběhl Simír Toma.
„Čekala jsem na bráchu. Proč ?“
„Váš bratr se jmenuje Marek Lindsaj ?“
„No, ano. On vlastně není můj příbuzný, ale známe se skoro odjakživa. Nepřišel. Zkoušela jsem mu volat, ale nebral to.“
„Aha.“ Dovtípila se Andrea, „já půjdu uvařit kafe a vy si to zatím řekněte.“
„Takže,“ odkašlal si Tom, „máme smutnou povinnost vám sdělit, že Marek Lindsaj byl včera brzy ráno zavražděn.“ Alice neudělala nic. Jenom se na ně dívala, jako by doufala, že někdo z nich vykřikne Apríl. Nevykřikl. I Alice zůstala potichu. Jenom si zvedla ruku k ústům. Bylo to horší, než kdyby se nahlas rozkřičela. Z očí jí nezačaly téct slzy. Rázně vstala.
„Omluvte mě pánové.“ Vyšla dál uličkou mezi stoly ven.
„Počkejte, kam jdete ?“ Simír i Tom se za ní oba najednou vrhli.
„Do kostela. Potom se vrátím.“ Slíbila. Oba policisté se za ní jenom dívali.
„Snad nešla…“ strachoval se Tom, ale Simír ho nenechal domluvit.
„…skočit z mostu ? To ne, ona není tenhle typ lidí, ale stejně bysme se za ní měli podívat. Jestli jde opravdu do kostela.“ Alice šla opravdu do kostela.

V kostele :

Oba policisté vešli tiše, jako na posvátné místo. V lavici vepředu uviděli klečet postavu ženy. Měla na sobě červenou uniformu provaděček z muzea. Alice měla skloněnou hlavu, sepjaté ruce a nešeptala, ale mluvila nahlas. Celým kostelem se nesla motlitba. „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách. Vodí mě na klidná místa u vod. Naživu mne udržuje. Stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu údolím šeré smrti, nebudu se bát zlého, vždyť se mnou jsi ty…“ Pak její slova přešla v horečný šepot a Simír ani Tom už jí nerozuměli. Vyšli ven před kostel.
„Nikdy si nezvyknu, na předávání takových zpráv.“ Povzdychl si Simír.
„Počkáme na ni na stanici. Slíbila, že se vrátí.“ Navrhl nakonec Tom.
„Dobře.“ Přikývl Simír.

Na stanici :

„Andreo, miláčku, zjisti nám o té dívce něco víc.“ Žádala Simír.
„Nezahálela jsem, když jste byli pryč.“ Dostalo se mu odpovědi.
„A víš něco ?“ ptal se Tom.
„Vím. Trestní rejstřík čistý. Vede skautský oddíl, no on je to spíš oddílek. Je jich tam patnáct dětí a dva vedoucí. Ona a ten mrtvý. Pracuje v muzeu a učí v nedělní škole. Velmi zaměstnaná dívka. Podle toho, co je tu napsané i přednáší na universitě, stará se o mladšího bratra a o dům. Pozor ! Na její jméno už je deset let vystavený zbrojní pas.“
„Velice zaměstnaná.“ Souhlasil Simír, „zvlášť mě zajímá ten zbrojní pas.“
„Nemyslím, že by byla schopná někoho zabít.“ Prohlásila s přesvědčením Andrea, „ona není ten tip lidí, kteří vraždí jenom tak. Ta by se přišla přiznat.“
„A na mě zaútočil chlap.“ Postavil se výjimečně na její stranu Tom.
„Jo, dobře ! Vyhráli jste, ale kde sakra je ?“ Simír zvedl ruce, jako by se vzdával.
Alice se vrátila pozdě odpoledne. Měla sevřené rty, ale z očí jí stále slzy netekly. Jako by si umínila, že nikdy nebude brečet.
„Kde jste byla tak dlouho ?“ ptal se Simír. Vadilo mu, že musel čekat a proto svou otázku formuloval, hruběji, než bylo nutné. Alici se zachvěly rty. Podívala se na Simíra a on si začal přát, aby se nezeptal.
„Byla jsem zařídit pohřeb a říct to dětem.“ Zazněla odpověď.
„Vy spolu máte nějaké děti ?“ zajímala se Andrea.
„Ano.“ Alice se neusmála, „máme jich patnáct. Vedli jsme spolu oddíl.“
„Posaďte se, prosím.“ Vybídl ji Tom a šel rovnou k věci. „Měl Marek nějaké nepřátele ?“
„Nevím, ale myslím, že ne, protože Marka měl rád každý.“ Alice jemně zavrtěla hlavou.
„Netušíte, kdo by mohl mít nějaký zisk na jeho smrti ?“
„Ne. Marek nebyl ženatý, neměl žádné děti a nikdy si se smrtí nedělal hlavu. Myslím, že ani neměl napsanou závěť.“
„To se mýlíte.“ Vložila se do hovoru Andrea, „on zanechal závěť. Všechen svůj majetek převádí s okamžitou platností na vás.“ Nastalo ticho. Alice nemluvila.
„Je tu něco, co bysme měli ještě vědět. Nějaká maličkost v jeho chování, která by se změnila?“ Alice sklonila hlavu.
„Ten den před jeho smrtí jsme se poprvé pohádali. Dělal si srandu z mojí přednášky na universitě a já už byla opravdu hodně unavená. Měla jsem se s ním sejít v tom kafé baru, abychom si to vyříkali.“ Přiznala, „pokud jste si o mě něco zjistili, tak určitě víte, že mám zbrojní pas, ale já jsem ho nezabila.“ V očích se jí objevily slzy, „prosím, můžu už jít ?“
„Můžete.“ Andrea byla rychlejší, než oba policisti, „jenom mi ještě řekněte, kdy budete doma.“
„Jsem doma celý víkend, jenom v sobotu večer ne. Jdu na pohřeb.“
„Jestli chcete, já vás hodím domů.“ Nabídl se nečekaně Tom.
„To byste byl moc hodný.“ Přikývla Alice.

Po Tomově návratu na stanici :

„Proč jsi jí to nabízel ?“ divil se Simír, „nejsme přece taxík.“
„Vypadala strašně.“ Tom vypadal, že mu to opravdu dělá starosti, „Dost jí to vzalo.“
„Aha, takže tobě se líbí. A víš co, kamaráde ?“ zeptal se Simír, „jestli ho zabila ona, tak ti to nepřeju.“
„Ona to neudělala. Věř mi. Zajedem za ní o víkendu, až se trochu uklidní a zkusíme jí vyzpovídat kvůli té hádce, dobře ?“
„Tak jo. A teď musíme najít další potenciální vrahy. Jdeme na to ?“
„Jdeme.“ Tom vzal Simíra kolem ramen a spolu odešli do kanceláře.

Víkend U domu Alice :

Simír s Tomem zazvonili. Po chvilce jim přišla otevřít drobounká dívenka. Odemkla branku, zkoumavě se na ně podívala a dala se na útěk.
„Řekni mi,“ ozval se Simír, „proč před náma všechny ženský utíkají.“
„Nevím,“usmál se Tom, „třeba se tě bojí.“
Ta zahrada spíš připomínala džungli. Všude rostly vysoké stromy a oba policisté procházeli kolem jezírka, na jehož březích byly i smuteční vrby. Když došli až k zadním stěně domu, uviděli, že tam nejsou dveře, ale velké prosklené okno. Něco jako zimní zahrada, ale hned za sklem byla kuchyně. Alice jim vyšla naproti. V jedné ruce držela vařečku a v té druhé dítě. Zamával jim vařečkou na pozdrav.
„Vítejte v říši Aztéků,“ usmála se. Vypadala úplně jinak, než ve čtvrtek, „pojďte dovnitř. Zrovna vařím, takže jestli chcete s námi poobědvat, sedněte si ke stolu. Po obědě mají děti polední pauzu, takže pak se vám budu moct plně věnovat.“ Za tohoto hovoru došli všichni tři až doprostřed kuchyně, kde stál velký stůl z masivního dřeva. U linky vedle dřezu na nádobí krájelo několik dětí rajčata. Alice posadila malé dítě do stoličky a znovu se usmála.
„Posaďte se.“ Vybídla oba policisty.
„Děkujeme, ale my oba nemůžeme zůstat tak dlouho…“ začal Simír. Alice se k nim otočila zády a začala něco míchat v obrovské míse.
„Jenom se posaďte.“ Vybídla je znovu, „slíbila jsem dětem, že přijde návštěva a oni se těší, že vás budou moct pozdravit.“ Simír kapituloval, obzvlášť, když si Tom sedl a začal na něj vrhat prosebné pohledy. Alice se otáčela tak rychle, že jí skoro nebylo vidět pod ruce. Rychlím rázným tempem udílela rozkazy.
„Nancy, přidej na stůl dva talíře a dvoje příbory.“ Děvčátko, které jim přišlo otevřít vzalo z kredence dva talíře ze šuplíku dvoje příbory a všechno to pečlivě urovnalo před oba policisty. „Jacku, nakrájej okurku a dávej bacha, ať se zase neřízneš. Dane, vezmi Kotě pryč. Strč jí třeba do komory. Emily usměj se trošku. Tak teď všichni pryč. Dávám to do trouby. Dane držíš tu strašnou kočku ? Jo ? Tak to je dobře. Tááák polívka už je hotová.“ Alice vzala do jedné ruky pokličku a do druhé naběračku. Vyzývavě se usmála na oba policisty, jako by chtěla říct zabraňte mi v tom a začala třískat naběračkou do pokličky. Všechny děti si včas zacpali uši, ale Simír a Tom to nestihli.
„Děcka !“ zakřičela Alice nahoru do schodů, „k obědu !“
Ozval se dupot, jako, kdyby se řítilo stádo slonů. Do kuchyně vběhl chlapec, tak třináctiletý a chytal se něco říct, když ale uviděl oba policisty zastavil se. Zezadu do něj narazilo několik dalších dětí, protože se zastavil nečekaně. Pod schody už stáli pravděpodobně všichni. Všichni si zkoumavě prohlíželi Toma a Simíra. Simír váhavě zvedl ruku k pozdravu.
„To je naše návštěva,“ ozvala se Alice.
„Dobrý den.“ Zaznělo mnohohlasně a většina dětí si jich konečně přestala všímat. Sedali si kolem stolu.
„Janku !“ zavolala Alice. Třináctiletý kluk, který před tím přišel do kuchyně jako první, k ní rychle přiběhl a pomohl jí zvednout obrovský kotel polévky. Společně ho donesli a postavili na stůl. V kotli bylo hned několik naběraček a nejstarší děti u stolu se ujaly nandavání. Rovnou se pustili do jídla. Na Simíra s Tomem se dostalo velice brzy. Polévka byla výborná a druhé jídlo také. Po obědě Alice poslala děti ven a posadila se ke stolu.
„Takže…“ začal Simír, „přišli jsme k vám, abychom se vás zeptali, jestli jste si nevšimla něčeho divného na Markově chování, třeba jestli chodil pozdě, nebo byl unavený…“ Alice se dívala do stolu.
„Nepamatuji si jediný den ve svém životě, kdy by Marek přišel včas. A unavený býval jenom málokdy. Ale myslela jsem, že se budete ptát spíš na tu hádku.“ Tom nic neříkal, jen se na ní soucitně díval a tak zbylo vyptávání na Simírovi.
„Nechodil poslední dobou Marek do klubů, nebo někam za zábavou ?“ Alice zavrtěla hlavou.
„Večer býval doma…“
„Jak to víte ?“ Simír byl neodbytný.
„Znám jeho bytnou.“ Alice se na něj ostře podívala, „A věřím…věřila jsem mu jako nikomu jinému. Kromě toho mi často večer volal.“ V tom se ozval Tom, který ji už delší dobu pozoroval.
„Je tu něco, co jste nám neřekla ?“ Alice se už chystala zavrtět hlavou, ale pak jí jakoby poklesla ramena. Tentokrát se zadívala na Toma.
„Najdete toho, kdo ho zabil ?“
„Pokusíme se.“ Alice odvrátila pohled, jako první.
„Říkali jste, že…zabili ho předevčírem večer.“
„Ano, mezi jedenáctou a půlnocí.“
„V půl jedenácté mi volal.“ Tom se Simírem se na sebe podívali.
„Co vám řekl ?“
„Byl velice rozrušený.“ Alice se zhluboka nadechla. Na okamžik vypadala, že jí vyhrknou slzy, ale pak, jako by se opět schovala pod masku a už nedala žádné pocity najevo, „Říkal, že…že se mám sebrat a někam vypadnout. Za hranice.“ Vypadala, že sejí to říká opravdu špatně, „Říkal, že policii do toho nemáme tahat a že, že chce slušný pohřeb.“ Tentokrát se rozplakala doopravdy.
„Vy jste se nepokoušela nějak mu pomoct ?“ zeptal se Simír, „Něco udělat.“
„Zavolala jsem na policii a všechno jim řekla,“ Alice plakala a zajíkala se, ale vypadala, že jim chce říct opravdu všechno, „Možná jsem ignorant, ale nejsem blbá.“ Zhluboka se nadechla, „Ó do prdele.“ Zaklela tiše. Simír se na ni povzbudivě usmál, „Já jim to všechno řekla a oni…“
„Co oni ?“ Tom vypadal ustaraně.
„Oni se mě zeptali, jestli jsem ho při tom viděla. Já řekla, že ne.“
„No…a ?“ pobídl ji Simír.
„Řekli, že to prověří a…že se z toho mám jít vyspat.“ Alice podrobovala dřevěnou desku stolu důkladnému pohledu, „a já se bojím, že ho žádná hlídka zkontrolovat nejela.“
„Ne,“ přerušil ji tiše Tom, „Jsem si jistý, že tam opravdu vyslali auto.“
„Já si myslím, že ne.“ Alice šeptala.
„Proč ?“ Simír byl mírně zvědavý na její odpověď a v zápětí se mu jí dostalo.
„Protože se mě nezeptali, odkud volal.“ Policistům to vyrazilo dech. Čekali ubohé argumenty od zdrcené sestřičky a místo toho se jim dostalo logických důkazů od uslzené, ale pevně přesvědčené sestry.
„Děkujeme vám.“ Tom se zvedl, jako první, „Už vás nebudeme dál trápit.“ Simír neprotestoval.
„Není za co.“ Alice vstala a podala jim ruku, „Kdybyste ještě něco potřebovali, víte, de mě najít. A ještě taková drobnost.“
„Co ?“
„Tohle mi přišlo páteční poštou.“ Zvedla ze stolu obálku, „Je to psané Markovým písmem.“
„Lodní lístek do Anglie.“ Konstatoval Tom, „A vzkaz ?“
„Ano. Nechápu ho. Nechte si ho, ale tu jízdenku bych chtěla zpátky. Nashledanou.“

„Dort pro oslavence.“ Přečetl Tom, když vyšli před dům, „Svíčky hoří v den slunce. Co je to za blbost.“
„Nevím.“ Pokrčil rameny Simír, „Ale Marek Lindsaj věděl něco, co mi ne.“ Nasedli do auta a vydali se zpátky na stanici.

To be continuted